Platforma

ČÁST 2.
Co se Islámu týče, tak mi, jak ho na základě svých kusých informací vnímám, ani za mák sympatický není, ale kupříkladu tvrdit, že „krajiny jím ovládané přinesly za celou historii jen a pouze tmářství“ je samo o sobě tmářstvím; byl to islámský orient, který zachoval učení starověkých egypťanů a řeků (z něj se pak po konsolidaci barbary smeteného Říma mohl do Evropy vůbec vrátit) přičemž se sám vyznamně zasloužil o rozvoj lékařství, astronomie, přišel se zcela novým číselným zápisem, který navíc obohatil o revoluční koncept nuly a vše korunoval algebraickou symbolikou; tedy rovnicemi, kterýžto aparát je naprostým základem abstraktně-matematického myšlení (pythagorova věta byla skutečně větou; notoricky známou rovnici nikdy nenapsal)...dále tvrzení, že se Islám „od samého zrodu vyznačuje nepřerušovaným sledem dobyvačných válek a masakrů“ stejně tak dobře sedí na řeky, římany, egypťany, aztéky, číňany, japonce...zkrátka mi jmenujte libovolnou civilizaci; ano, lidé jsou krvelační (brutálně romantizující zmínku o překolumbovsky mírumilovných indiánech čerpal nevím odkud)...nic z toho se ale asi do „edgy“ šablony prodejnosti nehodilo. Když už jsem ožehavé téma náboženství nakousl; myslíte, že obyčejný islámský věřící cítí radost, když se dozví o „podařeném“ teroristickém útoku? Myslím, že ne. Přesto se hrstce fanatiků povedlo to, o co usilovali; z islámu a terorismu se stalo synonymum. A čím podezíravěji se na sebe budeme dívat, tím bude nutnost smířlivé a obecně spíš lhostejné většiny přidat se k nějakému táboru naléhavější. Ideologická válka probíhá. Hrstce se v minimálním počtu a s omezenými prostředky zvolna daří v myslích mnoha materializovat přelud džina, hrozícího přerůst ve skutečnost. Vrhnout svůj stín na celou komunitu a současně proti ní zmobilizovat západ je pro radikální islám jediná šance, jak se udržet se při životě. Vyhrocení situace „je Nepřítel a jsme My“, tedy vytvoření a posílení předsudku nepřekročitelné bariéry, je pro jeho přežití zcela klíčové (vojenské potlačení tzv. islámského státu, což je mimochodem z hlediska propagandy geniální název, je bez diskuze zcela v pořádku, zde se vyjadřuji k válce myslí, tj. ovládání veřejného mínění jak doma, tak venku; v tomhle smyslu si nás celkem vodí). Chce to v nás jen vyvolat ještě o něco víc paušalizujícího strachu, odporu a nenávisti a tím zároveň „domácím“ muslimům ztížit, či úplně zamezit jiné hodnoty vůbec přijmout...zatím se jim daří tak napůl. (SPOILER) V tomhle ohledu mě Michele, když svého hrdinu, byť z jiných důvodů, nenávistí strávit nenechal (i když by to bylo zcela pochopitelné) mile překvapil. Ostatně souhlasím i s jeho myšlenkou, že když zůstaneme relativně v klidu, tak se radikalismus rozplyne v západním pokušení sám od sebe; ono už se tak ve vyspělejších arabských zemích prostřednictvím přirozené osmózy filmů, hudby a internetu děje. (KONEC SPOILERU) Každopádně; bůh žehnej sekularitě, kde náboženství, místo nutnosti, jen možností je. Amen.
Mno, jelikož mi Platforma rytmus přežvykování narušit svedla, tak jí kvůli tomu, čistému slohu, vtipné úvodní prolínačce vlastního početí na otcově pohřbu, několika pěkným zastavením a Houellebecquově stejným dílem osaměle smutné, jako i dojemné fantazii vtělené ve Valerii, 3 alibistické *** napálím. Přece nejsem „úzkoprsý“; jak autor své případné oponenty, ve variaci na dětinské „přece nejsi srab?; tak ze strachu, abych si o tobě nemyslel, že jsi srab, udělej co chci...“, označuje. Jo jo, takovéhle zákopy si v textu pečlivě buduje.

