Petr a Lucie
Romain Rolland
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176210/petr-a-lucie-176210.jpg
4
7743
7743
Působivý příběh tragické mladé lásky, inspirovaný bombardováním Paříže na Velký pátek v roce 1918.
Literatura světová Novely Romány
Vydáno: 1964 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Pierre et Luce, 1920
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem už četla na střední jako povinnou četbu. Nyní jsem se k tomu vrátila v rámci čtenářské výzvy. Knížku mám moc ráda, jen ten konec je docela smutný.
„Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápáme, proč jsme obětováni.”
Můj děda Petr měl tuhle knihu moc rád a pojmenoval proto svoji dceru (moji mámu) Lucie. Takže skoro povinnost si Petra a Lucii přečíst.
Křehký příběh o lásce v těžké době. Tragický konec? Ano i ne, jak se to vezme...
Petr a Lucie byla kniha, kterou jsem - jako asi mnozí - měla v povinné četbě k maturitě na střední škole. Nemůžu říct, že tehdy by mě to vyloženě nezajímalo, ale po letech kdy si člověk něco zažije to je mnohem hlubší čtení.
Romantická jednohubka o lásce v době lásce nepřející. Abyste si to vychutnali, je třeba na to mít správnou náladu a klid. Každopádně oceňuji, že je to krátké a tudíž ještě celkem čtivé i přes místy (očekávaně) pomalejší tempo.
Knížka přečtena kvůli čtenářské výzvě. Ačkoliv jsem knihu už četla před mnoha lety, jako povinnou četbu, řekla bych, že teď jsem si jí daleko více vychutnala. Příběh je krásný, romantický, ale s velmi smutným koncem.
Knihu jsem si přečetla díky doporučení na maturitní četbu, protože jsem slyšela samé pozitivní názory. A taky možná proto jsem čekala trochu víc, i když nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila. Četla se rychle, děj byl ze zajímavé doby a hlavně hlavní postavy byly ve stejném věku jako já (neboli Petr určitě, věk Lucie přesně uvedený nebyl). Líbilo se mi, jak Petr díky Lucii postupně dospíval, i když mě mrzelo, jaký má kniha konec. Myslím si, že případně se u maturity bude o knize hovořit dobře, takže ji případným dalším maturantům můžu také doporučit dále.
Světová klasika.Poeticky napsaný příběh mladé nezkažené lásky na sklonku I. světové války.Krásná hra se slovy.
Přečteno za den. Jde o útlou knížku napsanou krásným slohem. Láska a tragédie doby 1.sv.války.
Krátká klasická povinná četba jenž kritizuje válku očima mladých milenců. Jsou zde nadčasové postřehy, ale sloh již archaický. Přečteno v rámci čtenářské výzvy.
Klasika, která navazuje na další díla světové literatury, které si jako stěžejní téma vybraly příběh romantické lásky. Petr a Lucie žijí svůj příběh krásné bezmezné lásky a oddanosti jeden druhému. Doba však lásce a romantice nepřeje, Děj je zasazen do období 1. světové války...
Nádherná kniha. Velice silná. Četl jsem již k maturitě a dnes oprášil. Dvě věty se mě však dotkly:
1. V poschodí nad Petrovou hlavou chorobně vzrušené, stále sem tam přecházející kroky starého souseda, který již mnoho měsíců očekával návrat nezvěstného syna.
2. Radost snadno zapomíná na minulé hrůzy.
Nejvíc se mi na knize líbil ten krásný jazyk kterým byla kniha napsaná. To jste jenom četli a vnímali ty slova, představovali jste si to v hlavě a rozplývali nad tím příběhem. Opravdu krásná kniha s hloubkou a významem a ten konec to bylo nádherné. Zatím moje nejoblíbenější klasika.
Kniha byla v podstatě převyprávěný příběh O Romeovi a Julii zasazen do dějů První světové války. Hrdinové knihy zažívají různé problémy a to jak rodinné, tak v souvislosti s válkou. Kniha mě popravdě moc nebavila, možná to bude tím, že jsem ji příliš nepochopil. Možná, že když se k ní vrátím za pár let, tak ji pochopím lépe. Dávám tři hvězdičky z pěti.
