Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39175/bmid_pena-dni-Lvk-39175.jpeg
4
1386
1386
Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1994 , Mladá frontaOriginální název:
L'Écume des jours, 1947
více info...
Přidat komentář
Musel brať silný matroš, keď to písal :-)
Súhlasím s autorom, že absurdnosť je to jediné, čo má v živote, v tomto bezútešnom a vopred prehratom zápase so smrťou, zmysel.
Edit: po prečítaní je dobré pozrieť si rovnomenný film.
Dobře jitro holky a kluci - věděli jste, že jitro a jitrnice jsou sourozenci? Já to věděl, ale tak rád se podělím, že ano. No a takhle nějak ve zkratce funguje Boris Vian.
Pěna dní je romantika jak se patří. Kdyby prodávali růžovej heroin, tak by způsoboval přesně tohle. Za mne 10/10 a druhé čtení po osmi letech mi potvrdilo, jak skvělej literaturča sem už tehdá byl. Protože už tenkrát to bylo 10/10. Konec.
Je divná. To je asi to první, co jsem si myslela při čtení prvních vět této knihy. Je to mnoho zvláštní věcí, jeden příklad za všechny: zastřihávání víček. Asi jako většina jsem tuto větu četla několikrát dokola. Kniha je však dokonalé dílo. Ukazuje naši touhu po někom s kým můžeme sdílet úplně vše, naši touhu po majetku a to, jak k sobě člověk lidi a věci připoutá. Je to ukázka toho, že když máme peníze, můžeme všechno, máme všechno, ale zdraví si za ně nekoupí nikdo. Doporučuji, stojí to za to.
Knihy s absurditou mám rád, ale jsem na ně dost vybíravý. Pěna dní je však absolutní maximum, co se kvalit týče. Těším se na každé následující slovo v textu, s čím autor přijde nyní. Je to koktejl neobyčejné fantazie, "humoru" a bláznovství, který mě nikdy neomrzí. Tohle dílo v mém žebříčku nejlepších počinů na milión procent okupuje první pětku.
zajímava kniha. ze začátku jsem se s ní nemuměla popasovat, ale nakonec byla kniha krasná.... jen se asi už budu dívat na lekníny i z jiného pohledu
Kniha se mi moc líbila - místy jsem měla pocit, jako bych tam byla s nimi ...
Nehodnotím.
I přes svou otevřenost vůči experimentům a “nenormálním” věcem ve mně tahle kniha vzbuzovala spíše negativní pocity. A to u čtení nikdo co? Nechce.
Na druhou stranu to rozhodně nebyla autorova chyba.
Autor mého srdce. Toto je nejspíš jeho umělecký vrchol, ale mne baví i jeho méně ambiciozní texty. Chápu ale ty, které neosloví, chce to být psychicky ve světě, pro který píše.
Takže napotřetí se mi to povedlo. Pokaždé jsem knihu rozečetla a odložila, že na to nemám náladu, chuť, prostě něco.Tentokrát jsem se přehoupla přes začátek a podařilo se mi ukotvit se ve Vianově světě. Problém nebyl v těch absurditách, ty používají i jiní, ale spíš v tom, že mi hlavní hrdina lezl na nervy víc, než se dá hned na začátku snést. Lezl mi nervy až do konce, což o to, ale už to bylo jiné lezení. Hravý a jiskřivý začátek, takové odnikud nikam se plácání, se pozvolna změní, aby v poslední třetině text přešel do temně drsného úhlu pohledu a končil, jak už to tak všechno končí. Kniha je rychlým přeletem nad člověčím životem a každý nechť si uloupne takový kus perníkové chaloupky, jaký dokáže spolknout.
Netušila jsem, do čeho jdu, takže když jsem si na první stránce potřetí četla větu: "Zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal tajemněji", řekla jsem si - no nazdar! To bude hustej překlad!
Při čtení následujících vět mi to ale secvaklo a pak už to byla jízda. Fantazie, imaginace, realita, absurdita. Obdivuji všechny s takovou fantazií. Smršťující se byt, chorobný leknín, smlouvání směrem nahoru..., bavilo mě to.
"Chtěl bych zalézt někam do kdoule. Kvůli vůni. A taky proto, že je tam klid."
"Ježíš sebou pohnul, aby se mu na hřebech viselo pohodlněji."
