Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
Kniha je mistrným pohledem do psychologie hrdinky, která se celým svým založením ostře odlišuje od maloměstského prostředí. Její životní příběh je historií touhy po štěstí a nepoddajné životní síly. Z dvojí roviny, společenské a individuální, odkrývá autor groteskní tragiku zápasu s nešťastným manželstvím a nepřátelským prostředím malého města. Realita vidění, jehož důslednost je jednou z příčin přesvědčivosti a autenticity příběhu, vylučuje smírný konec, je však souznačné s vírou ve vítězství člověka nad osudem.... celý text
Přidat komentář
Skvělá hrdinka a nádherně lidská knížka napsaná s porozuměním pro lidské slabosti.
Hlavní hrdinka, nevzhledná Štěpka s nadváhou a dobrým srdcem, zdolává nepřízeň osudu. Pochází z měšťanské rodiny a postupně stárne, ovšem bez vážného ctitele. Časem se blíže seznámí se svým bratrancem Pavlem, který přišel z vojny nakažen vážnou nemocí, o které však Štěpka neví a tak si ho idealizuje. Vdá se za něho a teprve později prohlédne. Líbila se mi tím, že vše brala tak, jak bylo, jak život šel. Snažila se s nesnázemi vyrovnat prací, nelitovala se, zdravý selský rozum jí udržoval na poctivé cestě. Místo neplodného snění či propadání do malomyslnosti vzala i zklamání, které jí život nadělil. Uměla se k problémům postavit čelem, přizpůsobit se okolnostem.
Zatim hodnotim pouze audioknihu, ale uz ted tusim, ze kniha ode me ziska jeste lepsi hodnoceni. Stepanku jsem si moc oblibila!
Asi bych byla šílená, muset to číst jako povinnou četbu...
Chvílemi jsem měla pocit, že co den Štěpčina života, je i můj den četby o něm... Zoufale se to táhlo. Ale s přibývajícími stránkami má čtenář pocit, že zná jednoho každého jilemnického občana, ba co víc, že ho zná velmi dobře. Tak dokonale jsou všichni představeni a popsáni. Samotný děj, ač lehce předvídatelný, je vlastně dokonalé psychologické pojednání.
Navíc mě bavilo číst o místech, která poměrně dobře znám. Myslím, že po čase bych si docela se zájmem přečetla nějakou další Havlíčkovu knihu.
Petrolejové lampy jsou geniální. To vykreslení maloměšťáckého prostředí, to snad má jen Jarmila Glazarová ve Vlčí jámě. Myslím, že knihy J. Havlíčka jsou opravdové hity.
Nic výjimečného jsem nečekal, ale o to víc jsem byl příjemně překvapený. Popis dobové společenské atmosféry malého města je velice realistický až hmatatelný. Zmínky o malých postavách a postavičkách, z nichž každá má své příběhy, tvoří jakési pozadí pro osudy Štěpky. Pojem "psychologický román" mně sice dlouho odrazoval, ale rozhodně nelituji. Autor velice čtivě popisuje nejen dobu, v níž se celý příběh odehrává, ale i duševní pochody, uvažování a pocity hlavních postav. Skvělé zakončení, které nechává čtenáři prostor pro úvahy, jak to mohlo pokračovat dál, je jen krásnou tečkou na závěr.
Štěpka Kiliánová, její touha po vztahu, po dětech, její síla a odhodlání, odlišnost v tehdejší době, to všechno jsou Petrolejové lampy. Klasika velmi čtivě napsaná, tak pěkně, že se vidíte vedle Štěpky v Jilemnici na konci 19. století a zapomínáte na to, co se kolem vás děje. Přestože kniha je kniha, líbí se mi moc i film.
Do poloviny knihy jsem si říkal, že si tohle dílo více jak 3 hvězdy nezaslouží. Nudné a táhlé povídání o otylé a nevzhledné Štěpce, které se chlapi vyhýbají obloukem. Ó, pro pána, a ty autorovi průpovídky o nebohých občanech Jilemnice! Nechtělo se mi věřit, že je kniha tak známá a má tak vysoké hodnocení. Ledaže by šlo o matení čtenáře stylem "pěkně se tím prokousej a pořádně se vžij do příběhu"... A taky že jo. Někdy v půlce vstupuje na scénu zadlužený hejtman Pavel Malina, s cílem ukořistit nevěstu i s jejím věnem. Příjemné oživení. Příběh mě pomalu a nenápadně lapil. Z fádnosti podobné Babičky od Němcové se vyklubaly myšlenky, za které by se nemusel stydět snad ani Stephen King.
A okolo konce příběhu mi došlo (s gradující intenzitou čtení), že tohle je jedna z těch knih, které mi kladně poupravily pohled na svět. Toho si cením opravdu hodně!
Děj se navíc odehrává na přelomu 19. a 20. století a tak velice dobře splňuje jeden z hlavních účelů románů - ukázat nám, jak se tehdy žilo.
Na knihu z roku 1935 (1944?) úctyhodný výkon.
