Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně nešikovnej. Ale stejně to dělám. Radši ale chodím pěšky, protože tak je to nejbezpečnější. Jednoduše vyrazím na cestu a čekám, co mě tam potká. Tentokrát jsem se vydal do Číny a Nepálu. V kraťasech ze supermarketu a brýlích z drogerie jsem prošel Himálaj i úplně neznámé vesnice v údolích řek. Mnohokrát jsem spal u úplně cizích lidí doma a poznával, jak se jim doopravdy žije a co jim přináší štěstí. Už na cestě jsem o nich začal psát tuto knihu. Času na psaní byl dostatek, protože ujít pěšky 1 500 kilometrů trvá docela dlouho. Jak si teď po sobě knihu čtu, myslím, že se mi povedlo vytvořit pěkné svědectví o jednoduchosti života a půvabu svobody. Jestli se chcete dozvědět něco o památkách a historii, radši si ji ale nekupujte. Kniha je jen o Číňanech, Nepálcích a jejich životě. A taky trochu o mně. Tomu se člověk nevyhne, když jde sám.... celý text
Přidat komentář
Poslechnuto jako Audiokniha.
Jak začít, nejprve mě Ladislav celkem otravoval, ale to přestalo v moment, kdy jsem se naladil na jeho vlnu. Ale abych z knihy byl nějaký odvařený a okamžitě nalákaný na Ziburovu další knihu, to v žádném případě. Příběhy to jsou hezké, mnohdy až neuvěřitelné, podezírám autora, že si trošku vymýšlí a přehání, ale jako oddechovka při zdravotních procházkách je kniha dobrá až si někdy říkám, proč taky někdy někam nevyrazím, nemusím do Nepálu ani do Číny, ale prostě někam třeba na víkend :-)
Co bych ale vytknul, tak jsou v audioknize ty hrozně dlouhé hudební přechody mezi kapitolami, troufnu si říci, že audioknihu protáhnou až o půl hodiny - zbytečně.
Môj naobľúbenejší cestovateľ (pútnik) od ktorého si prečítam každú knihu. Zibura rozhodne vie vykresliť úplne bežnú neobyčajnú situáciu ako keby to bol vrcholový zážitok a to mňa na ňom veľmi baví. V tomto prípade som sa veľmi smiala nad komickými situáciami, kedy sa autor vydal do krajiny, kde bol skôr kuriozita a ulatnil pravidlo: "Dohovoríš sa rukami i nohami" Z čoho vyplynulo veľmi vtipných momentov.
Ani toto se léto se již tradičně neobešlo bez menšího výletu se Ziburou. Jak už to tak spolu máme, opět bych k jeho knize měla pár výtek, ale díky jeho humoru, který nikdy neomrzí, a krásnému spisovatelskému umu, by to stejně nemělo žádnou cenu. Holt Zibura je Zibura, ten se vyvlékne ze všeho :).
Není to zrovna humorná kniha, ale její čtení nějaký ten úsměv na tváři vyloudí. Zajímavý je tu popis života a myšlení Nepálců a Číňanů. Jsou si podobné, ale odlišné od našeho. Ládíkovo putování po těchto dvou zemích určitě nenudí.
Miluju Ziburův humor, sebereflexi a styl psaní. Toto byla první kniha, kterou jsem od něj přečetla a lituji, že jsem na těch cestách nebyla s ním, myslím, že je s Ladislavem velká sranda. Navíc umí dobře psát.
Tak toto čtení mě nikterak nenadchlo. Netuším, čím to, ale při poslechu audia, namluvené samotným autorem mi něco vadilo, co kazilo celkový dojem. Možná to byla intonace, možná jeho "pochichtavani"...neposlouchalo se to dobře. Navíc výběr země opět nebyl nejšťastnější. Nic moc zajímavého, šlo jen o to kde kdy s kým mluvil a kde spal. Doufám, že příště zajde na zajímavější místa.
