Piknik u cesty
Arkadij Strugackij , Boris Strugackij
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468037/bmid_piknik-u-cesty-boH-468037.jpg
4
1529
1529
Román Piknik u cesty je zřejmě nejslavnějším dílem bratrské dvojice. V tomto dnes již klasickém románu hraje ústřední úlohu Zóna – oblast plná tajemství a záhadných jevů, kterou po sobě zanechala mimozemská Návštěva. V Zóně může nebezpečí přijít odkudkoli a každý krok může znamenat smrt. Přesto však stalkeři, ilegální hledači mimozemských artefaktů, noc co noc riskují životy, aby získali zázračné poklady, jež nepochází z našeho světa. Daň, kterou si Zóna vybírá, je vysoká. A platit musí všichni – bez výjimky. Ale možná, že se někde hluboko, velmi hluboko v Zóně za desítkami vražedných pastí nachází něco, co dokáže zcela změnit osud nálezce a s ním i celého lidstva... Nový překlad románu vychází z úplného, zrestaurovaného textu originálu. Po téměř padesáti letech si tak čeští čtenáři mohou přečíst Piknik u cesty přesně takový, jaký ho autoři chtěli mít.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2021
,
Triton
Originální název:
Пикник на обочине (Piknik na obočině), 1972
více info...
Přidat komentář
Nebylo to úplné špatné, občas i hezky napínavé, ale jako fanoušek herní série jsem čekal něco úplně jiného. Zejména na rozvádění nějakých hlubších filozofických myšlenek to bylo celé poněkud krátké a ve výsledku jako celek poměrně odbyté.
Zásadní dílo Arkadije a Borise Strugackých. Musel jsem ji přečíst několikrát, abych se dostal více pod kůži myšlenkám, které bratři Strugačtí do Stalkera zakomponovali.
Kniha mi připomněla mé dětství, kdy i výlet a toulání se krajinou pár kilometrů od domova přinášelo velké dobrodružství. Prodírání se lesním porostem, lezení po stromech a následný výhled z koruny, objevování nových posedů, opuštěných objektů, nikdynekončící konflikty s myslivci a majiteli pozemků, protože zvědavým dětem těžko zabráníte lézt tam, kam nemají.. Dnešní mladá generace už jen sedí u počítače a ani netuší, jak je ochuzena.
„…Co si myslíte o Návštěvě?“
„Já? Představte si… takový piknik.“
Noonan sebou škubl. „Co jste říkal?“
„Piknik. Představte si les, cestu, palouček. Z cesty sjíždí auto, z auta vystoupí mládež, vytáhnou láhve, koše s jídlem, tranzistory, filmové fotokamery. Za chvíli plápolá táborák, stojí stany, hraje hudba. A ráno zase všichni odejdou. Zvěř, ptáci a hmyz, kteří po celou dobu s hrůzou pozorovali, co se to děje, vylezou ze svých úkrytů. A co nevidí? Tráva je politá olejem a benzínem, někdo odhodil nepotřebnou svíčku. Je tu plno krámů. Baterka, francouzský klíč, popel z táboráku, ohryzky jablek, papírky z bonbonů, prázdné konzervy, láhve, kapesník, kapesní nožík, staré potrhané noviny, drobné mince, zvadlá kvítka z jiných palouků…“
„Jasné,“ přitakal Noonan. „Piknik… u cesty.“
„Přesně tak. Piknik u jakési kosmické cesty. A vy se mě ptáte: vrátí se, nebo ne?“
„Já jsem si to představoval jinak,“ řekl Noonan.
„Na to máte právo“ poznamenal Pillman.
„Tak oni si nás vůbec nevšimli?“
„Neviděli nás.“
„Borisi poslouchej, tady nám z machorkového závodu posílají dva kartony jako poděkování za to, že jsme na každé druhé stránce našeho nového románu zmínili, že si hlavní hrdina zapálil cigaretu“
„Ale vždyť jsem tam nic takového nenapsali!“
„A nemohli bychom?“
„Já nevím, ten Piknik se nám docela povedl a čtenář si všimne…radši ne, cigára jim pošleme zpátky“
„Hm, asi máš pravdu Borisi…ale, no, víš…když já už jsem je načal“ řekl omluvně Arkadij a ZAPÁLIL SI CIGARETU.