Jaroslav Havlíček je rozený vypravěč se schopností dokonalého vykreslení psychologie postav. Tady, v klasickém románu, se mu ještě daří udělat téměř příčný řez maloměstským světem městečka Jilemnice na přelomu století, když se jako velké novinky zaváděla železnice nebo secese. Jednotlivé vztahy a vazby mají neočekávaný vývoj, dramata jsou veskrze vnitřní než vnějšková. Vedle jeho románu Neviditelný, který doporučuji jinde, bych Havlíčkovo dílo vřele doporučil každému, kdo sice má rád nostalgii konce 19. století, ale chce se na tu nostalgii samotnou dívat s trochu odstupem, ironickým úsměvem a hlavně pochopením. Velký spisovatel!
Kniha plná zklamaných nadějí, nesplněných přání a lítosti. Na jejím konci sice lehce prosvítá malé světýlko, ale je na čtenáři, jestli tam nějaký šťastný konec vidí nebo ne. Vzhledem k náladě celé knihy by to bylo záhodno, ale ne moc pravděpodobné.
Štěpka je žena, která je silná a svá. Nemá v životě to klasické štěstí, o kterém si všichni myslí, že je tím pravým štěstím. Nenajde lásku, nestane se matkou. Vzhledem k tomu, že ona sama po lásce i dítěti tolik touží, je její příběh smutný. Nicméně je to příběh krásně napsaný a chápete v něm souvislosti. Je vám jasné, že vzhledem k dětství, které Štěpka prožila, to s jejím charakterem dopadlo ještě poměrně dobře. Je to fajn holka, která se narodila ve špatné době a není to žádná krasavice. Je obdivuhodná v tom, jak si v každé, i té sebeblbější situaci, dovede poradit. Máte ji rádi protože víte, že vy byste toho tyrana nechali zemřít promrzlého na kopci, ale ona ne. Velmi zranitelná a zároveň velmi silná žena. Je to její příběh, proto ani nemá smysl psát o jejím muži. Snad jen tolik, že popsat člověka tak, že se vám zhnusí i obrázek představitele jeho filmové role na obálce knihy, to je majstrštyk.
Je to úžasná kniha a doporučuji přečíst. Pokud máte štěstí jako já a neviděli jste film, tak se na něj ani nedívejte. Po přečtení knihy jsem si ho šla pustit a po chvíli jsem to vypnula. Povrchní hrůza, která vám nedá ani v nejmenším nahlédnout do tajů Štěpčiny duše. Krom toho když víte z knihy, jak má Štěpka vypadat, tak v Ivě Janžurové ji prostě nemůžete, nemůžete najít.
Bohatá a ne příliš krásou obdařená Štěpka hledá manžela. Nalezne ho ve svém nemocném bratranci. Příběh dvou naprosto odlišných duší, které jsou spojeny dohromady. Pan Havlíček si zaslouží klobouk dolů, protože toto dílo je něco, co i po letech od přečtení stále doporučuji přátelům.
Čago belo šílenci! Ještě si tady odložim jednu rychlou recenzi na super knížandu o syflu. Takže, kdo ho strká, kam nemá, tomu zapáchá a pak mu to vleze i na mozek a pojde - toto staročeské pořekadlo rozvíjí Havlíček na pozadí epického životního příběhu Štěpky.
Havlíčkův Neviditelný byl 9/10 a Helimadoe 5/10. Petrolejové lampy to zaparkovaly svým autobusem přesně mezi. Já jsem spokojen.
Takhle chmurný a bezútěšný snad nebyl ani Neviditelný. Až na ústřední postavu (která je vykreslena ne úplně pozitivně - minimálně co do chování a vzhledu), zde není vlastně žádná sympatická a pozitivní postava. Havlíček skvěle vykreslil charaktery tváří tvář době v níž se příběh odehrává, s přesahem do doby současné. (Někteří) lidé se prostě nemění. Z trojice románů, co jsem od Havlíčka zatím četl ten nejslabší, přesto však v autorových kvalitativních výškách.
O podzimních plískanicích se lidé často choulí.Aby ne.Někde v teple doma u kamen,či u podobného topného zařízení k tomuto účelu stvořenému.
Petrolejovky,chcete-li petrolejky,jsou hlavně v druhé půli neveselé až truchlivé.Zároven však vyzařují pocitovým teplem.Příjemným literárním pohlazením po duši i mysli.
Havlíček to na vás valí hned o začátku.Pozvolna si vás objímá.Stránka za stránkou ubýhá a vtahuje do příběhu.Je to taky velkou zásluhou a to platí především.Naším psaným jazykem.Krásnou zvukomalebnou a přitom lehce čtivě poutavou Češtinou.Hraje si se čtenářem a doslova svlíká a obnažuje postavy.
Vejrychovsko a statek samotný.Plný vzpomínek,kde Štěpka trávila něco málo z dětství.Nesmazatelný otisk,stopa tehdejších malých radostí.Městečko,tak to je samotná postava románu.Dotkne se a nepustí.To co bylo dřív.Co však bude ? Co bude následovat ? Prozření ?
Hodně prodchnuté jakousi snad vzpomínkou.Ne nostalgie,spíše ohlédnutí.Po zašlých pomíjivých časech.Které už nikdy nepřijdou.