ČÁST 1. (omlouvám se za rozsah, ale připravit vás o tenhle zážitek by byla věčná škoda)
Snad jsem byl k Houellebecqovi a jeho Možnosti Ostrova příkrý, říkám si, dám mu šanci k reparaci; a nevím, no.
Knížka je stylisticky vytříbená, nechybí jí „je ne sais quoi“, místy ani pronikavý postřeh a čte se dobře. Vše sice opět podkresluje křivda, která je na nebohém autorovi od jeho zrození hanebně páchána a která je de facto ústředním, byť tlumeným, motivem knihy. Onen, zdá se charakteristický, motiv pokřivené a nepřející společnosti je zde tlumen tím, že si jeho obstarožní, depresivně-pesimisticko-letargické alterego osedlá o jedenapůl dekády mladší, průžná, chápající, nemenstruující, rozumná, finančně nezávislá (na jejích citech tak neleží stín pochybnosti) oddaná, něžná i smyslná, vždy ke všemu svolná a jeho tužby dokonale předvídající samička (nic proti, jen mi místy přišlo, že čtu samčí podobu červené knihovny - ta na opačné pohlaví taky klade zcela oprávněné a splnitelné nároky) Vše ale uzavřu smířlivě. Koneckonců „láska posvěcuje“, což v bleděmodrém tvrdí víceméně všichni a všude. Tak na tom asi něco bude.
Vraťme se ale ke kritice (západní) společnosti; v kostce jde o klasicky bezvýchodné lkaní nad její pokřivenou vyprázdněností, bránící člověku v jeho původní pravosti žití...téma ztraceného ráje atd. Čím se Michel spasil, je nenápadně zmíněný motiv relativizace, který sice v textu umě nastražil právě coby alibi svých negativních postojů, nicméně který je jako alibi naprosto přijatelný. Já si jej jen dovolím vyvážit a nazvu ho chůzí po laně; relativizací přílišnou můžu obhájit cokoli a bez ní zas naopak můžu ve svém hodnocení světa snadno sklouznout k všeobjímajícímu odsudku a nazvat to nepřikrášlovanou objektivitou (pokud ale ve své honbě za objektivitou vyškrtnu nehodící se okolnosti, protože koneckonců na pocitu z daného konkrétna stejně nic nemění, tak bude docházet ke zkreslením taky; je to asi jakobych řekl; „děti jsou v sirotčincích nešťastné“ a na základě toho zrušil sirotčince; ano, děti jsou možná v sirotčincích nešťastné, to nejspíš objektivní pravda bude, byly by ale šťastnější na ulici?....ups, už relativizuju). Je pravda, že já tu nejsem od toho, abych umělci říkal, co má vidět a cítit; když to tak cítí, tak ať tak taky píše. Jen si myslím, že Houellenbecq zabředává v tekutých píscích jednostranné a rádobyrebelské kritiky, pomocí níž si, aspoň to tak cítím, obhajuje vlastní odevzdanost, z níž viní okolí (v rámci korektnosti je třeba doplnit, že Houellebecq ze svého neštěstí, krom okolí, skromně viní i svůj intelekt, kdy je jeho citlivé vědomí sežehnuto množstvím a vyjímečností existenciálních krutopravd, o jejichž existenci se tupě přežvykujícímu stádu muže nechat zdát) a čtenáře žádá o souhlas; věřte mi, pohodlí za zřeknutí se osobní odpovědnosti, ve smyslu svalení viny na okolí, s sebou nese strašlivou cenu; ztrátu vlastní hodnoty, kterou pak, když jí nenacházíte v sobě, marně hledáte v onom okolí. Začarovaný kruh mizérie, depresí a recept na potenciálně doživotní neštěstí, kdy dotyčný onu daň vnímá jako oběť, kterou za ignorantství společnosti nezaslouženě platí...že jde o utrpení, které si na svou hlavu snáší sám, ale nevidí; tahle selektivní slepota je totiž funkční součástí smlouvy (svůj svého pozná; sám jsem si touhle, stejně jako asi někdy každý, slepou uličkou prošel) Přitom vlastně nedělá nic jiného, než že na okolí promítá vlastní mindráky, načež v dramatických obloucích bezradně rozhazuje rukama. Možná ale Houellebecquovi křivdím; možná bylo jeho záměrem čtenáře popíchnout k vytyčení si hranic vlastních. Já se třeba díky němu, skrz tajuplné sloje podvědomí, v úvahách nečekaně vrátil k Nietzscheho Zarathustrovi a provedl jeho revizi. Za což mu dík.

