Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510250/bmid_plachetnice-na-vinetach-zlS-510250.jpg
4
1008
1008
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Knihu jsem dočetla silou vůle. Čerstvě rozvedená atraktivní docentka literatury Marie a její zatrpklá protivná sestra Veronika. Mezi nimi stáří a nemocní rodiče odmítající se odstěhovat z venkovské usedlosti u Krumlova. Marii zbyl po rozvodu krásný pražský byt, auto, úspěšná spokojena studující dcera, která bydlí se svým přítelem. Veronika neustále Marii peskuje,že se o rodiče nestará a všechno je jen na její rodině. Marie tráví tedy léto v Krumlově, dojíždí za rodiči, vozí je po doktorech. Prožije románek se studentem Filipem. Nevím, něco tomu chybělo, Marie pořád přemýšlí, co se životem dál. Je to takové nemastné, neslané, chvílemi mě to nudilo až běda. Ale dočetla jsem.
Velmi slabý příběh - velké zklamání. Absolutně odlišná úroveň v porovnání se Selským barokem a Rybí krví. Kniha mi připomínala spíše velmi nepovedenou červenou knihovnu. Pro mě zde autor prostě šlápl vedl. Na autora nezanevřu, ale knihu doporučit nemůžu.
Tenhle román byl moc dobrý. Lidské vztahy představují labyrint otázek a kostlivců ve skříních, který rozplétáme celý život. V románech pana Hájíčka se tak děje pravidelně. Pořád musím říct, že nejlepší mi přišla autorova kniha "Dešťová hůl". Současně mě kniha pohltila a já jsem se napjatě těšil na rozuzlení a vysvětlení alespoň některých nejasností a tajemství nadnesených v románu, a tohle mé přání nebylo tak úplně vyslyšeno.
Myslím, že autor s tak vytříbeným talentem psát skvělé romány může překročit svůj vlastní stín a napsat ještě něco lepšího. Já si to rozhodně koupím.
Začátek dost nudný, všechno takové povrchní, nedotažené, myslela jsem, že ve čtení ani nebudu pokračovat. Pak mě to docela začalo zajímat, ale stejně to byl takový podivně ponurý příběh.
Moje první kniha od pana Hájíčka,tak naprosto skutečný životní příběh,postupné odkrývání pravdy.
Poklidný příběh bez zvratů jako se klidně houpá plachetnice na klidném moři. Ale i v příběhu Marie jsou okamžiky, které nám možná připomenou chvíle našeho života nebo alespoň zamyšlení nad vlastním životem. Autor má určitě lepší knižky a závěr je tak nějak rychle udělaný - škoda.
Takový plytký příběh, nenadchne a neurazí. Ale Český Krumlov je opravdu krásný!
Pro mě to byla spíš taková oddychovka, ze které jsem nebyla tak nadšená jako z předchozích Hájíčkových knih. Vcelku banální příběh, místy až trochu kýčovitý (letní románek s Filipem), ale četlo se to velmi dobře, literární aluze mě potěšily a taková ta typicky "hájíčkovská" melancholická atmosféra, která se mi moc líbí, tam taky byla.
Stejně jako má předchozí kniha i tato má poselství: Plout životem. Jako plachetnice. Všichni si myslíme, že můžeme vše naplánovat a ovlivnit. Ale přijdou chvíle, kdy nemůžeme nic dělat (třeba nemoc rodičů, odchod partnera), jen přihlížet , čekat a nechat život plout.
Je to mé první setkání s panem Hájíčkem, ale určitě ne poslední. Je neskutečné, jak se dokáže vcítit do ženy.
Rybí krev, Selské baroko, Dešťová hůl...super. Ale tohle ne. Ani jsem v tom pana Hájíčka nepoznala. Přečteno asi 70stran a odloženo. Potřebuji se na knihu těšit, zalézt si po náročném dni s knihou, která mi něco předá. Tohle bylo od první stránky ponuré, nudné a utahané. Ale myslím, že z takového tématu se nic víc vytáhnout nedá. Škoda.
,,Každý jsme tu stejně jenom sám za sebe. I když máš nemocný rodiče, i když máš vlastní děti. Pořád je to přece hlavně tvůj život."
Proplouváme svými životy jako plachetnice na vinětách. Odněkud někam, někdy bez kormidelníka i kapitána.
Celý život hledáme kotviště, abychom je nakonec nalezli ve svých kořenech, ve svém srdci, někdy i na dně příslušné lahve.
Příběh o soužití v rodině, vyrovnání se s minulostí, ukotvení v přítomnosti.
Příběh o samotě, odcházení, o smrti, o svobodě.
Příběh ničím výjimečný, bez ohromující pointy, přesto hluboce sugestivní citový vhled do duše zralé ženy a možná i kohokoli z nás.
Příběh o životě.
Pro mě však zklamání, možná pro velké očekávání. Každý den holt nemůže být posvícení.
P.S.: Nesuďme však, abychom nebyli souzeni.
Pro příznivce audioknih: Vanda Hybnerová čte s jemnou ironií, s patinou smutku.
Bavila jsem se. Pocitove jako bych se někomu na rok dostala do vcelku běžného života. Oceňuji příjemnou uvěřitelnost, dobrou práci s krumlovskym mistopisem. A myslím velmi dobre vciteni autora do zenske postavy, ikdyz mě to celou dobu bůhví proc drazdilo, že muž píše takhle intimní pribeh z pohledu ženy. Krasna obalka!
Kniha se mi moc líbila. Měla jsem půjčené z knihovny i další dvě knihy od autora (“Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku” a “Dešťová hůl”), které jsou pro mě nečtitelné už od první strany. Tato kniha je čtivá, místy melancholická, trochu otevřený konec mi zde vůbec nevadil (asi to je dáno i stylem psaní knihy) a děj plyne pozvolněji, ale čtenář se u něj nenudí (což je umění a klobouk dolů panu autorovi).
Kniha se mi četla výborně, klouzala jako plachetnice na vinětách. Ach, jak jsou rodinné vztahy někdy těžké. Jedna hvězdice dolů za ukousnutý konec.
Asi jsem to neměla číst hned po Rybí krev.
Jsem trochu zklamaná.
Melancholické texty trochu drhnou. Na můj vkus se v tom moc pitvá.
Velmi čtivá kniha, uvěřitelný příběh, autor opět nezklamal.
Dovede se vžít do psychiky ženy i jejího vnímání světa a mužů.
Doporučuji, jako i ostatní autorovy knihy :-)))
Štítky knihy
přátelství, kamarádství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutíAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Náhodně jsem sáhla po knize, která mě oslovila. Nemocný otec, který mi už nestihne říct o své minulosti, o dětství, o životě za války... Od Jiřího Hájíčka si budu určitě chtít ještě něco přečíst.