Silmarillion
J. R. R. Tolkien , Christopher Tolkien
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29747/silmarillion-29747.jpg
4
2924
2924
Pán prstenů série
>
Tolkienův Silmarillion popisuje První věk světa - jeho samozřejmou součástí je tedy vyprávění o vzniku Středozemě, o její mytologii, nejstarší historii a v neposlední řadě také o národech, jež ji obývaly v dobách předcházejících ději trilogie Pán prstenů.
Literatura světová Fantasy Mytologie
Vydáno: 2003 , Mladá frontaOriginální název:
The Silmarillion, 1977
více info...
Přidat komentář
Silmarillion je niečo ako kompletná encyklopédia od vzniku Ardy, až po ukutie prsteňov moci. Nájdete tu detailný opis fungovania sveta, Valinoru a Valar, vznik elfov, trpaslíkov a ľudí aj s ich príbehami počas Prvého a Druhého veku. Čo sa stalo so stromami Valinoru, aké osudy čakali tri silmarilly a ako to všetko súvisí s postavami, ktoré poznáme zo známejších Tolkienových príbehov. Mimo iné tu nájdete aj skrátenú verziu Berena a Lúthien, Húrinových detí a Pád Gondolinu.
Oplatí sa čítať, ak zvládate ľavou zadnou Pána prsteňov+Hobita a chcete hlbšie rozumieť seriálu Prstene moci (poprípade sa povztekať, čo spravili nesprávne).
Tolkienovi sa musí uznať, že má dar písať akoby tam skutočne bol, prešiel všetky miesta a minimálne polku postáv aj osobne stretol. Fascinuje ma to a mám problém veriť, že je to celé len fikcia, keď históriu Ardy poznám lepšie, než tú našu.
Tuhle knížku jsem fakt nedokázala dočíst. Dost mě to od dalšího čtení odradilo. Filmy mi přišli lepší.
Moc zajímavá knížka. Je v ní opravdu hodně postav. Na začátku jsem je ještě dokázala pobrat, ale pak už jsem v tom měla trochu guláš. Pokaždé, když se objevila nějaká známa postava, bylo to super, ale po chvilce, zase moje nadšení lehce opadlo. Ale chápu, že pro opravdové fanoušky, to může být snad něco jako Bible.
Co napsat k Tolkienovi, který je mou srdeční záležitostí... Mohl bych o něm psát dlouhatánské recenze, ale to není zapotřebí. Mnoho lidí opakovaně říká, že je Silmarillion nebavil, že je příliš těžký, složitý, zbytečně rozvláčný apod. Já ho naopak zbožňoval stejně, ne-li více než samotného Pána prstenů. Každý příběh je prodchnutý nezměrným Tolkienovým básnickým umem, který knize jako celku dodává život. Málokterá beletristická kniha na mě působila takto živě. Je to díky Tolkienově obrovské znalosti mytologií, kdy jsem se cítil stejně, jako bych opravdu četl příběhy o Thorovi, Amonovi nebo Diovi. Všechny ty příběhy o Íluvatarovi, Ainur, Valar, elfech, trpaslících, lidech, jejich vazbách, vztazích, válkách... jsou tak precizně promyšleny a propracovány, že nemám slov. Ukázat Silmarillion někomu, kdo o něm nic neví, bude si myslet, že je to regulérní zapsaná mytologie nějakého dávného národa. Tohle je kniha, k níž se budu vždy velmi rád vracet a znovu a znovu pronikat do kouzelného světa (doslova i metaforicky) páně Tolkiena. Co jsem na knize zbožňoval, jsou chvíle, kdy Tolkien nenapsal, jak to všechno bylo, ale že už není nikdo, kdo by to pamatoval, nikdo neví, co se s tím nebo oním hrdinou stalo... a takto ve čtenáři opravdu vzniká pocit, že čte reálné příběhy, vždyť lidé se ztrácí, zapomínají, umírají... Tolkien jednoduše ví, kdy má vymýšlet příběh i pro tu poslední větvičku doriathských lesů a kdy naopak má mlčet a jen naznačovat, aby v nás s každým jeho slovem rostla zvědavost a fantazie, jako např. bytosti žijící tak hluboko pod zemí, že jsou starší než Sauron sám a ani nemají jména... Kdo dnes tak píše. Takový autor se rodí opravdu jen jednou za jeden ardovský hvězdný věk...
