Pan Theodor Mundstock
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/1842/bmid_pan-theodor-mundstock-I6O-1842.jpg
4
815
815
Román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock byl už na první pohled zvláštním a hned vyvolal pozoruhodný ohlas. Byl oceňován jako mimořádný literární čin. Zájem nevyvolalo samo téma - próza se přece vracela dvacet let zpátky do let války a okupace a pokračovala v řadě svědectví a dramatických vyprávění, někdy psaných i se smyslem pro komiku a ironii dějin. Ani se nevymykalo její prostředí a příběh; byly sice magické, odehrávaly se ve starobylých pražských ulicích a týkaly se tragédie Židů, jež se začínala hrůzně naplňovat. Zrovna probíhaly transporty do koncentračních táborů a šíři se strach. Co však hlavně upoutalo pozornost, to byla originalita autorova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě hledající postup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se zlými hrozbami. Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní autorovu úzkost. Právě ze sugestivní tajuplnosti se rodila autorova sláva zasahující nejenom českou kulturu. Hned následovaly překlady do mnoha jazyků a Pan Theodor Mundstock se tak obracel k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou soudobého člověka. Touto prózou začínala Fuksova dráha spisovatele, jež pak přinesla ještě další temné a bizarní příběhy a skládala přeludný obraz konce minulého století...... celý text
Přidat komentář
Páni, tahle kniha mě nesmírně překvapila. Dřív ve škole vylíčena jako úžasné dílo, ale při výkladu profesora často i brak zněl jako úžasný počin, takže očekávání nebylo příliš veliké. Začátek byl takový nemastný neslaný, opravdu se tím musí člověk trochu pročíst, protože postupně začínají různé podivnosti dávat smysl a jsou vysvětleny mezi řádky. Následně z celé knihy vyplyne celý příběh o židovské komunitě z válečné doby z úplně jiného pohledu, než na co jsme většinou zvyklí. Tématika s děním v koncentračním táboře už je přece jenom trochu ohraná písnička, ale tady se nabízí něco úplně jiného. Chápu, že Fuks musel i při svém věku takovým debutem vzbudit naprostý rozruch, protože styl psaní i samotné téma jsou prostě ve své době úplná novinka. Oceňuji i židovskou tématiku ohledně svátků a zvyků, které působily v knize naprosto přirozeně.
Vážná témata, místy grotesknost a různé metafory, podobnosti a návrat do minulosti před válkou, která na pozadí stále plyne a hrdina ví, že svému osudu neuteče.
Prostě skvělá knížka, která stojí za přečtení.
První Fuks je pro mě trochu záhadou. S příslibem anotace příběhu jsem s tím počítal, ale taky bojoval. Fuks si hraje s jazykem tak, že to spíše vypadá jako zvrácená hra, která končí prózou na více než sto stran, která mě ale oslovuje pouze v krátkých odstavcích. Vše mi dává nějak smysl, ale nebýt doporučení s anotací, tak se těžko chytám. Náročné počtení bez nějakého prožitku.
Velmi zvláštní kniha. Na mě ze všeho nejvíc působila velmi stísněně, protože se během čtení nikdy nehnete od Mundstocka, který chová ptáky, takřka nikdy neopustí svůj malý byt a jehož myšlenkové pochody běžný člověk jen stěží pochopí. Fuks byl velmi poutavým vypravěčem a líbí se mi jeho styl psaní, jeho charakteristický cynismus a i použité metafory. Na mě upřímně tato kniha zapůsobila trochu více než profláknutý "Spalovač mrtvol" kvůli bravurnímu psychologickému profilu hlavní postavy. Tato válečná kniha v sobě nese pouze nádech války jako takové, ale i přesto je velmi působivá a hluboká.
Protože svázat život do rozumových schémat a chlácholit se tím, že schopnost přežít je smyslem života, nestačí. Fuksova postava se ocitá v zajetí nejen svého pokoje, ale i svého celého života.
Už jen výběr perspektivy je unikátní a posunuje typické židovské téma k dalším vrstvám. Vyšinutost pana Mundstocka se projevuje už od prvních stran – doprovází jej stín Mon, jakýsi vnitřní úzkostný hlas (snad i schizofrenický). Patologičnost hlavní postavy však nekončí, provází jej mnoho halucinací, proto je při čtení čtenář mnohdy na vážkách, co je doopravdy temná skutečnost a co pouze bludy. Hororový a fantazijní svět totiž vcelku přirozeně splývá s okupační židovskou situací.
Tolik úzkosti, nejistoty, beznaděje, strachu a temnosti je v málokteré knize. Zároveň však poté, co při úklidu ulice Theodor Mundstock přijde na svoji praktickou metodickou přípravu, začíná se mnoho situací jevit groteskně a absurdně; ať už jsou to výtečné scény u pekaře a řezníka ("tlapy na skle") či návštěva Moše Hause.