Petra a Lucii by jste si měli přečíst, dokud jste mladí. A jestli už tuhle etapu máte za sebou, máte nejspíš smůlu. Důvod, který mě vede k tomuto názoru, je nasnadě: Pierre et Luce je novelka nesmírně idealistická, idealisticky se zabývá konečnými fenomény lidského života, láskou a smrtí. Ale tento idealismus jí nijak neškodí, jinak podaný by sice mohl zasadit smrtelnou ránu čtenářově vkusu, ale Rolland otevřeně dává najevo, že si tento idealismus uvědomuje a nebere ho zcela vážně. Neznevažuje tak téma knihy, které pro něj jistě bylo zásadní, ale připomíná čtenáři, že musí hledět schovívavě na jednání a řeč protagonistů, kteří mají daleko do postav realistické novely. Jejich vrtošivé vrkání je pouze Romainova románová stylisace. Tato stylisace ale nezachází tak daleko, aby snad tvrdila, že je cosi vyjímečného nebo až absolutního na lásce, která je tu portrétována. Dokazují to tyto řádky: "V normální době by tohle tiché okouzlení nejspíš dlouho nevydrželo. V letech dospívání, kdy je člověk zamilovaný do lásky, vidí lásku ve všech pohledech; žádostové a nestálé srdce ji sbírá jako pyl od jedněch dívčích očí k druhým; nic ho nenutí, aby se usadil." Přes všechen sentiment je zde přiznáno, že láska je pomíjivá, prchlivá jako pyl, který snadno odvane vítr času. To jen Petr a Lucie měli to 'štěstí' že jejich láska vykvetla ve válečné Paříži, kde bují v konstrastu k všeobecnému dojmu, že životy lidí jsou jen "řetězce, v němž se každý z článků zahryzává do šíje druhého, sytí se jeho masem, raduje z jeho boleesti a žije z jeho smrti." A nakonec smrt vítězí, protože smrt vždycky zvítězí nad láskou – ale zde to není smrt tragická, to by musel zemřít buď Petr, nebo Lucie. Ale oni umírají spolu, ve stejnou chvíli, těsně k sobě přimknuti. Smrt není v této novelce nic jiného než zánik, bez účelu, výstřel do tmy, bomba letící vzduchem, neznámo, kam dopadne. Je to lhostejná, tupá síla a výsledek, kterého dosáhla, bylo zničení jedné bezvýznamné lásky, prchavé, ale nekonečně krásnější než cokoli jiného...
Petr a Lucie svým idealismem, který je toho dobrého druhu, tedy osloví spíše mladé lidi. Ti se dokáží ztotožnit s postavami a s tím, co prožívají, první třetinu, než na scénu nastoupí Lucie, myslím zvlášť ocení fanoušci románu Kdo chytá v žitě, protože Petr je vzdálený příbuzný Holdena Caulfielda. Já osobně si nemyslím, že tu máme knihu nějákým způsobem zásadní pro literární historii, to ale neznamená, že mě nemohla hluboce, hluboce dojmout. Ale příčina toho, proč na mě tak zapůsobila, je, že je mi 17 let (tedy v době, kdy píšu tyto řádky, nevím, jak starý jsem právě Teď.) To je věk, kdy je člověk idealismu otevřený, i když se sám v žádném případě za idealistu nepovažuje (ovšem třeba i takový povrchní nihilismus, kvůli kterému my mladí čteme Gellnera, může být svého druhu idealismus). Tato kniha je pochopitelně velmi oblíbená i jako povinná četba, dokáže oslovit studenty určitě více než například Proust anebo starší Flaubert, kteří nepojednávají o tématech pro mladou generaci tak atraktivních. Navíc je rozsahově na hraně toho, čemu se ještě dá říkat novela, a taková kniha o 90 stránkách je pro některé studenty nesmírně atraktivní. Věřím, že díky těmto vlastnostem se stále nachází ve školních osnovách a udržuje si takovou popularitu.(Zde ji má v seznamu přečtených zařazeno téměř 12 000 uživatelů - údaj z r. 2021, zajímavé ale je, že mimo českou republiku je to kniha docela bezvýznamná. Zvláštní jev, který by si zasloužil další zkoumání.)
Čím je kniha nesmírně zajímavá je její stylistická stránka. I ta je značně sentimentální, ale jsou tu použity vynalézavé metafory, přirovnání, epitetony a zajímavé větné stavby, které dodávají textu barvitost a světší o obrazotvornosti, kterou se Rolland téměř vyrovná svému Vídeňskému příteli, Stefanu Zweigovi, kterého jsem si překřtil na pana Metaforu. Zweigova básnická hra s prózou je vyjímečná a jeho knihy je slast číst. Rolland někdy kolísá na hraně nevkusu, to ale zase vyvažuje sentencemi, aorismy, generalismy (můj neologismus asi), všemi těmi citáty, které si čloběk podtrhne tužkou. A některé jsou pozoruhodné: "Byl příliš citlivý, než aby si vystačil sám."
Takový zásah jsem od povinné četby nečekala… Zásah přímo do srdce.
Dílo, které mě přesáhlo… Ke kterému cítím, že se nedokážu vyjádřit.
Potřebuji si ho přečíst ještě jednou. Ale stejně neobjevím a nevstřebám vše.
Petr a Lucie je četba, která se zaplétá do mladého čtenáře tak silně právě proto, že je stejná jako čtenář sám… Je to tak silné. Tak silné, až z toho jde strach…
Krásnější než sen… Nejněžnější literatura. Srdcervoucnost. Blaženost.
V sedmnácti letech, když jsem to četla poprvé, bych hodnotila plným počtem hvězdiček. Dnes mi to milostné vzdychání v Paříži během války tak úžasné nepřišlo.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) láska smrt milostné romány Francie Paříž bombardování tragédie novely pro dospívající mládež (young adult)Autorovy další knížky
| 1984 |  Petr a Lucie |
| 1963 | Dobrý člověk ještě žije |
| 1974 |  Okouzlená duše I |
| 1957 | Jan Kryštof I |
| 1956 | Život Beethovenův |
Zmůžu se jen na: ,,Nelíbilo se mi to". Asi to jen nedokážu patřičně ocenit...