Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/214367/mid_pani-bovaryova-214367.jpg
4
1975
1975
Nový překlad jednoho z nejslavnějších románů 19. století. Emma Bovaryová je obětí středostavovských konvencí poloviny 19. století. Jako mladou romantickou dívku ji provdali za venkovského lékaře, a ona tak příliš záhy poznává ubíjející monotónnost manželského života.
Přidat komentář
Když jsem našla v krabici s vyřazenými knihami výtisk od Topiče z roku 1913, nemohla jsem ho tam nechat, titul byl vedlejší. A protože mě Paní Bovaryová v povinné literatuře minula, byla jsem o to překvapenější, jak současný a na realismus dějový román to je, dokonce i v překladu dnes už trochu krkolomném a statickém.
Ema Bovaryová je nutný produkt své doby a třídy, pochází z chudého zázemí, ale je od malička živená romantickými představami, od suché skutečnosti udržovaná co nejdéle co nejdál, aby si holčička neumazala ručičky. Těžko mohla být jiná než nespokojená a povrchní, nerealistická v přijímání všech zábav jako oprávněných. Ukázka toho, jak člověka kazí knihy a nedostatek zaměstnání. Kniha ale ukazuje víc, jednak maloměšťáckou společnost v plné parádě, která si také na morálku jen hraje, jednak Emu jako živoucí postavu (v čemž je skoro jediná, ostatní jsou typy na hraně karikatury). Vzhledem ke své výchově a postavení nemohla být jiná, ale zároveň za každý krok do prázdna nese odpovědnost, a její volný pád je čtení velmi poutavé. Stejně paradoxní je i její postavení dámy z vyšší třídy, které ale neumožňuje nic jiného než unylý život.
Stejný paradox dostatku, za který se nedá nic koupit, a nezdravé množství času na snění zažívaly generace žen po Emě (vzešla z toho epidemie hystriónské poruchy osobnosti u dam z vyšších vrstev). Posledních pár desítek let se to genderově vyrovnává, dnes už je to stav přístupný mužům i ženám ve velkém - tím se paní Bovaryová stala nečekaně aktuálním dílem.
Kniha je celkem poutavě napsaná. Hlavní hrdinka Emma Bovaryová mě velmi rozčilovala a nemohla jsem jí vystát.
Paní Bovaryová je nejenom stavebním kamenem ve francouzské literární historii a předzvěstí naturalismu, ale také skvěle čitelný a strhující román. V jeho jádru je hluboký psychologický obraz Emmy Bovaryové, v jehož čirosti se stává bezpředmětným, zda-li je Emna 'dobrý' či 'špatný' člověk. Ačkoliv je ve Flaubertově románu patrný determinismus, kterému se později věnoval Zola ve svých románech, zůstává Emma Bovaryová věrným zpodobněním člověka se svobodnou vůlí, prostý pseudovědeckých experimentů zakomponovaných do řádků knihy. V tom se také nachází tragičnost prptagonistky: i přes skutečnost svazujících poměrů ve vyšších vrastách společnosti té doby zůstává pravdou, že paní Bovaryová se pro zkázu rozhodla sama.
Další zajímavé aspekty románu se vyjevují prostřednictvím jeho konfrontace se samotným autorem. Na jedné straně je tu Flaubertův přísný, použiji výraz vědecký postup, kterým jeho opus magnum vznikalo, na druhé staně je autorův výrok: "Paní Bovaryová jsem já". Názor ať su udělá kdo chce.
Pani Bovaryová, podobne ako ďalšie veľké drámy, je románom z inej doby. Svojim jazykom, štýlom, zasadením. Postavy inak vyzerajú, majú iné spôsoby a predstava meštiaka v redingote, ekvivalent čohosi, čo dnes nazývame strednou vrstvou, môže rovnako pôsobiť ako akýsi relikt. Na väčšinu dnešnej čitateľskej obce to všetko pôsobí ako bariéra, niečo, cez čo sa treba prehrýzť, niečo, čo radšej nahrádzajú plytkými modernými napodobeninami, ktoré nekladú žiaden odpor, ktoré poetiku a krásu jazyka nahrádzajú doslovnou snahou šokovať, znechutiť a inak vyvolať ilúziu modernosti a aktuálnosti.
Pri troche snahy je však ľahké pochopiť, že klasiky realizmu, ktorých Pani Bovaryová je žiarivým príkladom, ponúkajú napriek svojej dobovosti stále vernejší obraz spoločnosti a mravov, než väčšina súčasných "bestsellerov" (ako neznášam túto nalepku).