Umně pracuje Fuks s opakujícími motivy: třeba halucinační slípka či Kolumbova plachetnice, která se stále blíží svému cíli – ten je však pouhou iluzí. Proti moci je jakýkoliv systém marný, smrt je nevyhnutelná, únik přes veškerou snahu nerealizovatelný.
Ani detaily nejsou zanedbány, všímám si třeba opakujících se zdrobnělin v pochmurných pasážích knihy (snížek, jablíčko), případně podoby jmen Mon – Šimon (poslední věta – ta krásná a deptající neurčitost!). Fuks se totiž nezaměřuje pouze na individualitu, ale nenápadně mapuje židovský mikrokosmos Mundstockových známých, k nimž se hlavní postava chová dobrotivě a povzbuzuje je. S postavami Ruth a Vorjahrena se noříme hlouběji do Mundstockovy minulosti, která odkrývá, že jeho úzkostlivost a nejistota nejsou zapříčiněny pouze válkou. Naopak v postavě Šimona snad vidím nějaký ten optimismus – že třeba ten, v koho pan Mundstock tak věřil, se přece jenom dostane z pařátů zlé doby.
I na jazykové rovině se dějí věci. Třeba postupné přecházení vypravěčova hlasu do Mundstockova vnitřního monologu, množství židovských termínů či využití nejednoznačnosti dopisů podtrhují jedinečnost tohoto díla, které vznikalo zas v jiné složité době. Jedině dobře, že to vyšlo, protože to vážně vyšlo.
Sanytrová ulice měla výhodu, že byla poměrně čistá. Dosti čistá na to, že jí procházelo mnoho lidí a na obou koncích stály školy. Co tam zametl, býval jen papír, tramvajové lístky, ohořelé zápalky. Někdy také ohryzky jablíček. Ale slupka z banánu nebo pomeranče nikdy. Zpočátku ho to dost udivilo, děti mají přece banány a pomeranče rády. Ale když zahlédl uniformy ve vysokých botách, kolony vojenských aut a nadechl modrý zápach benzinu a gumy, probouzel se. Vždyť byla válka a okupace. V okupaci a válce není místa na banány a pomeranče, nýbrž na granáty a pušky. A tu si pak uvědomoval jednu věc: že dokud bude on, Žid Theodor Mundstock, mést Sanytrovou ulici, nikdy se tu nebude válet šlupka z banánu či z pomeranče. A metl tramvajové lístky a ohořelé zápalky.
(s. 93)
Je třeba se prokousat začátkem, který mnohým čtenářům vůbec nebude dávat smysl. Postupně ale do sebe začne vše zapadat jako střípky mozaiky a příběh začne nabírat obrátky. Židovské tématice se snažím vyhýbat, ale tahle kniha je jiná - skvěle vykreslená temná atmosféra doby (bez zbytečného zacházení do obecně známých dějin) a mistrovsky popsané myšlenkové pochody pana Mundstocka. Zajímalo by mě, jak Ladislav Fuchs přišel na všechny metody tréninku na koncentrák... Groteskno a tragično tu jdou ruku v ruce vstříc nevyhnutelnému konci.
Je to kniha skvěle napsaná, je to kniha na čtení náročná, ale rozhodně stojí za přečtení. Ladislav Fuks mě neustále překvapuje.
Je cosi strašného na čtení Fuksových knih. Toto byla má třetí a ani jedna se rozhodně nečetla příjemně. Fuks dokázal mistrně to, co je pro mnohé spisovatele takřka nadlidským úkolem. Dokázal vykreslit hyperbolu a patos tak, aby to nebylo trapné. Docílil geniálního pocitu tísně, strachu, pomalého šílení tak, aby nezůstala pouze ležet na papíře, ale přenesla se i do srdce čtenáře. Zpočátku mohly kolísavé myšlenky a vjemy pana Mundstocka působit dojmem silně matoucím, až nepříjemným, ale stačilo dát knize čas pár desítek stran na jakési usazení a už to šlo samo.
První kniha pana Fukse obsahuje podobné prvky, jako jeho knihy budoucí, ovšem poněkud méně ostré a frekventované. Kniha vlastně připomíná jakousi sinusoidu. Opakující se motivy se objevovali střídavě s klamáním čtenáře, stejně jako se střídaly okamžiky rozumného vědomí se senzuálním nevědomím, sněním. Díky tomu všemu kniha nese neuvěřitelnou atmosféru, která ovšem také není jednotná. Temnota protektorátu, z části v období heydrichiády, se mísila a překrývala se skrytější, tajemnější atmosférou židovské tradice a mystiky. Při čtení bylo v několika případech nemožné nemyslet na Meyrinkova Golema. Zvláště pak poslední návštěva u pana Hause s setkání s Chaninou připomínalo mystickou atmosféru kolem Golema a dívka, bez bližších charakterových podobností, snad pouze podobná vzhledem, mi připomínala Rosinu právě z Meyrinkovy knihy.