Knihy od Tolkiena jsou už klasika, staly se základem fantasy knih a celé moderní fantastiky.
Když slyšíme slovo fantasy, představíme si skoro vždy spanilé elfy, udatné trpaslíky, bělovlasé čaroděje. Prostě je pro nás fantasy a Tolkien synonymem.
Většina z nás miluje Pána prstenů a Hobita, ať už díky knihám nebo filmům. Ale Silmarilionu se hodně z nás vyhýbá, jelikož má pověst složité knihy.
Je to ohromná škoda, obzvlášť pokud máte rádi mytologii, historii a Tolkiena i nezávisle na sobě pusťte se do Silmarilionu.
Je to úžasný soubor mytologie, historie, malých i velkých příběhů ze světa, ve kterém se odehrávají Tolkienovy knihy, tedy z Ardy.
Ano je to náročnější na čtení v kuse. Hodně dlouhé časové období, spoustu jmen a trochu rozdrobené příběhy. Ale dojde vám spoustu věcí jenom letmo zmíněných věcí ze známějších knih. Ponoříte se do světa plného zázraků a magie, boje dobra a zla a velkých hrdinských činů.
Stylem je nejblíže severské mytologii. A navnadí vás na hlubší ponoření do dalších autorovo příběhů.
Silmarilion je pro mě kniha, kterou bych na stupinku oblibenosti nadřadil i Pánu prstenů i Hobitovi.
Silmarillion jsem četla už několikrát, pokaždé mě baví a pokaždé bych si tak na formát A3-A2 nejradši nakreslila vlastní rodokmen elfů, protože kdo byl čí příbuzný a ze kterého kolene je prostě neudržitelné :D
Dle mého má smysl číst Pána prstenů bez Silmarillionu, ale nemá smysl číst Silmarillion bez Pána prstenů. Je to totiž kniha, která vše dovysvětluje, pak je možné odpustit ten obrovský počet postav zahrnující celé rody a zrychlený spád epického příběhu o vzniku a historii celého světa, protože celý Tolkienův svět až se Silmarillionem plně dostojí žánru hight fantasy.
(SPOILER) Četl jsem v rámci soukromé čtenářské výzvy. Bohužel v únoru. Ne, že by to nebylo zajímavé, že bych se dozvěděl málo informací nebo by to bylo nudné. Vzhledem k tomu, že Quenta Silmarillion je psána pouze jako kronika se spousty jmen a názvů, tak je čtení dost zmatené, a vlastně jsem ve spoustě případech vůbec nevěděl, o kom se vlastně zrovna píše. Paradoxně mi přišla lepší první část - Ainulindäle - kde se sice vesměs moc nedělo, ale bylo to celkem přehledné. Valaquenta ale přidala další desítky podobně znějících jmen, že už jsem z toho měl úplný zmatek. Akallabeth už je sice příběhem, ve kterém si bohužel autor dal tak moc záležet na folkloru obyvatel středozemě, že jsem měl ve jménech a názvech ještě větší zmatek, protože pro každou rasu je několik pojmenování, každý má jméno v několika jazycích odlišné a vše to zní podobně! Alespoň na závěr při čtení o Prstenech moci jsem si odpočinul a trochu se navrátil ke stylu Pána prstenů. Závěrem je to dobrá kniha, plná velmi užitečných detailů, které vysvětlí spoustu věcí z Pána prstenů (Hobita jsem ještě nečetl). Ale je to peklo!
Hodně postav s podobnými jmény až by si u toho člověk zamotal jazyk číst to nahlas, ale je to velice poutavá a zajímavá kniha. Řadím mezi oblíbené knihy a určitě si ji přečtu znovu.
Poprvé jsem četla před lety a to jsem nedala. Množství jmen a popisu bylo nad me sily. Nyní uz bez problémů. Castym opakovanim jmen si je člověk v hlavě zapamatoval, ale vyjmenovat bych nedokázala. Co mi chybělo tak rozsáhlejší popis udalosti s vytvorenim prstenu moci.