Hrál jsem hru, viděl film a knížka mě svého času poslala slušně do kolen. Stalkerovský folklór mi zkrátka učaroval. Později jsem si knihu i zakoupil, přečetl znovu a....já nevím, jaksi už to nebylo ono.
To ovšem nic nemění na tom, že jde stále o velmi sympatické a originální pojetí střetu s "mimozemskem" s lehkým políčkem lidské pýše navrch. Přesto "jen" solidní 4****
„Ti s vysokými čely se musí bát ještě víc než my, obyčejní smrtelníci. S námi je to jednoduché: my zkrátka a dobře ničemu nerozumíme. Ale oni vědí, jak moc ničemu nerozumí … dívají se do propasti a vědí, že není jiné východisko, než tam vlézt. Srdce jim tluče jako zběsilé, protože neví, do čeho lezou… a zda najdou cestu nazpátek. A my se jen díváme taktně jinam … nedívat se a snažit se přežít. To řekl správně: největší čin lidstva je to, že přežilo a chce přežít i v budoucnu.“
Piknik u cesty (Stalker) je už klasikou sci-fi žánru a určitě zaslouženě.
Super scifi kniha, není nad ni. Hlavní hrdina je tak uvěřitelný, až to bolí. Všechno je tak reálné a příliš podobné skutečnosti, tedy alespoň pro naši polovinu světa. Ta druhá z toho může mít trochu mindrák a hlavobol... Kniha má spoustu otázek k zamyšlení a jedině doporučuji!
Nenáročná a čtivá novelka, možná místy víc slušný horor než sci-fi. Styl jejího napsaní je opravdu jednoduchý, takřka bez nulové umělecké hodnoty, nicméně je jasné, že u "Pikniku u cesty" jde především o originální a skutečně poutavý příběh. A nejednou vás z něho zamrazí v zádech.
Piknik u cesty alias Stalker bratov Strugackých je fenomén. Už tým, ako špecificky ovládol hneď tri rozličné platformy a získal kultový status ako drsný filozoficko-psychologický román, slávny Tarkovského mystický filmový opus alebo populárna postapokalyptická herná séria, ktorá sa od svojich žánrových druhov v mnohom líši. Kniha je silným dielom plným unikátnych postáv a filozofie, ktorá čitateľom otrasie. Strugackí jemne ťahajú za nitky, hypnotizujú a nemilosrdne, nekompromisne vťahujú do svojho prelomového diela, ktoré vami otrasie. Jedna z najlepších sci-fi vôbec. 100%
Tahle kniha mě opět dostala.
Piknik u cesty je, podle mě, jasnou ukázkou toho, jak by se měla psát vědecko-fantastická literatura. Odhalovat postupně po malých dávkách a nechat pracovat čtenářovu fantazii. Já třeba přesně vím, jak vypadá "ježibabí rosol" a nebo "komáří mýtina", ačkoliv autoři se s vykreslováním detailů příliš nezaobírali.
Chtěl jsem vědět, jestli mě kniha chytne i po těch letech...a chytla. Když stalker prochází tajemným pásmem a hází kolem sebe železné matky a za každým koutem číhá nebezpečí, tak to je prostě nádherná atmosféra, která mě vždy vtáhne. Takový únik od reality.
Stalkera jsem poznal díky hře (která je výborná), takže jsem se na knihu moc těšil. Ani trochu mě nezklamala - naopak. Příběh Roderika je správně temný. Strach, beznaděj a respekt ze zóny tu je cítit neustále a tak to má být. Jemon škoda, že autoři zónu nepopsali detailněji, i výprav do středu mohlo být více - kniha měla být o mnoho delší. Díky Stalkerovi jsem poznal bratry a těším se až si přečtu jejich další díla.
Kniha i film vynikajici. Kniha pro me prevazne filozoficno, film art. Vyborny konec.
Jelikoz jsem fanousek PC hry Stalker, tuto knihu jsem si nemohl nechat ujit a musim rict, ze lidi, kteri hru nehrali, jsou o dost ochuzeni. PC hra vychazi z knihy a mnoho veci, ktere nejsou v knize popsane jsem dokonale znal ze hry. Celkove jsem si cteni Pikniku u cesty uzil, Hodnotim peti hvezdami a mohu vsem jen doporucit.
Jeste bych dodal, ze hra vysla aji s ceskym dabingem a stoji za to si ji zahrat.