Moje třetí kniha od Ládíka Zibury (po Evropě a Česku). Opět jsem se bavila, vše je okořeněno Ládíkovým typickým humorem. Obdivuji ho, že pěšky cestoval po těchto zemích, kde většinou málokdo uměl anglicky. Ale je třeba říct, že měl velké štěstí, že naprostá většina lidí, které potkal, byla k němu vstřícná. Snad až na ty časté policejní kontroly v Číně.
A jeho básničky byly super....
Na můj vkus příliš stereotypní vyprávění. Pořád dokola o tom kde autor spal a jedl. Stroze se mění jenom prostředí ve kterých je autor prováděl. Uznávám, že pár krát mně vyprávění opravdu rozesmálo - zejména ve druhé polovině knížky, ale když to vemu jako celek, tak to bylo stereotypní a místy až nudné. Ty umělecké opisy scén a hrátky s jazykem se po několika stranách omrzí a pak je mám tendenci už spíše přeskakovat protože jsou to jenom opakující se prázdná slova. Několik fotek by bylo rozhodně víc než tolik slov.
Ziburovo putování se mi opět líbilo. Moc toho sice nenaučí, ale umožní nám poznat místní obyvatele a zemi ve svém běžném chodu. Text doplněný o obrázky je sice fajn, ovšem mnohem více bych ocenila přímo fotografie dané věci. Kolikrát mi ty kresby přijdou až úplně zbytečné. Suchý humor sem zapadal a nebyl psán nijak na sílu. Více se mi líbila první část z Nepálu, u kterého si vybavím vesnice plné milých lidí i dobrého jídla. U Číny mi v hlavě zůstaly pouze tunely, policie a spaní pod širákem při dešti. Aspoň je zde vidět ta odlišnost. Chvíli si dám pauzu a poté se pustím do jeho třetí knihy.
,To nevadí, smaž tu hudbu, co tam je, ´ řekl mi Tibeťan. A tak jsem začal mazat písničky s názvy v tradičním písmu a nahrazoval je Beatles. Myslím, že podobná situace definuje proces postupného zániku původních kultur. Co na tom. Kdo jsem, abych někomu bránil poslouchat Beatles? Je to jako šířit evangelium. Jen Beatles zná víc lidí.
Opět jsem v případě cestopisu Ladislava Zibury sáhla po audioknize, kterou namluvil sám autor. A nebyl to vůbec špatný zážitek, byť teda oproti autorově předchozí knize o cestě do Jeruzaléma dávám jen tři hvězdy.
V případě obou knih/audioknih vidím určitou podobnost, a to v tom, že autor používá stejný způsob humoru a ironického a odlehčeného popisu situací, do nichž se dostává. To samo o sobě není samozřejmě hned špatně. To akorát když ty audioknihy slyšíte relativně dost brzo po sobě, asi se to trochu oposlouchá, člověk už tím humorem není tolik překvapen a ten vtip se možná trošinku ztratí. Nevím, možná to chtělo přeci jen trochu větší pauzu mezi jednotlivými cestami, abych i napodruhé ocenila to, co mne na stylu psaní, potažmo vyprávění Ladislava Zibury tolik bavilo při prvním setkání. Nicméně proto já dávám 3 hvězdy, místo 4, které dostala ode mne autorova jeruzalémská anabáze.
Nicméně i tady oceňuji ten nezdolný optimismus a vervu, s jakými se náš milý poutník vydává na svá dobrodružství, která jsou nejednou o krk. O to víc, když se ocitá v Číně, kde se možnost úspěšné mluvené komunikace v případě prince Ládíka rovná takřka nule, když chybí společný jazyk, kterým by šlo s místními lidmi mluvit. A přesto se každá, byť ošemetnější situace vždy podařila nakonec zdárně vyřešit. Obdiv, skutečně. Asi na to člověk musí mít povahu, kdy se nezhroutíte při každém sebemenším zaškobrtnutí. Být být odvážný a aspoň trochu si zachovat chladnou hlavu.
