Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71508/pani-bovaryova-71508.jpg
4
1975
1975
Paní Bovaryová (v originale Madame Bovary) je realistický román Gustava Flauberta z roku 1857, psaný na základě skutečných událostí z let 1851-1856, o kterých se psalo v novinách. Román bývá označován za průlomové dílo světové literatury. Jeho hlavní postava, paní Bovaryová, se stala novým typem literární hrdinky, a dala podnět ke vzniku termínu "bovarismus", který označuje útěk z reálného světa k iluzím. Román má tři části, úvod je psán jakoby z pohledu spolužáka pana Bovaryho, hlavní příběh pak er-formou. Leitmotivem příběhu je konfrontace snů a představ s reálným světem, přičemž jsou oba tyto póly ironizovány - sny paní Bovaryové jsou pouhým sebeklamem, předurčeným ke zničení, a skutečný svět je vykreslen jako místo plné pokrytectví a přetvářky.... celý text
Přidat komentář
Čteno znovu po mnoha letech – a dojem z knihy stejný jako kdysi: Naprostá lahůdka! Kdybych chtěl být patetický, napíšu: Pozoruhodný román, který překonal svoji dobu.
Nižší čtenářské hodnocení je nejspíše způsobeno faktem, že kniha je vtlačena do regálu "Středoškolská povinná četba" – a podle toho mnohé komentáře vypadají. Malá životní zkušenost + text starý 163 let = třaskavá směs, která mnohdy vybuchne v rukou.
Co se týče stylu, nelze než autora obdivovat, jak dokázal krok za krokem budovat dějovou linku, odkrývat charaktery, vrstvit popisy. Flaubertův text je sledem ryze moderních filmových obrazů – co věta, to záběr: detail, celek, polocelek…
Příběh sám je karnevalem venkovského buranství a neotesanosti, provinčnosti a přízemnosti, ze které až mrazí.
Část čtenářek by Emu nejraději vyfackovala, jak tady čtu, ale mně jí bylo upřímně líto – přes všechny chyby, kterých se dopustila (a za které následně i zaplatila). Nepraktické telátko, žijící v bublině svých snů a obklopené "mužským světem", který rozumí jen filozofii přistřižených křídel. A jestliže se hrdinka v tomto prostředí dusila (a udusila), určitě to nebylo tím, že byla kráva, jak uvádí jedna z hodnotitelek… Takhle jednoduchá a černobílá řešení možná nabízí Ordinace v růžové zahradě, ale určitě ne Flaubert…
V těchto dnech slavíme 200 let od narození B. Němcové. Když jsem četl příběh o Emě Bovaryové, najednou jsem si chtě nechtě uvědomil, kolik styčných bodů sny těchto dvou žen měly – byť jakékoli srovnávání životních postojů Emy a "paní Boženy" je nepatřičné a kulhá na obě nohy.
Rozhodně vřele doporučuji!
Oceňuji popis dobových dovedností, vybavení atd., krásný jazyk, ale příběh existenciálně unuděné hloupé paničky mi byl svrchovaně nepříjemný. Dočteno do poloviny.
Za mě vynikající dílo. Skvěle vykreslené postavy. Psáno někým, kdo znal život a lidi. Mohu mluvit jen v superlativech.
Průměrné manželství, průměrná domácnost, průměrný život - takhle si svůj život Emma nepředstavovala. Přitom kdyby si její otec nezlomil nohu, mohla na tom být ještě o dost hůře. To si však Emma neuvědomuje. Naopak. Manželství s doktorem je pro ní nudné a proto hledá rozptýlení někde jinde. Ono čím víc člověk má, tím víc člověk chce aneb nekoukáme na to, kolik toho máme, ale na to, kolik bychom mohli mít..
Příběh jako takový se mi moc líbí. Příběh znuděné paničky a její neúcty snad ke všemu. Jediné důležité jsou peníze, majetek a to, jak vás vidí ostatní. Myslím, že tento příběh by si mělo přečíst více lidí, možná by se poučili. V některých místech mi vadili sáhodlouhé popisy, ale v celku je to skvělá kniha.