Nieje to iba tragický osud Bovaryovej, ale predovšetkým vyobrazenie figúrok bežných ľudí skrývajúcich sa za záclonami v snahe vstrebať šokujúci moment, obraz mladých ľudí strácajúcich zásady morálky a výchovy pri dotyku s neobmedzenými možnosťami veľkomesta, vášne a závislosti likvidujúce rodinné putá. Takto to neznie až tak dobovo však?
A tá literárna nádhera, krvopotne vznikajúce prirovnania, vety vytvárajúce živé myšlienky a obrazy, podrobné opisy zúročujúce sa vo finále ako úroky zmeniek pána Lheureuxa, to všetko to dvíha ešte na celkom inú úroveň. Takže nie dobové ale pravé, rýdze a hodnotné.
Velký cynik Flaubert napsal poměrně dost popisně historii jedné hezké, romanticky založené paničky. Život paní Bovaryové se točí kolem lásky. Provdá se za staršího doktora, který ji má hrozně rád, ale není to ten pravý, a tak lásku pod vlivem uslzené literatury a poezie hledá u různých dalších šamstrů.
Paní Bovaryová pro mě rozhodně není žádná sympaťačka. Chápu, že v polovině 19. století moc rozvody nefrčely, ale její manžel se opravdu snaží a dělá pro ni (až zaslepeně naivně) první poslední. Zatímco Bovaryová je pořádně sebestředný sobec, což se v románu občas projeví i tím, jak neskutečně kašle na své dítě.
To všechno dělá Flaubert, předpokládám, naschvál a možná se i trochu vysmívá různým nevěrným paninkám. Stejně tak kritizuje poměry na vesnici a ukazuje různé další nesympatické existence, ale většina románu se přeci jen soustředí na různé "úlety" Bovaryové. V každém případě i po tolika letech je to poměrně čtivá kniha.
Šest nešťastných romantiček z deseti.
Nevím nevím. Byl to docela boj, tuhle knihu dočíst. Přišlo mi to celé jaksi odosobněné a postavy mě docela vytáčely. Na druhou stranu, problematika morálky a vlastního svědomí je zde podána dle mého dobře (ač si z toho možná každý odnese něco trochu jiného).
Je zajímavé, jak se tady některé dámy rozplývají nad tím, jak prý perfektně Flaubert dokázal vystihnout ženskou mentalitu. Skoro jako by Bovaryová pro ně byla hrdinkou. Prý „oběť doby“. Haha... Tak honem zpátky do knihovny a přečíst znovu!
To totiž určitě nebyla pocta ženské mentalitě! Copak jste to nečetli? To byla pěkně ostrá kritika. Dneska by už se nic takového neprodávalo, protože by to bylo bráno jako jeden velký a dost drsný „hejt“ na ženy. Tak to určitě Flaubert nezamýšlel, ale je taková doba, kdy v něčem slabší automaticky znamená hodný (což je samozřejmě blbost).
Flaubert to hlavně zamýšlel jako kritiku osobních vlastností, ne poctu!
Paní Bovaryová je povrchní, sebestředná, prázdná skořápka plná nenávistí a ač to, co se jí nakonec událo, bylo velmi kruté a skoro mi jí až bylo líto, nemůžu se ubránit pocitu, že si to zasloužila. Stejně jako pro muže je návod, kým nebýt, psychopat Miláček, paní Bovaryová je Jeho ženskou obdobou, i když má přeci jen poněkud jiné vlastnosti a nakonec oproti Miláčkovi, přeci jen alespoň nějaké kousky svědomí.
Nutno říct, že i někteří muži jsou v tomto románu docela slizouni i hajzlíci a taky se tam projevuje ten odvěký rozdíl, kdy muži umí lépe oddělit city od tělesných prožitků. Hezké ale je, jak se to potom vlastně otočí a Leon je tím, kdo miluje a nechce vidět tu shnilost pod slupkou Bovaryové, čímž Flaubert ukazuje, že nic není černobílé.
Prostě nadčasový román se vším všudy.
Těžko se člověku hodnotí klasická literatura, a když jde o Paní Bovaryovou, tak jsem opravdu na vážkách. První část knihy mě nijak neoslovila. Oblíbila jsem si sice pár slovních spojení, ale necítila jsem žádnou potřebu se ke knize vrátit. Druhá část už mě bavila více.
Není těžké pochopit Emino jednání, ale to neznamená, že se jím nemůže opovrhovat. Toužila po velké lásce, ale realita ji zklamala. Byla by vůbec někdy šťastná anebo by ji začal nudit i zámecký život? Je pravda, že by mohla prožít navenek pěkný život, kdyby neudělala několik blbých rozhodnutí, ale uvnitř by ji vždycky sžíraly myšlenky na to, co mohlo být.