V tomhle ohledu je podle mne Ziburův přístup k cestování obecně inspirativní. Pokud chcete cestovat, vyjeďte, pokud máte možnost. A nebojte se toho. S trochou vůle se dá vyřešit řada překážek. Není nutné, abyste okamžitě vyrazili pěšky a zvlášť do Číny, pokud vás zrovna Čína neláká. Ale pokud člověka láká cestování aspoň trochu, může být tenhle cestopis takovým pomyslným šťouchancem, který člověka přiměje, aby se konečně odhodlal někam vyrazit - aby přestal hledat výmluvy, proč něco nejde, prostě se rozhoupal a odjel, i kdyby to mělo být třeba jen na pár dní. A tohle přesně já si z toho odnáším. Jop, já už pomalu plánuju pár pidi výletů...
Autor je velmi dobrý vypravěč, umí poutavě sesumírovat své myšlenky i názory. Asi víc mě upoutala první část věnovaná Nepálu. Osobně by mně bylo nejspíš líto, kdybych se s nemalými náklady vypravil do Číny a poznal tady hlavně silnice a tunely. Také jsem obdivoval autorovu zaseklost s jakou se ubytovával a stravoval u místních. Chápu, že se snažil poznat jejich život v syrové podobě, ale pak by snad stálo za to naučit se alespoň základy jejich jazyka. To, že za ním mockrát vyrazili policisté či běžní obyvatelé. zda nepotřebuje pomoct, svědčí o tom, v jakém oblečení se pohyboval. A i jeho zážitek z letadla při zpáteční cestě, kdy vedle nechtěl nikdo sedět, vše dokresluje.
Velmi příjemné čtení o putování do Nepálu a Číny. Ladislav píše poutavě,humorně a neotřele. Jeho putování je úplně jiné..V odlehlých částech,kde se seznamuje s obyčejnými lidmi a s jejich žitím mimo vyspělou civilizaci mě chytil u srdce,protože není důležitý hmotný majetek,ale ten duševní a také to,že máme kolem sebe rodinu a přátele.
Cestuji spíše do severských zemí, ale Ladislavovo vyprávění o Nepálu a Číně mě opravdu pohltilo a zvažuju cestu právě do Nepálu :). První část knihy (Nepál) se mi četla přeci jen o něco lépe, ale obě mě zaujaly svým humorem a naprostou bezprostředností.
První kniha, kterou jsem od Ládi Zibury četla a musím říct, že se mi velmi líbila. Humorná a poučná kniha. Až jsem se smála nahlas :). Pro relax a odpočinek zcela ideální. Určitě se brzo vrhnu na další.
V pořadí druhá kniha, kterou jsem od Ladislava Zibury četla. Opět je plná zajímavých informací o místě i lidech. Nechybí ani dávka humoru a optimismu. Bylo zajímavé číst o naprosto odlišné kultuře a životě.
Milá kniha, která se velice dobře čte. Psaná s humorem a optimismem, který vás pobaví i potěší, když zjistíte, že všude najdete dobré lidi a všude může být krásně i když to vždycky není jednoduché.
Moje druhá kniha od autora. První se mi líbila víc. Pokud si pamatuji dobře, tak tato kniha byla dřívější v pořadí a možná i proto mi styl, jazyk apod nepřijde ještě tak dobrý jako v pozdějším díle. I tak ale kniha byla určitě fajn, ráda si od L.Zibury v budoucnu ještě něco přečtu, nyní ale potřebuji pauzu, nemohla jsem se do knihy začíst a pak už už dočkat konce.
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
2016 | Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
2019 | Prázdniny v Evropě |
2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
2021 | Prázdniny v Česku |
2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Kniha se i dobře četla a líbila se mi i myšlenka knihy - cestujeme za poznáním zemí a lidí. S tím naprosto souhlasím. Ze začátku jsem uvažoval, zda Láďa nevyrazil do světa jen proto, aby měl námět na novou knihu. Jenže "jen proto" to nebylo, on si to taky a hlavně užíval.