Kniha na mě zapůsobila úplně jinak, než jsem čekal.
Což je vlastně dobře.
Čekal jsem propracované sci-fi s mnohými detaily o mimozemské civilizaci, jejich technologii, apod. To se nekonalo. Z pohledu sf literatury mi přijde, že je příběh za prvé velmi současný, za druhé minimalistický a takový jednoduchý, ale drsný a ryzí.
Co jsem však v knize nečekal, bylo morálně-společenské pozadí a propracovaná psychologie postav. K prozření jsem došel po přečtení doslovu, kde je informace, že bratři Sturdačtí podle vlastních slov psali často "sociální romány na pozadí sci-fi", vlastně aby to i tehdy mohlo vycházet.
Čtenář se po přečtení zamyslí nad svými hodnotami, úrovní své osobnosti a jejího prospěchu pro společnost. Zároveň se však dvakráte s Rodem vydá do pásma, kde s napětím rozmýšlí každé šlápnutí. Tak jako ve spálené zemi, i ve mně zanechal "Zrzek" svou stopu.
Sami autoři by tu asi leckoho vyvedli z omylu. Kniha - protože každá kniha má nějaký ten tajnosnubný podtext - je svěží ukázkou jejich schopnosti udělat si z člověka vyloženou legraci. Takového potu a mravenčí práce nad kromobyčejnými odpadky, to suveréní ukázka že se nic nemá přehánět. Osobně si myslím že nepsali žedná filozofické dílo, dokonce netvořili ani střed nějakého "myslitelského hnutí", prostě uměli jen dobře psát, současná literatura takto vypadat nebude, protože se chováme často vůči knihám příliš vědecky, příliš kriticky ( co je možno hodnotit je slovem odpad) a moc si každý myslí že na vše kápl.
Kdo četl Futuristický kongres od Lema a Hvězdné deníky, sám musí uznat že člověk si ze sebe musí občas udělat legraci, jinak by to ze sebou nevydržel.
Někdy jsem ráda že ještě přisluhuji autorům tu vlastnost že psali z prosté radosti a vidím je jako lidi a ne jako roztřesené dušičky nemající jinou možnost ve svém životě nežli psát.
Zajímavá kniha a skvělý příběh, který by si zasloužil více děje, nebo další části. Konec ale mohl být trochu konkrétnější.
Bála jsem se, opravdu jsem se bála tu knihu číst! Říkala jsem si, že nic tak skvělého jako film Stalker už nikdy nepoznám... mýlila jsem se...
Piknik u cesty je jeden z nejlepších sci-fi příběhů, jaké jsem kdy četla. Co to říkám, nejen sci-fi, jakýchkoliv.
Ovšem když nad tím tak přemýšlím, jak moc je Piknik u cesty sci-fi? Je to skutečně jen dobře propracovaný příběh o Návštěvě mimozemšťany? Já vám nevím, na to se mi to zdá až moc hluboké, moc metaforické.
Pásmo... lidská mysl - se všemi nástrahami i užitečnými věcmi kterým nerozumíme, které nám tu někdo zanechal, někdo koho neznáme.
Stalkeři, ti odvážní, ti co se i za vysokou cenu nebojí Pásmo/Mysl prozkoumat a něco z toho vyzískat…
Piknik u cesty je jen pouhý průzkum lidské duše a mysli, hold svobodě a odhodlání žít...
"Ti s vysokými čely se musí bát ještě víc než my, obyčejní smrtelníci. S námi je to jednoduché: my zkrátka a dobře ničemu nerozumíme. Ale oni vědí, jak moc ničemu nerozumí."
Štítky knihy
naděje zfilmováno ruská literatura mimozemšťané totalitní režimy anomálie sci-fi ruské romány postapokalyptická sci-fi
Roderick je človek, ktorý chodí do práce, má ženu a dieťa. Poviete si, nič zvláštne. Ale nie je to úplne pravda, pretože tá jeho práca a veci s ňou spojené a miesto, kde žije je jedna veľká zvláštnosť. Bratia napísali knihu v roku 1972 a klobúk dole. Je to strhujúce dielko, s výbornou atmosférou, so zaujímavými myšlienkami a posolstvom ... kniha ani chvíľu nenudí a rýchlo sa to číta. A hlavne, tie sci-fi veci sú tam výborne vysvetlené.