Paní Ema zkažená četbou románů, která chce tu velikánskou opravdovou lásku, okolí, které ji nechápe... Kdo z nás nějakou tu Emu nezná?
Klasika, která pro své nadčasové téma rozhodně nezklame a k jejíž četbě stojí za to se jednou za čas vrátit.
Musím přiznat, že kniha předčila má očekávání. Po Chrámu Matky Boží v Paříži mi
citové monology nepřišli až tak hrozné a dlouhé. A to hlavně na začátku, kde děj
celkem rychle odsýpal. V druhé půlce začal autor více rozepisovat Emminy pocity, to
už mě tolik nebavilo, ale stejně se to dalo přežít. Samotná postava Emmy mi hodně
vadila, její chování a zbytečné utrácení, zamlčování věcí před Charlesem, který byl tak
laskaví až i trochu naivní. Bylo mi ho líto, jelikož dělal vše, aby ji rozveselil a zpříjemnil
život, ale ona to stále nedokázala ocenit a jen si na něj stěžovala. Krom znechucení
nad charakterem Emmy ve mně kniha nic víc nezanechala. Flaubert sice vystihl citové
postoje postav, společnost a prostředí soudobé Francie velmi dobře, přesto mě
příběh moc nezasáhl. Knihu si určitě znovu nepřečtu, jsem ale zvědavá, jak vypadá
filmová verze.
Knihu jsme dočetla, ale že by mě vtáhla do děje a já se od ní nemohla odtrhnout? To ani náhodou :-) Na to abych se mohla ztotožnit s hlavní hrdinkou jsem až příliš pragmatická
Nakonec jsem to docetla, ale musela jsem se do toho nutit. Emma me rozcilovala, ale v podstate mi ji bylo lito. Znovu bych to uz necetla.
Existuje kniha "Personnages secondaires dans Madame Bovary". Když jsem to viděla poprvé, podivila jsem se podobně, jako kdyby někdo k červené knihovně vytvořil slovníček pojmů. A pak jsem pochopila, že to jsou především vedlejší postavy, které to všechno způsobily... A tohle je moje soukromé Pokání.
Titul "Madame Bovary" sedne knize jako ulitý. O to tam celou dobu jde, že Emma je PANÍ Bovaryová. Často se setkávám s názory, že Emma je příšerná a že si neváží dobrého bydla. No, podívejme se na to i z druhé strany - já Emmu chápu. Co může jako žena ve své době dělat? Starat se o manžela a o dítě, krášlit dům, sloužit jako neužitečná ozdoba? Jasně, že chce něco víc.
Nad Emmou bych zaplakala. Slouží jako prostředek - prostředek k rodinnému životu, milenecké lásce bez závazku, rozptýlení, získání dalších a dalších peněz... A nemůže z toho uniknout i když by si to přála. Jaké to asi musí být, vracet se, rozpálená touhou, do šedé a ponuré domácnosti, kde na vás čeká manžel, který vám nerozumí, ani se o to příliš nesnaží?
Hodnotím 10/5. Za úžasné slovní hříčky především - Lhereux který způsobuje jen samé "malheur", čili Štěstí, které jen neštěstí ostatních plodí... Nebo "Oh, mais!" Homais...groteska sama. Bravo. Teď i v 19. století.
Člověk má chuť Emmu přetrhnout. Chronicky nespokojená, alibistická a, chce se říct, hloupá paní Bovaryová, je bezpochyby trochu semleta dobou a upjatými konvencemi tehdejší společnosti. Na jednu stranu její touze po citu, blahobytu a vášni rozumím. Na druhou stranu jí vnímám jako, útlocitní prominou, zhýčkanou povrchní krávu, kterou pálí dobré bydlo.
Zajímavé je, že ona funguje, ke své zkáze, jako takové zvětšovací sklíčko. Zrcadlo, ve kterém se odráží malost, zkaženost a přetvářka ostatních. Říká se, že charakter člověka je průměrem 5 osob, s kterými se daná osoba stýká. Mohla být tedy vlastně Emma jiná?
Flaubert vytvořil hlavní postavu, která je jiná než klasičtí kladní a odvážní hrdinové. A i když to oceňuji, kniha si mě prostě nezískala. Vyprávění bylo rozvleklé a bohužel docela nudné. A antipatie k hlavním i vedlejším postavám limitující...