Je strašlivý život a konec toho dobrého pana Mundstocka, váženého, dobrého a všemi milovaného Mundstocka, který si vybral metodu při které si tak trochu prošel peklem, které nakonec vlastně ani nezažil. Ale upřímně, nejsem si jist, jaký jiný, lepší konec by si kniha zakončila. Zdá se mi, že je přesně taková, jaká by být měla. Nu a nám nezbývá nic jiného, nežli přemítat a spekulovat nad tím, kdo že to byl ten holoubek, co to byl ten Mon, jaká byla úloha SiMona a vlastně celé knihy. Opravdu skvělé.
Dokonale popsaná atmosféra, která musela panovat v tehdejší židovské komunitě a dopad této atmosféry na pocity, životy a myšlení lidí. Dopad nejistoty, úzkosti a strachu z nevyhnutelně nejasné budoucnosti byl hrozný a pro nynější generaci je stěží pochopitelný. Autor mistrně svým stylem vyprávění vystihl smutné a beznadějné pocity lidí tušící tragický konec jejich života.
Kniha se ze začátku rozhodně nečte lehce. Pak si ale člověk uvědomí, že to je záměr pro vykreslení duševního zdraví hlavního hrdiny. Kdo má knihu i s doslovem, jednoznačně nebude zmaten. Za mě opět dobře srávený čas nad kvalitní a zajímavou knihou.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Ponurá, mysteriózní atmosféra, krásná čeština... Pana Theodora jsem si oblíbila...
obsedantně kompulzivní jednání a schizofrenie hlavního hrdiny je zábavná a mistrně popsaná; jen se hanbím, že mi závěrečná pointa se jménem došla až po druhém čtení
Nebylo to mé první setkání se spisovatelem, ale prokousávala jsem se pomalu, snažila se vše náležitě pochopit a představit - ne vždycky to šlo. Psychotické stavy páně Mundstocka mi daly pěkně zabrat. Téma je ale silné, pro mě osobně velmi, v profesním životě se zrovna s holokaustem často potýkám a tato kniha byla šancí vidět situaci jinak, zevnitř zoufalé komunity, která nezná dne ani hodiny... Závěr je drsný, ale neumím si představit, že by byl jiný.
Doba druhé světové války a utrpení židovského obyvatelstva je v podání Ladislava Fukse jiné. Nemá smysl, abych se pouštěla do sáhodlouhých popisů. Jednak to udělali jiní a jednak mi to přijde zbytečné. Určitě doporučuji přečíst.
„Nebyla to hrůza ze stanného práva. Nebyla to hrůza z gestapáků v šedých kožených kabátech. Nebyla to hrůza z táborů a z těch kobek s plynem. Nebyla to vůbec hrůza z ničeho toho, co přinesla tato bídná, temná, zločinná, barbarská doba, to peklo nelidskosti, mučení a žalu, nebyla. Byla to nesmírná děsivá hrůza z toho, že pro toho chlapce, který v něj tolik věřil, vlastně v životě nic kloudného neudělal...“
Pan Theodor Mundstock je ztělesněním úzkostlivosti. Vyděsí ho cokoli, libovolná a libovolně malá odchylka od jeho uklidňující každodenní rutiny. Probíhající holokaust je katalyzátorem jeho strachu a také příhodnou projekční plochou, na které můžeme jeho chvění se soucitem sledovat – ale byl takový už dřív.
Přesto si myslím, že strach není tím nejsilnějším v něm, podle mě je tím nejsilnějším v něm ... láska. Ne, nemyslím teď zamilovanost do slečny Ruth, myslím lásku, která definuje jeho obecný vztah k lidem, která ho nutí znova a znova svádět ten zdánlivě beznadějný souboj s vlastní předurčeností. Pan Theodor Mundstock totiž svým úzkostem nepodlehne, nepoužije svoji bojácnost jako alibi pro ukrytí se ve svém světě. Naopak! Vychází ze svého kutlochu do nepřátelského vesmíru, protože cítí, že může být tím, kdo jiným lidem přinese radost nebo útěchu (krásná věta: „Copak slovo, sdělené s duší tak spřízněnou, nevykoná zázrak?“), v případě mladého Šimona je dokonce tím jediným, který může pomoct. Já vím, jsou to drobné činy, žádné odvážné sabotáže ani riskantní odbojářská činnost, ale pro někoho jako je pan Theodor Mundstock je to jako by zachránil celý svět. (nedává ze svého nadbytku, ale ze svého nedostatku, pokud bych se to pokusil vyjádřit biblicky :-)
Takže v mých očích není pan Theodor Mundstock strašpytel, ale hrdina! Ne proto, že není slabý, ale proto, že se své slabosti zkouší postavit!
