Plukovníkovi nemá kdo psát
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439271/bmid_plukovnikovi-nema-kdo-psat-nPh-439271.jpg
4
201
201
Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
El coronel no tiene quien le escriba, 1961
více info...
Přidat komentář
"Hrej si, tu máš kohouta..." Všednodenní plynutí času v silných situacích, padesátileté čekání na slíbenou penzi, zastřelený syn a co zbývá, to je v posledním slově. Atmosféra a tajemství, rozeznatelný styl a přesné pointy. Macondo, zkrátka.
nuž, nie je to "Sto rokov samoty", ale jedna z prvých noviel. tréning robí majstra, a tak to pánovi Màrquézovi nemám za zlé. napriek tomu má tá kniha všetko, prečo ho nekriticky milujem - atmosféru aj skvelý štýl. mňa veľmi baví ten typický, màrquezovský flow, keď čas v jeho knihách pokojne, nezastaviteľne plynie na pozadí krásne nakreslených, uveriteľných postáv.
čo ma úplne dostalo, bol záver knižky. taký nečakaný, že som sa musela nahlas rozosmiať... veľmi si cením, že aj napriek tomu, že Màrqueza poznám už pár rokov, ma dokázal prekvapiť :)
Krátká jednohubka tak za tři a půl hvězdičky. Začátek mi přišel skvělý, užívala jsem si každou větu, nadšení se ale postupně vytrácelo a nedotažený konec tomu nepřidal.
Mám v živej pamäti, ako som nadšene hltala Sto rokov samoty so všetkými Aureliánmi a José Arcadiovcami , so zlatými rybičkami a s jeho sugestívnou cyklickou fatalitou. Neviem, možno som mala priveľké očakávania, možno je chyba vo mne, ale Plukovník ma trochu sklamal. A možno bol pre mňa problém skôr vo forme a štýle (teda v prevedení) tejto novely, než v jej hlavnej idei. Neodvážim sa tvrdiť, že by bol príbeh plochý či tuctový, to nie. Aj postavy boli vydarené, aj symbolika majstrovsky ukotvená... A predsa mi to prišlo nemastné-neslané. Asi mi chýbal ten kúsok magična, čosi v jazyku, povestná iskra alebo tak... A možno sa týmto zaradím medzi absolútnu menšinu, ale.... nepáčil sa mi ten záver. Vážne, podľa mňa to bolo hrozné. A celkovo, nie som zástanca čierneho humoru, čo zrejme pri tomto príbehu nie je práve komfortná pozícia. Takže za mňa som sa s výberom sekla, ale stále uznávam široký interpretačný záber diela.
(SPOILER)
Táto novela bola jedným z prvých diel významného kolumbijského autora v čase, kedy ešte nebol klasikom, a tak – napodiv – trvalo niekoľko rokov, kým bola vydaná. Obsahuje mýtické Macondo a plukovníka Aurealiana Buendíu, no tieto mená, ktoré sú známe z autorovej neskoršej klasiky, Sto rokov samoty, tu predstavujú iba spomienky. Nachádzame sa celkom inde a rovnako tak by bolo zbytočné tu hľadať magický realizmus – dielo omnoho viac pripomína známu Kafkovu poviedku Pred zákonom.
Pozorujeme nekonečný a zúfalý príbeh plukovníka v penzii, ktorý už 15 rokov čaká na svoj dôchodok a deň za dňom hladuje. Každý piatok chodí k rieke a čaká, či mu poštár nedonesie vysnívanú obálku. To, čo teda pozorujeme, je zmesou beznádeje a nesmrteľného optimizmu. Je to boj medzi idealistom a zákonom, medzi byrokraciou a obyčajným človekom. Chvíľami som váhal, či to nie je aj súboj hrdosti a boja o prežitie, keďže plukovníkovi naozaj záleží, čo si o ňom kto pomyslí, či si niekto všimne, ako chudobný je. Zakaždým, keď má možnosť si zarobiť alebo niečo predať, sa snaží tejto situácii vyhnúť, obísť ju či zahovoriť výhodný obchod. Do týchto obchodných snáh to tlačí jeho ťažko chorá žena – tá je aktívna, no brzdí ju zlý zdravotný stav. Predstavuje racionálny prístup, odmieta sa zmieriť so slepou naivitou svojho muža a neustále pripomína tvrdú realitu: nemajú čo jesť a živia kohúta, ktorý je symbolom samotnej nádeje. Predstavuje optimizmus nielen plukovníka, ale aj nádej mladých, ktorí k ním chodia za kohútom a plánujú naňho staviť v kohútích zápasoch. Ako v doslove knihy analyzuje Vladimír Oleríny, ide tu o nádej, že sa veci môžu zlepšiť k lepšiemu, vzhľadom na tvrdý vojenský režim, v ktorom sa mestečko ocitá. Čiže drobné, každodenné (a často humorné) konverzácie medzi mužom a ženou sa stávajú akousi metaforou pre rozumné podriadenie sa a boj o život a pre čakanie na lepšie zajtrajšky.
Atmosféra je stiesňujúca, akoby bolo celé mestečko zľahka omráčené, a tak sa karikatúrne postavy s touto realitou pokúšajú vysporiadať pomocou irónie a sarkazmu.
