Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
985
985
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Názvu jsem se trochu bála, měla jsem strach, že Hájíček vyměkl a jde ve šlépějích mladších kolegyň, které se snaží zaujmout metaforickým názvem o lososích a pěně a pak čte člověk najednou totální brak.
Ale dobrý! Jeho klasický popis vesnice a maloměstských osudů a příběhů z minulosti chytne za srdce, protože to většina zná z vyprávění svých (pra)rodičů. Takže v Hájíčkovo případě se čte kniha jedna radost, s přiblblým úsměvem. A Jihočeši mají ten úsměv o to širší, protože jsou ve výhodě ještě místně.
Na druhou stranu po dočtení rezonuje ještě myšlenka o smrtelnosti díky Mariiným rodičům, kteří zchřadnou během jednoho roku jak nic.
Jednu hvězdu odebírám na základě dost subjektivního hodnocení, prostě NĚCO jsem postrádala a mám prázdný pocit, že mi Hájíček to něco málo, co jsem chtěla, nedal.
Dokonalost. Úplně jsem si spravila chuť! Tento typ české literatury mám nejraději. Vůbec nemám nic, co bych příběhu vytkla. Forma, styl, jazyk, postavy, děj... Nechybí ani hlubší myšlenky a plno emocí. Přečetla jsem jedním dechem. Zkrátka doporučuji.
Letos experimentuji se čtením různých žánrů a spisovatelů, takže tohle bylo moje první setkání s autorem a určitě ne poslední. Od první kapitoly jsem se nemohla odtrhnout. Bylo to silné, plné emocí, hrozně lidsky napsaný. Navíc prostředí Českého Krumlova je mi známé a blízké, takže o to víc mě kniha bavila číst. Myslím, že na knihu budu ještě dlouho vzpomínat.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.
Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.
Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.
Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.