Klasika...
Příběh je zajímavý, ovšem v průběhu knihy jsem si uvědomila jak moc paní Bovaryovou, tedy její osobnost, nemám ráda a je mi nesympatická.
Klasický obraz naivní a znuděné manželky, která si neváží vlastního dítěte.
Konec mě nijak nepřekvapil ...
Paní Bovaryová je prostě kráva, kniha se mi četla dobře, člověk nemůže uvěřit, že někdo takový existuje, a v každé kapitole mě překvapila další nesnesitelnou vlastností, kterou její charakter oplývá. Je to taková ta kniha, ze které chcete jednu postavu vyndat, dát jí facku, a zase ji vrátit mezi stránky. Pokud ze mě tento pocit měla kniha vymámit, gratuluji.
Asi dvě třetiny knihy jsem se musela přemáhat, abych pokračovala ve čtení.
Až na konci mohu pochopit, proč je tato kniha tak vážená. Na charakteru paní Bovaryové je totiž něco velice výjimečného. Můj vztah k ní rozhodně nebyl černobílý. Těžko se to popisuje. Abyste to pochopili, musíte knihu přečíst. A myslím, že vám to nakonec bude stát za to.
PS: Mamka mi řekla, že mě to nebaví, protože jsem nikdy nebyla vdaná. Po přečtení této knihy nevím, jestli vůbec do manželství chci. :D
Kousavý pohled na maloměstskou společnost poloviny 19. století, bohatou na pokrytectví, strojenost a sobectví. Mistrovsky vyvedeným charakterům jednotlivých postav vévodí titulní hrdinka, která se s teatrálností a afektovanou tragičností vzepře nuzotě svého života. Zajímavá sonda, ale závěr, kdy už bylo zjevné, kam to celé směřuje, byl zbytečně rozvleklý.
Unikum v neuchopitelnosti rozmarů hlavní postavy? Samozřejmě, nejsem akademik a jejich učebnicový rozbory jsem vždy považoval za dost samoúčelné (mimochodem jako se spoustou klasik, díky za vyspoilování konce), ale i tak si myslím, že tahle kniha tak o level převyšuje intelekt jejího řadového čtenáře. V určitých segmentech je 'Madame Bovary' jako sen, který vás pomalu a lehce lapí do svých sítí, ale nebudu lhát, pro mě byl impulsem k jejímu přečtení Karl Ove Knausgård, podle něhož je kniha pravděpodobně nejlepším románem, jaký byl kdy napsán. Jinak bych se tomuhle, jako další protlačované klasice, nejspíš vyhnul - většina z nich ostatně stejně nebude vaše krevní skupina. U tohohle románu mě ale upoutalo, s jakým zaujetím o něm Karl Ove hovořil a tak jsem v období, kdy jsem si zakázal nakupovat jakékoliv nové knihy podlehl tlaku. Nějaké zvláštní nutkání ve mně přikývlo, protože Knausgård byl za posledních pár let jedním z toho nejlepšího, co jsem četl a tak jsem si řekl, dobrá tedy. Dokážu pochopit proč tak knihu vidí a proč o ní i tak smýšlí. Paní Bovaryová je zvláštně lehkou klasikou, která jaksi svádí k různým jemně odlišným interpretacím hlavní postavy, i románu jako celku... jak se na ně dívat, jak je kritizovat, či ne, celou dobu jsem musel přemýšlet o tom, co v rámci knihy bylo řečeno, co chtěl Flaubert vyjádřit, jak se na ni dívá určitá intelektuální elita a opět mě zaujalo, jak moc se mnohdy dá vyjádřit absolutním minimem, mě by to třeba absolutně minulo, nesnažím se v knihách hledat skryté významy, ale spíše je vnímat takové, jaké jednoduše jsou, jak jsou naservírovány. Paní Bovaryová má mnoho skrytých elementů, je to velmi melancholická a pocitová kniha, velmi vnitřní, i když není čistě jen o ústřední postavě, ale všech a všem okolo ní. Dost obtížné dílo ve své přístupnosti, pokud