Asi je to divný, ale Silmarillion mě bavil víc, než Hobit a celá trilogie Pána prstenů. Možná je to tím, že mě nedávno bavila i podobným stylem psaná kniha Oheň a Krev. Anebo mi celkově postavy i události přišly o dost zajímavější než ve zmíněné trilogii, a i když jsem to původně neměla v plánu, chci si pořídit Húrinovy děti a Pád Gondolinu. Spousta těch jmen a dat je trochu mínus, zvlášť, když člověk poslouchá audioknihu a nemůže si hned prolistovat k těm rodokmenům na konci, pokud s sebou zrovna nemá i tištěnou verzi. Přehled jmen, rodokmenů atd. na konci je skvěle zpracovaný - pro takovou knihu je to ovšem nutnost. Vytkla bych asi jenom pasáže s dlouhým popisem geografie, kdy jsem přestávala dávat pozor a těšila se, až se zase začnou řešit vztahy postav, politika elfů apod. 8/10
Naprosto fantastická kniha! Ano, událostí a jmen je tam neskutečně mnoho. Občas mi chvíli trvalo, než jsem se v některé části zorientoval. Ale i tak jsem celou knihu doslova hltal.
Určitě záleží kdo knihu čte. Jestli je to zapálený fanoušek tohoto světa, nebo jen zvědavý čtenář. Druhá skupina bude mít s touto knihou problém.
Věřím, že po dalším a dalším přečtení kniha vyjeví svoje skrytá kouzla a moje soukromé ohodnocení (6z5), se ukáže jako právoplatné.
Poprvé jsem četl Silmarillion někdy kolem roku 2016, či 2017. Tehdy jsem jej nedočetl, nebudu vám lhát. Příliš mnoho Finwȅů, Fȅanorů, Fingolfinů a Finarfinů, Fingonů a Finrodů. A kde se u všech čertů najednou vzal Thingol tam, kde před chvílí stál Elwȅ?
Později jsem se ke knize vrátil a zamiloval jsem se do ní. Byla obtížná, ale její dočtení bylo díky tomu o to větší odměnou. Na třetí čtení, druhé dočtení byla kniha již snadnou. Pochopil jsem možná ten svět. Ten svět s historií mnoha tisíců let, svět, vzestupů, vrcholů, kolísání a pádů. Člověk si vždy zapamatuje pády, že? A přes to je to nejspíše Ainulindalȅ, které světu dává všudypřítomného génia. Je to začátek světa, na kterém není Bůh tvořící slovem, ale Eru tvořící písní, tvořící hudbou. Hudba je magií a ta si může dovolit co chce. Proto si svou tragédií dovoluje překonat tragédie Shakespearovy (žádná z jeho tragédií totiž nemůže v posledku překonat tragédii Túrina Turambara, a tím pak spíše ani tragédii Berena a Lúthien Tinúviel, magie jim dává mnohem více toho, čeho se lze vzdát) a proto pády bývají velkolepé, famózní. Smutné a strašlivé, nikoliv proto však méně velkolepé. A na konci je vždy další začátek.
Knize lze vytknout některé redakční chyby napáchané nakladatelstvím (klasicky rozmístění ilustrací, některé nedokonalosti ve formátu, jinak však Argo odvádí na Tolkienově díle neocenitelnou práci!), jiné Christopherem Tolkienem (rámování je dobré, nikoliv pak dokonalé, na konci měl stát Dagor Dagorath), to však nakonec pro krásu díla mnoho neznamená. Pro bravuru, se kterou Tolkien namíchal (až kacířsky) svou vlastní víru se skandinávskou mytologií, ale zdá se jakoby do jeho díla zabloudily i prvky té slovanské, rozhodně zde máme například zcela otevřené odkazy na Atlantidu, Artušovské legendy
Prim však hraje křesťanství a skandinávské mýty. Na začátku je první, na konci druhé. A jedno i druhé se postupně mísí a vzájemně se zdokonalují. Oboje však předznamenává mnohé pády, které již byly zmíněny. Dovolte mi tedy zakončit jednou kratičkou citací. Dovolte mi zakončit Kainovým znamením.