Celkovo je táto novela veľmi „čtivá“, jednoduchá, no dobre napísaná a vystavaná; zaujímavo spája symbolickosť s realizmom – myšlienku s každodennosťou. A je možné ju prečítať behom jedného večera.
Krásný jazyk jako vždy, ale čekala jsem trošku víc a ač je kniha uzoučká - byl to boj dočíst.
(SPOILER) Krásná, skvěle napsaná jednohubka. SPOILER: nejsem nepřítel otevřených konců, ale aspoň něco trochu dopadnout mohlo :-)
Možná méně barevné a magické, ale i tak poutavé čtení. Celou dobu se vytváří zvláštní atmosféra, čtenář se skoro až bojí osudového konce... A ten mu vyrazí dech.
Kniha mne nezaujala...Možná proto, že jsem ji četl v době, kdy na mne nemohla zapůsobit. Je ovšem dobré si připomenout, jak nuzně někde lidé žijí. Jako příběh o neutuchající naději si zaslouží alespoň 3*.
Dočteno 1.1.2017. Jak na Nový rok, tak po celý rok... Alespoň doufám, že v tomto duchu se ponesou i další měsíce. Věřím, že toto je jen další, nikoliv poslední, přečtená knížka z této edice Gabitovy tvorby, které v mojí knihovničce čekají na přečtení už několik let. Četlo se trochu smutně a konec byl stejně tak rychlý, jako naprosto nečekaný... :)
krátka novela z kolumbijského prostredia, kde plukovník so svojou ženou už niekoľko rokov očakávajú list, ktorý ich má zachrániť od chudoby....smutný príbeh.....
Novelka o obyčajnom ľudskom živote - o nádeji i beznádeji, hlade.... Hoci Márquez napísal novelu v roku 1957, v mnohom mi pripomína našu generáciu, ktorá si vyštrngala slobodu a demokraciu, ktorá VERILA....avšak mnohí zo štrngajúcich(terajší päťdesiatnici) sú nezamestnaní, stratili nádej, že nastane skutočná sloboda a demokracia, a často su konfrontovaní s dilemou - predať, či nepredať(však existujú záložne) vec srdcu blízku.... máme mnoho spoločného pán Márquez...
Malý kúsok dokonalosti, ktorý mi opäť raz potvrdil, že skutočne silné príbehy, hĺbka ktorých je nesporná, vyvolávajúce množstvo rôznorodých emócií, nechávajúce čitateľovi dostatok priestoru na uvažovanie, možno často krát nájsť v tých, na pohľad, najnenápadnejších knihách; že to, čo je potrebné vyjadriť, možno dokonale zachytať použitím minima slov; že všednosť možno povýšiť na umenie, takto príťažlivo ju ponúknuť čitateľovi a ešte ho na nej aj osobne zainteresovať; že možno prečítať xy kníh od autora a nadobudnúť pocit, že ho máte „prečítaného“, no on, ak je skutočne dobrý, napriek tomu, že je vždy v podstate rovnaký, aj tak zakaždým prekvapí niečim, vďaka čomu je zasa o kúsok iný. A Márquez, ten dobrý je! Optimizmus, humor, to som od neho ozaj nečakala :)
Krátké, ale velmi působivé. Knížka se mi moc líbila a určitě ji mohu jen doporučit. Typická atmosféra městečka dokresluje smutný osud člověka, který ztratil syna i budoucnost, ale přesto stále doufá, že bude lépe. Každý týden marně čeká poštu, řeší, jak přežít další měsíc a uchránit své dědictví a důstojnost.
Realistická novela překvapí svou krátkostí a syrovou jednoduchostí, s jakou nám přibližuje svět plukovníka a jeho ženy. Márquez překvapuje, jak lehce dokáže vybarvit ztrátu důstojnosti a smutný osud stárnoucího páru. Maličko by z toho i mrazilo, rozhodně to není knížka pro každého. K charismatickému kolumbijskému autorovi se zkrátka musíte pročíst, abyste jeho díla dokázali ocenit. Na první čtení to asi není. Nechci tady dávat spoilery, protože je to na HOVNO... aneb konec knihy mě rozsekal :D
Smutná knížka. Jak být důstojný, když nemáte co jíst? Jak být dobrým manželem, když žena nemá z čeho vařit? Jak se vyrovnat s nevděčným systémem, který vám sebere syna, důchod i budoucnost?
Více jak čtyřicet let čeká starý plukovník na přiznání penze. Jednoduchý příběh jednoho vcelku prostého života podaného autorem tak, že má čtenář pocit, jako by sledoval velké drama. A ono to vlastně velké drama je, protože každý prožívá v životě nějaké to své drama, které se navenek může zdát prosté a obyčejné. Jenže ona neexistují jen dramata epických rozměrů s velkými hrdiny a hrdinkami. No a Márquez nám zde jedno takové “malé” drama předložil.
Štítky knihy
zfilmováno armáda Jižní Amerika Kolumbie novely důstojníci kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Bylo to prostě něco jiné.Mělo to zajímavý start,místy depresivní nádech který nahradilo rozčarování následující větou ale něco tam prostě chybělo.