Dobrá příprava, odbyté reálie.

Výborný román. Háčko je tak trochu jako nějaký osvícenský francouzský autor typu Diderota řízlý markýzem de Sadem a Kunderou. Především v těch rozborech milostných scén je to jedna z nejlépe napsaných rádoby pornografií. Ale o pornografii tu vůbec nejde, spíš o slast a rozkoš. Chápu, že ne každému Háčko sedne, ale vlastně nevím o žádném autorovi, který by byl tak důsledně a zároveň neuvěřitelně citlivě schopen provádět diagnostiku současnosti a především toho, co je to být člověkem ze "Západu", co je to mít tělo a být takříkajíc připoután ke své tělesnosti. Háčko kontroverzně a provokativně popisuje sexuální turistiku s úplně jiného pohledu, než na jaký je běžný čtenář zvyklý. A to je právě silná stránka autora, že se nebojí tnout do živého a ukazovat věci v jiném světle. Zároveň je to stále román, takže nelze brát to co postavy říkají a co si myslí doslovně. Jde o to vyprovokovat čtenáře k jinému pohledu. Navíc stylově je Háčko naprostá extratřída a i v pasážích, kde předkládá jen suchý výčet dat dokáže být lehce ironický někdy i sarkastický, ale nikdy cynický. Doporučuji.

Moje první setkání s Houellebeckem, trochu náraz. Nejdříve takoví lepší/tvrdší Účastníci zájezdu, ale pak došlo na identifikaci s hlavním hrdinou, k obdivování Valérie, k širším společenským souvislostem.
Znepokojivé čtení.

I když na Možnost ostrova to nedosahuje, stejně je to na plný počet. Hlavně ta romantická prostřední část, kde je naprosto parádně popsaná ta zamilovanost.

Pěkně sarkastické čtení. Konec vyrazil dech, byť se něco podobného dalo čekat, když si někdo hraje s ohněm. Četla jsem poprvé knížku od M.H. a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Ale není to čtení pro puritány ani příliš jemné duše:-) Téma zápaďacké kultury přinejmenším zaujalo.

" Dávat tělo jako zdroj rozkoše, to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopni prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého...
Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku.."

Platforma vybízí k diskuzi. Nabízí nám lidsky průměrné postavy s výraznou sexualitou, která v nich mocně probouzí kreativitu, aby čtenář nakonec zjistil, že absolutní ponoření do jakéhokoliv předmětu lidské činnosti a uvažování většinou nekončí dobře.
Dílo je dnes možná ještě kontroverznější než v době, kdy vzniklo. Na první pohled v zásadních tématech dnešní doby (rasismus, rovnost pohlaví, náboženská nesnášenlivost, chudoba) provokuje, na ten druhý se snaží o hlubší diskuzi, vedenou do detailu a s praktickými ukázkami toho, čemu přímo čelíme.