V knihách Ladislava Fukse má všechno více vrstev a žádný z významů není nikdy zcela zjevný. To pomáhá vytvářet nezaměnitelnou atmosféru (v tom je Fuks i v tomto románu skvělý!), ale taky dává čtenáři svobodu si dílo interpretovat svým způsobem. Takže jsem v tom zjevně smutném konci, který završuje opravdu mimořádně tísnivý příběh, našel i něco naději-vzbuzujícího. Říkal jsem si totiž, jestli se mi v něm nechce říct, že když něco děláme s dobrým úmyslem a ze všech sil, že výsledek nakonec není to nejdůležitější.
„On náročný není. Ohně vřelosti, plamenná obejmutí, to ne, na ty by se od lidí, kteří ho neznají, ani neodvážil myslit, on doufá jen v docela malinký plamínek.“
(SPOILER) Theodor Mundstock byl jen jiné národnosti, ale jednoho dne začala válka... dostal lístek, věděl dobře, co znamená, to věděli i ti, co Židé nebyli. Konec tragický , ale jinak než je u většiny čtenářů ze začátku předpokládané.
Fuks je můj oblíbený spisovatel. Hrozně se mi líbí, jak si umí hrát s atmosférou. A tady tomu není jinak. Sugestivní, temné, psycho.
Velice zajímavý psychologický román. Zároveň zobrazující utrpení židovského obyvatelstva za 2. světové války.
Ústředním tématem tohoto psychologického románu je boj s úzkostí a strachem. Hlavní protagonista se snaží vypořádat s tíživou skutečností, že může dojít do jeho poštovní schránky smrt v podobě předvolání. Jeho bídný psychický stav je příznačný také schizofrenií v podobě halucinogenního "stínu" Mona, se kterým vede tu a tam dialogy. Z jeho vnitřního soužení ho vytáhne až jakési prozření, kdy se tváří tvář velmi těžkému úkolu, jehož nesplnění by určitě znamenalo transport, rozhodne místo zoufání a beznaděj pro jakýsi pragmatismus a metodickou přípravu. Vší silou a myšlenkami se upíná jen k tomu, aby přežil.
Využívá své schizofrenie a co nejpřesněji se snaží představit si všechna úskalí, aby zmaximalizoval svou šanci na přežití. Jeho myšlení už nepluje ve vodách strachu a nejistoty, ale dochází klidu díky sugesce, že ho už nic nemůže rozhodit a se vším počítá; zdá se, že je smířený i s hrozbou smrti.
I přes tragický konec, který upozorňuje, že život má proti nám vždycky eso v rukávu, se mi přístup pana Mundstocka velmi líbil. Našel jsem ponaučení do každodenního praktického života: že totiž lamentovat a zoufat si nad problémy je zbytečné. Radostnější život, vnitřní klid a svoboda je, myslím, skryt v aktivním řešení problémů a pomoci ostatním lidem než v truchlení nad svými starostmi. Důležitá je vůle žít a snaha překonat svou bezmoc. Smrt a neštěstí sic může přijít kdykoli, ale oboje bude očekáváno s klidem a odevzdaností. Nutno podotknout, že naše úzkosti se s těmi pana Theodora a jiných Židů nedají srovnat.
Tato kniha není o koncentrákách nebo ghetech. Ale o holokaustu je. Je totíž o strachu z koncentráku. O naději a snech: Já snad ne. Je i o vítězství nad tímto strachem. U některých knih jsem zvědavý na konec, jak to dopadne. Tato je jedna z těchto mála knížek. Takovýto konec jsem nečekal, ale při zpětném pohledu mi příjde přímo příznačný.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) prvotina okupace Československa holokaust, holocaust transporty
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Židovská tématika z trochu jiné perspektivy. To důležité však zůstalo zachováno - bezvýchodnost doby byla zachycena velmi jasně.
Vlastně bylo zajímavé i to, že se Fuks nesoustředil na dobu strávenou v koncentračním táboře, nýbrž na to, co tomu bezprostředně předcházelo. Autorovi se totiž podařilo zachytit něco, co si mnoho lidí neuvědomuje - to, jaký zhoubný vliv může mít nejistota na lidskou psychiku.
Říkám si, co je horší. Představovat si nepředstavitelné a snažit se to utišovat planou nadějí, anebo zažívat nepředstavitelné, ale s vědomím toho, že člověk alespoň konečně ví, proti čemu čelí.