S příchodem nového století přijde spoustu nového.Vynálezy na které si budou lidé nějaký čas zvykat.Běžné tlachání a pravidelné odpolkové korzování.Rozverný odpočinek v parku,nebo za městečkem.
Co zůstane nezměněno ? Maloměštáctví.Lidské předsudky.Povaha s návyky.
Jaroslav nám pěkně naservíruje psychologii s vnitřním já.Štěpka je hruštička bez slupky.Živá,plná emocí.Jednoduše smetanová bonboniéra.Navíc,jako takovým polárkovým dortem,v němé grotesce hozeným do tváře.Pořád překvapuje.Vidím ji.Obdivuju.Někdy bych ji dal na holou a pak ji zase fandím.Živel.Bouře.Svobodná duše.Každý hledá svý místo na slunci.Věřím to Štěpce,taky chci a budu.Někdy ukřižovat,podruhé oslavovat.Ti lidé mají,ale žaludek.Co říkáte ?
Na druhou stranu,je tu protiklad Pavel Malina.Lískový ořech,ale ne,tak jednoduše k nakousnutí.Druhá strana bonboniéry s hořkou polevou.Ten jeho potouchlý pohled a pohr-ironický smích.Nezapomenu.Někdy se to dalo chápat.Někdy i v pár náznacích lehce stotožnovat.Malé město je někdy k pokukání,co ? Jen nevybočit.To se trestá.Když ničím jiným,tak aspon pohledem.Překulující nálady,posléze stavy netušené.Charaktery detailně popsané a velmi silné.Kapituluju a žeru je.Absolutně dotažené.Samozřejmě i ostatní jsou zajímavý,ale nejvíce pozornosti a prostoru dostávají samozřejmě tito dva.Štěpka s Pavlem.
Román příjemně zabalený.Skláním se před Havlíčkem.Prostorově.Ve všech rozměrech i v našem domovském 3D.
Ve svitu lampiček,zářivek,svíček,petrolejek,nebo prostě jen tak.Záleží na každém,kdo bude mít zájem a hlavně chut.
Některé věci,kolem nás,se mění a mizejí.Většinou ty neživé.Některé zůstávají i zůstanou (téměř napořád) mezi námi.Většinou ty živější.Někdo se s tím smíří,jiní se mohou pomátnout.A pak jsou ještě ti,kterým je to jedno.
Plamen hoří a uhasíná.
Vždy však může být zažehnut opět nový.
4.5 hvězdy.
Petrolejové lampy zhasly, aby Štěpka mohla zářit (aspoň doufám, po tom všem), ale než se tak stane, dozvíte se, jak je dnes žití jiné, snad jednodušší...
Ale pozor, zdá se, že tak trochu cítím slabou vůni petroleje.
Ze začátku jsem si říkala, že v takovém klasickém počtení budu muset tu "dnešní" psychologickou hloubku dolovat, ale celkem mě to ke konci dostalo. Zlomení osudem a nové přemýšlení hl. postavy, ikdyž trochu bolavé a smířené, mě baví. Štěpka byla moc zajímavě vykreslena.
Krásná kniha, i když velmi smutná. Hodně mi připomněla Vlčí jámu, i když Vlčí jáma měla šťastný konec, tady je konec otevřený. Ačkoliv kniha zachycuje ponurý život jedné maloměstské rodiny, autor používá takové obraty, že jsem se sem tam i zasmàla.
Knihu jsem odložila cca před půlkou. Za mě nuda, zklamání, velmi zastaralý archaický jazyk, dlouhé nezáživné poisující pasáže a děj skoro žádný.
Vždy s létem na mě přijde touha přečíst si něco hodně starého a klasického. Audiotéka nabídla Petrolejové lampy a já jsem tomu ráda. Ještě si musím doplnit klasické filmové zpracování.
Ačkoli byla Štěpánka vylíčena jako neohrabané motovidlo, co se šťourá do cizích věcí, já jsem si jí neskutečně oblíbila a bylo mi jí líto. Už dlouho jsem si žádnou literární postavu tolik neoblíbila. Přála jsem jí, aby nakonec našla štěstí. Ale kdo ví, co bylo
dál ...
Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdami, protože co si budeme povídat, než se dostanete k samotné zápletce je půlka knihy za vámi. Ale zase máte čas si na Štěpánku a její okolí udělat pořádný názor a vpravit se do života na přelomu 19. a 20. století. Takže když to vezmu kolem a kolem tak 5 * .
Štítky knihy
zfilmováno psychologické romány nemocní Rakousko-Uhersko maloměšťáctví nešťastná láska sňatky z rozumu český venkov české romány klasická literatura
Autorovy další knížky
1963 | Neviditelný |
1957 | Petrolejové lampy |
1940 | Helimadoe |
1939 | Ta třetí |
1999 | Muž sedmi sester |
Četla jsem kdysi dávno, nyní si jen osvěžila. A opět na mě padla tíha morálky a společenských konvencí té doby a radost, že jsem se narodila o půlstoletí později.