Zdálo se jí to totiž u něho něčím divným a pokřiveným, a tak to od té doby vidí Eldar stále: jako zlé ovoce zabíjení rodných, jímž padl stín Mandosovy kletby na poslední naději Noldor.
P.s. Mimochodem netvrdím nezbytně, že má Tolkien větší literární kvality než Shakespeare, píšu-li, že jeho tragédie jsou větší (Ačkoliv pro někoho jistě větší literární kvality mít může, ostatně, co je to ta literární kvalita?), jen srovnávám množství bolesti, které je jeden autor sto na bedra svých výtvorů položit.
Poprvé jsem to zkoušela číst někdy v době, kdy PP, tedy zhruba před patnácti lety. Možná více. A vzdala jsem to. Je to sice pěkná, ale rozhodně strašně náročná kniha, protože je to přesně jak hodina dějepisu - spousta zajímavých událostí předaných nezáživným způsobem. Ne omlouvám se, je to zajímavější než hodina dějepisu, Minimálně je to příjemněji podáno. Ovšem přiznávám, že kdybych si to nesehnala jako audioknihu, tak toto dílo nikdy nepřečtu.
Silmarillion je v podstatě bible Středozemě. Je napsaná jiným stylem než Pán prstenů či Hobit - přirovnal bych ho ke kronikám/knihám pověstí. I kvůli tomu, a spoustě událostí/postav/názvů, se kniha trochu hůře čte. I přesto jsem se při čtení hodně bavil a knihu mám přečtenou minimálně třikrát. Nejlepší části jsou závěr se Třetím věkem dokreslující Pána Prstenů, a příběhy Túrina, Maeglina a Berena s Lúthien.
Silmarillion rozhodně není jednoduché čtení, jelikož si Tolkien vzal do mysli, že vytvoří mýtus o stvoření Středozemě a jejím následném vývoji, čímž sepsal svou vlastní Bibli, která je spolu s dalšími mytickými příběhy pretextem pro toto fascinující dílo. V celé řadě jmen a míst se čtenář těžko orientuje, ještě když jednotlivé kapitoly skáčou i v řadách stovek let, ale na druhou stranu musí člověk ocenit práci, kterou si s tím Tolkien dal. Už jen kvůli stylu vyprávění mě to příliš nebavilo, ale rád jsem se o minulosti Středozemě něco dozvěděl.
Nerada bych působila nevděčně k fantasy klenotu jakým Tolkien a jeho dílo je.
Ale. Číst tohle není lehké. Obnáší to extrémně pozornosti a znalostí. A to opravdu podrobných znalostí lóru, světa a postav. Kéž bych byla větší fanoušek, abych to mohla plnohodnotně ocenit.
Bylo těžké to místy číst. Přiznám se, že jsem místy přestala dávat pozor, protože tolik jmen a předků. Což je super na prohloubení, ale vyžaduje to od čtenáře hodně.
Některé příběhy (například Prsteny moci jsou za mě 5 z 5ti!). Nicméně tohle jako celek neumím plně docenit. Snad při druhém čtení to budde lepší.
Závěrem - ať se do toho pustí jen ten, kdo má hodně času a chuti dávat dohromady postavy, místa a události. Pak to může být 5 z 5.
Na třetí pokus, kdy první dva ztroskotaly už na Ainulindalë, jsem se od knihy nemohl odtrhnout, jakmile mě pohltila. Prvních pár kapitol to dřelo, ale jakmile souvislosti začaly zapadat do sebe, otevřel se mi zcela nový svět, nad jehož pestrostí jsem nepřestával žasnout. Ještě neuvěřitelnější pak je, že se v celé své skvělosti zrodil v mysli jediného (nad)člověka. Jak nad tím tak teď přemýšlím, zraje ve mně podezření, jestli J. R. R. Tolkien, vzhledem ke své kapacitě, nepatřil přece jen spíš mezi Ilúvatarovy Prvorozené. ;-)