"Hudebníci foukali do svých nástrojů, což zvláště u houslistů působilo příšerný kravál."
Pro mě je nejvýstižnější popis knihy ala starý vtip/nevtip:
Potká kyblíček želvu a říká: ,,Želvo, želvo, kolik je hodin?”
Želva vytáhne teploměr a říká: ,,Je čtvrtek.”
,,To je jedno, já stejně nekouřím…”
Někdo žánr určitě ocení, já jsem se ale do knihy nemohla ponořit, protože přílišná absurdita mi nedala zapomenout, že je to ,,jen" čtení.
///,,...a zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal tajemněji. Musel to často opakovat, protože víčka rychle dorůstala.”
,,...a nerez příbor se střenkami s ažurou, v nichž bylo pro štěstí vždy mezi dvěma foliemi z plexiskla po jednom vycpaném sluníčku sedmitečném.”
,,Když dorazili k samému okraji kluziště, zařadili se za sebe, aby uvolnili cestu čističům, kteří, protože neměli žádnou naději, že v obrovské hromadě obětí najdou něco jiného než bezcenné zbytky lidských jedinců, se vyzbrojili škrabadly, aby mohli odklidit všechny, co zůstali ležet, a ujížděli s nimi k otvorům na ohrabky za zpěvu hymny Molitoru…”
,,Jak se to dělá?”
,,Následujícím způsobem: Vemte klobásu a bez ohledu na to, ze křičí, ji stáhněte z kůže.”///
Zvláštní, absurdní, originální, praštěná.... Kdysi jsem viděla muzikál, tak jsem chtěla zkusit i knihu. Ale místy jsem úplně nerozuměla ...
"Lidé se nemění. Věci se mění." Nikdy nekončí milostný vztah reality s fantazií. Nikde se nespustí tolik imaginativní oddanosti, zasutého myšlenkového prožívání, nevybíravě rozmazlené absurdní dominance vážnosti situací, jako v zasněně hravé, odpovědně rozmařile těkavé, ustaraně mrazivě živé Pěně dní. Surrealistický myslitel nazul všednosti krásu "plodu" fantazijního flirtu, postavil ji k otevřeným vrátkům opojného solitéra, nepředstírajícího štěstí zisku i žal ztrát, doufajícího v náročnost ctitelů citu kvalitního vnímání života i snů.
Pre mna to bolo velmi zvlastne. Aj ked musim povedat, ze na konci som to urcitym sposobom dokazala ocenit - ked som sa na to pozrela cez inu optiku a nasla metaforu, ktora mi "prelozila" absurdnosti, ktore som tam nachadzala. Ale kazdopadne, musim velmi ocenit autorovu predstavivost, jeho schopnost predstavit si a opisat si veci, ktore by mne ani nahodou nenapadli.
Co do počtu stran krátká kniha, ale vešlo se do ní tolik - láska, přátelství, naděje, nadšení, zklamání, smutek, hloupost. Zpočátku veselý a hravý děj přejde do smutku a beznaděje. Na osudech Colina a Chloé je vidět, jak může být lidské štěstí pomíjivé. Na Chickovi vidíme hloupost fanouškovského šílenství.
Příběh rozhodně není nudný, je tam spousta zajímavého - je i o pianu, které míchá koktejly podle melodie, tzv. pianoctailu, o myšce, která žije u Colina a Chloé, o úhořích žijících v potrubí a leknínech co rostou v plicích.
Číst knihu s tak absurdním obsahem je lepší v době, kdy je na to nálada. Když se čte v ten správný čas, je úžasná jak k pobavení, tak k zamyšlení.
Pěna dní je kniha, o které je strašně těžké něco napsat. Stačilo mi přečíst pár stránek, a bylo jasno, že musím zapomenout na veškerá očekávání, veškerá měřítka a veškeré představy, co je vůbec možné. Vyjma několika rozbředlých pasáží jsem se nenudila až do konce, který byl - jak jsem ocenila - skutečně smutný až dojemný.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby existencialismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Ze začátku mě kniha mátla a přečetla jsem hodně volným tempem první čtvrtinu. Dnes jsem se ke knize vrátila a jedním dechem ji dočetla. Je to nádherná kniha, smutná, ale zároveň tak barevná. Na těch 238 stránkách toho pro mě bylo opravdu hodně.