neznáte autora, souvislosti... je to nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Když jsem sledovala Emmu, jak se pomalu a neodvratně řítí do neštěstí, měla jsem chuť zatřást s ní a trochu ji "usadit na zem", aby se vzpamatovala. Měla v životě smůlu? Asi trochu ano. Udělal otec nějakou chybu v její výchově? Nemyslím si. Udělaly chybu jeptišky, u kterých poprvé přičichla k sentimentálním románům? Nevím. Jak se má člověk neznalý vnějšího světa zbavit povahových rysů, o kterých vlastně ani netuší, že ho mohou svést na špatnou cestu? To je otázka, kterou si po přečtení Paní Bovaryové kladu... a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Emma asi nebyla dobrý člověk, určitě udělala spoustu chyb, ale někdy se mi zdálo, že je k ní autor příliš krutý. Na druhou stranu mi bylo ve finále líto především Charlese, i když to byl pěkný bambula, Berthe a Justina - uvědomovala si Emma, co mu způsobí/způsobila a pokud ano, bylo jí to jedno nebo cynicky toužila, aby měl její čin (hodný románové hrdinky) aspoň nějakého očitého svědka? Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, myslím, že se podobá Zolovu (četla jsem Zabijáka a Nanu), snad rozvláčností, snad tématem - připadá mi, že Emma a Nana mají dost společného.
Z dnešního pohledu nám Ema může připadat jako opravdu velmi nesympatická postava. Byť do jisté míry semletá okolnostmi, do nichž se dostává, často si za problémy může sama, chová se naivně, dětinsky, nezodpovědně a své chování má tendenci neustále omlouvat nemocí (samozřejmě patřičně dramaticky a teatrálně).
Je ale na čtenáři, jak moc se jí nechá "znechutit" - po stránce literární je dílo napsáno relativně čtivě, byť do jisté míry trochu rozvláčně. V některých místech by byl také zajímavý pohled "z druhé strany", který by více osvětlil chování ostatních postav.
Z tohohle jsem měla ale takovou depresi! Snad nikdy ve mně knižní postava nevyvolala tolik různých pocitů. Paní Bovaryovou jsem obdivovala, nenáviděla, smála se jí, rozuměla jí a hluboce jí pohrdala. Zároveň ji nedokážu dostat z hlavy, mrchu.
Poutavě popsané velmi nesnesitelné postavy, do kterých se člověk mnohdy moc vciťovat nechce...
Utíkání do světa snů,přetvářka,strach z vlastní osoby a charakteru.
Super kniha.
Po prvnim precteni bych Pani Bovaryovou ohodnotila na pet hvezd, ale kdyz jsem knihu precetla podruhe, najednou uz me tak neuchvatila, asi mi vic vadilo chovani nekterych postav. Pribeh jako takovy je poutavy
Šla jsem do toho s velkým očekáváním, ale ta se nenaplnila. Nemohla jsem se do toho moc vžít. Možná to bude tím, že mi na stole stála jiná kniha, kterou jsem si chtěla přečíst, a tak jsem cítila jako nutnost tuto knihu přečíst, a proto jsem si ji dostatečně neužila.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Román budící kontroverze od svého vzniku po současnost. Román, ve kterém žádná z postav nedokáže vzbudit opravdové sympatie, nanejvýš soucit. Nelichotivá a kritická přehlídka omezených lidských povah, jaké vždy byly a budou, ve vyhraněné (trochu černobílé, proměny neschopné) podobě, důsledky z toho plynoucí dovedené do krajnosti... Román, v němž se autorovi povedlo v hlavní postavě stvořit nesmrtelnou, ikonickou hrdinku, ač trochu nespravedlivě fungující hlavně jako odstrašující příklad konkrétního povahového typu.