Do děje jsem se celkem vžila, hlavní hrdinka byla hezky vykreslená, pochopitelná. Hezký popis silného citu, který nedovedla ovládnout i "charaktery" protřelých milenců a milujícího manžela. Situace byly silné a jen lehce křečovité. :)
Četla jsem po letech a teď nad životem paní Bovaryové stále přemýšlím. Je jednoduché ji odsoudit, ale mně je jí spíš líto. Vždyť nepotkala ani jedinou kladnou mužskou postavu, bez matky, bez přítelkyně, v mužském světě, v době, kdy žena nemohla být samostatná. Skvěle napsáno. Líbil se mi i film, ale jen ten starší, z roku 92.
Kdyby to bylo v mé moci, tento román bych doporučila zasněným, romantickým ženám libujícím si pouze v románcích pro ženy. Tento příběh je klenot popisující jednak duši skutečné, vášnivé ženy, která se stává obětí svých fantazií i odhaluje pohnutky ostatních postav. Nechybí zde zakázaná láska, propracovaně popsané charaktery i lidské vztahy, dramatické zvraty a přitom má silnou sdělnou hodnotu. Je to protiváha oddechových textů, přitom se čte jedním dechem. Prosím, přečtěte si to, DOPORUČUJI.
Dále prozrazuji část děje, takže pokud knihu neznáte, raději nepokračujte ve čtení mého kometáře:
Paní Bovaryová si chtěla splnit své zidealizované touhy jako vystřižené z červené knihovny, bez ohledu na ostatní okolnosti, závazky, touží po nedostupném světě a neumí se smířit s obyčejným manželstvím, které má.
Některý ze čtenářů ji odsuzuje, jiný chápe, protože mnoho věcí si tato obyčejná, nevyzrálá, poněkud věčně omámená, romantická žena není schopná včas uvědomit, ani to, jaký dopad bude její přístup k životu pro ostatní mít. Má nebo nemá nárok na luxusní život, který si vyfantazírovala a jemuž zcela propadla? Tato znuděná literární ne-hrdinka se stala oprávněně symbolem jistého životního, pro mě převážně poněkud povrchního a ne zcela empatického postoje.
Je to strhující čtení. Film se také povedl. Doteď si vybavuji několik silných momentů z filmového plátna, například zoufalou tvář ze snů náhle procitnuté ženy, která krutě prozře, uvidí drsnou realitu plnou nesplacených dluhů, ke které se potácivým krokem neochotně blíží. Musí tápat nepohodlnou cestou zpátky k "domovu", k nenáviděnému, nudnému místu, které nechce obývat a k polorozpadlému rodinnému životu, který nechce žít.
Bylo mi líto manžela Karla, který jí marně zahrnoval snahou, láskou i dary, (i když poněkud nedůvtipnému, úzkoprsému a rovněž v něčem zaslepenému). O zanedbávané dceři, ke které cítila jen odtažitý chlad, ani nemluvím.
To, že je román ještě lepší než pohyblivé obrázky na obrazovce, asi netřeba psát.
Krásný román, který mě uchvátil.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Na první dobrou se nabízí říct, že Emma byla nerozhodná trubička, která tím nejpovrchnějším způsobem touží po životě plném zábavy, peněz a dramatu. Svým způsobem by toho tvrzení mohla být i pravda. Jenže je třeba se zamyslet nad kontextem doby, kdy ženy byly ozdobou muže, schované v jeho stínu, vázané a souzené dle životních úspěchů svého chotě. Po tomto uvědomění už začínají Emminy myšlenkové pochody a činy dávat smysl a co je hlavní, román získá potřebnou hloubku. Velkým plusem je nečernobílost postav, kdy pan manžel vlastně není špatný, je jen průměrný, což Emmu, toužící po slávě, nekonečně irituje, ale nemůže s tím nic dělat, protože když se ozve, tchyně jí zakáže číst "knihy pro muže", jelikož pak myslí na kraviny, místo aby háčkovala nebo malovala akvarely. Emma je pak občas kráva, až absurdně jedovatá vůči svému muži, matka roku, trochu coura a finanční negramotka, což se jí vlastně stane osudným.
Ač jde o takřka psychologické dílo, nejde příliš do hloubky, zavrtává se jen pod kůži, ale nikoli bolestivě do masa. Kniha je napsána až překvapivě lehkým jazykem. Na rovinu říkám, že takový Zola či Maupassant dokázaly lidskou náturu pitvat mnohem důsledněji, díky čemuž nacházely mnohem hnilobnější nádory člověčinského charakteru. To v mých očích nicméně Flauberta nijak neshazuje, předložil kvalitní příběh a ač se jeho dobová kontroverze zdá z úhlu přítomnosti spíše úsměvná, chápu že toto společenské popíchnutí bylo v době vydání knihy o dost citelnější. A to je věc, kterou na literatuře vždycky moc rád ocením.