„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“

Tak tohle nebylo zrovna odpočinkové čtení. Což neznamená špatné. Čte se to samo. Přímočaré, na nic si to nehraje a rozhodně si to nebere servítky, ať se jedná o jakékoli téma. Erotické scény jsou napsané skvěle, nepůsobí vulgárně a pokud někoho pohoršují, je problém spíš na jeho straně. Mně se tahle kniha líbila, jen bych doporučila si její čtení naplánovat na dobu, kdy je člověk psychicky v pohodě, protože jinak může skončit v pěkné depresi. ;o)

Opět Houellebecq, geniální, vtipný, sprostý, pornografický, antiislámský, bezvýchodný, jedinečný.

Nene tahle kniha nebyla žádná bomba a upřímně ani nechápu to vysoké hodnocení. Přišla mi dost nudná a únavná, kdyby tam nebyly ty erotický pasáže, tak to úplně ztratím zájem. Autor popisuje spoustu francouzských věcí a osob o kterých nemáte ani šajnu a hlavně nejsou ani důležitý, takže čtete vlastně spoustu prázdných stránek. Od půlky to začne být trošku záživnější, ale za mě max. 3 hvězdičky.

Houellebecq rozvinul příběh zabalený do hávu sexuální turistiky.
Přitom zde především kritizuje západní společnost a její chladnou vypočítavost, kterou nám předkládá za pomocí postav a jejich charakterů.
Spousty úvah které nejsou hezké. Jsou však pravdivé.

Platforma, moja prvotina od francúzskeho autora Houellebecqa. Príbeh o nájdení lásky spojenej s kritickejším možno sarkastickým opisom západnej civilizácie a nahliadnutím do sexuálnej turistiky na prelome tisícročia, kde autor čerpal inšpiráciu priamo zo seba, aj keď je príbeh fiktívny. Nesklamalo, po autorovych dielach v budúcnosti opäť určite siahnem.

nesmlouvavá kritika západního evropanství a drsný závěr, který vyvolává spoustu otázek

Úplně jednoduše: Mně se to líbilo. Včetně všech sexuálních popisů, včetně všech odosobněných faktických informací, nějak to tam prostě všechno sedlo. Ve finále je to (překvapivě) velká romantika. A hlavně teda skvělá knížka.

Musim tuto knihu a jeji konec rozdychat. Hlavni hrdina nebyl nijak sympaticky,ale prala jsem mu stesti a stacilo tak malo...malem jsem i slzu ukapla. Kniha je naprosto skvela, nasla jsem nekolik hlášek,ktere si vypíšu (prvni kniha u ktere to udelam) protoze jsou uzasne trefne. Dlouho jsem se autorovi vyhybala ale po precteni ukazky Platformy jsem ji musela precist celou. Autorova kritika, humor a to,ze se s nicim nes....mi naprosto sedlo. Knihu vřele doporučuji ale počítejte s tím, že vás dostane. Až se uklidním něčím veselym tak jdu na další jeho knihu.

Upřímné, bez zbytečné omáčky, rovnou k věci, co chce autor říct, to řekne (teda napíše :-))).. Jinak pro mě dost velké překvapení v tom dobrým smyslu slova. To co se nesluší říkat a už vůbec ne v téhle době, to tady najdete. . .Trochu zavzpomínáte, záleží tedy jaká cílovka to bude číst, aby to ocenila :-). .Najdete tu všechno a když si budete myslet, že je jasné, jak to dopadne, tak to se teda mýlíte!!. . .Jako,ne že by byl hrdina pro mě teda sympoš. . :-). . Ale na konci plusové body teda měl!!! .. No nic, prostě doporučuju!!! Tohle bylo první setkání s Michelem a není poslední :-). . . .Prostě další knížka, na kterou nezapomenu. .

První půlka knihy docela utrpení. Ale stejně mě to nutilo číst dál. Nadržený nudný úředník s nechutnýma myšlenkama, názorama.. Když se zamiloval do dívky z dovolené, začal mě příběh bavit. Čekala jsem, kdy vztah zničí a nebo ji možná zabije. Jako asi jsem čekala cokoliv, ale tohle teda ne. Konec mě dostal a Michel mi už vůbec nebyl odporný..

Často jsem si při čtení říkal, že autor snad sedí u mě v hlavě.