Ocelové město
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32261/bmid_podivuhodne-cesty-ocelove-mesto-yOC-32261.jpg
4
864
864
Fantastický román o soupeření francouzského a německého vědce. Prvý vybuduje v Americe Francouzské město jako vzor všestranného pokroku, Němec postaví Ocelové město, ohromnou továrnu, v níž hromadí vynálezy zkázy, a chystá se zničit dílo francouzského soupeře. Místo toho zničí sebe. Nechtěným úspěchem Němce je vystřelení dělového náboje, který překoná zemskou přitažlivost a změní se v družici Země.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1983 , PráceOriginální název:
Les Cinq Cents Millions de la Bégum, 1879
více info...
Přidat komentář
Ocelové město jsem četl asi po dvaceti letech, takže to pro mě teď v podstatě bylo jako poprvé. Začátek výborný. Zejména dokonale jízlivé popisy, ať už lenošného Oktáva („Byl z těch lidí, kteří procházejí životem bezbarvě jako měsíční světlo. Z lidí, kteří jsou v rukou osudu tím, čím je korková zátka na hřebenu vlny.“), nebo pudově nenávistného, pedantského německého profesora Shultze, který se živí jen pivem, jitrnicemi a zelím. Verne měl po prusko-francouzské válce na Němce zjevně hodně spadeno a z toho, jak prozíravě popisuje jejich pocity nadřazenosti a touhu ovládnout svět, které pak o pár desítek let později opravdu zkusili naplnit, docela zamrazí. Když se ale děj někde před polovinou knihy posune o pět let dopředu, do doby, kdy už v Americe stojí jak Shultzeho Ocelové, tak Sarrasinovo krásně utopické Francouzské město založené na nejnovějších vědeckých poznatcích (třeba boj proti choroboplodným zárodkům), kniha trochu ztratí šmrnc. Námět je sice skvělý, ale přijde mi strašlivě nevyužitý. Najednou se všechno stane tak nějak ráz na ráz a je konec, přitom by se tam našla spousta věcí, které by stály za rozpracování, třeba některé podzápletky. A ocenil bych i více faktografických kapitol (chybí mi třeba detailnější pasáže o principech, na kterých vlastně stojí Francouzské město – vše shrnuté jen na pár stranách). Možná se na výsledku až příliš podepsala skutečnost, že text původně pocházel od André Laurieho (pokud mi wikipedie nelže).
Skutečně krásná myšlenka postavit všestranně dokonalé město se vzdělanými, silnými a zdravými obyvateli. Ale kde je něco tak krásného, musí být také zlo.
Jak jinak než zlo vycházející z německého nacionalistického vědce zatvrzelého proti všem rasám, kromě té své. A protože město vybudovali Francouzi, tento zatvrzelý Němec se ho bude snažit zničit, protože podle jeho slov nemůže na zemi stát tak dokonalé město, které nedostavil Němci.
Hned když jsem tuto knihu přečetl, stal se Marcel mým vzorem, neboť je snad ještě dokonalejší než to město.
Být Ocelové město současná kniha, tak jen kroutím hlavou nad bizarností. Jako text z roku 1879 je to ale velmi zajímavé nahlédnutí do tehdejší doby, o to cennější, že skrze sci-fi příběh, který se nemusí držet "klasických mantinelů". A tak dostáváme náhled do nacionalismu francouzského i německého (psáno po prusko-francouzské válce, ale daleko před I. i II. světovou), kolonizaci severní Ameriky, dobové burzy i vojensko-průmyslového komplexu, utopických/idealistických představ o budování měst* (i společnosti) a k tomu ještě průmyslové špionáži, úvodu příběhu jak z klasických Sherlocků nebo "příběhu o vybudování první orbitální rakety" (a to není zdaleka vše...). Ano, závěr je tedy nepěkně utnutý a neuspokojivý a (přes vše výše řečené) jsem se opakovaně pozastavoval nad tím, jak se svět (nejen literatury) za 150 let proměnil, ale má to něco do sebe.
A jen dvě poznámky: Tištěná verze má parádní tematické ilustrace. Jak mi přišlo, že v knize Dvacet tisíc mil pod mořem je jich dost málo, tak tady to jimi bylo doslova natřískané. Audiokniha od Omegy pak nejednou překvapila překladem, kdy by mě opravdu zajímalo, jak k němu došlo – místo krvinek se objevují krevní kuličky a třeba "že se dalo použít velkého počtu pecí na spalování kouře, byly majetkem města a mohly se snadno předělat na slévací pece" je v tištěné verzi (1989) logičtější "mohli využít velkého množství spalovacích pecí, které snadno přeměnily v pece tavicí".
* Pokus dobrý, ale teď se v realitě radši vracíme zpět k blokové struktuře patnáctiminutového města.
Ďalší kratučký Verneho román, ktorého povesť predchádza pomerne pofidernú kvalitu diela. Nepochybujem o tom, že v dobe vzniku to bolo niečo, čo mohlo mať wow efekt, no dávno ho stratilo. Je to naivné (tak typicky Verneovsky), je to povrchné (pomerne na Verna netypicky), a teraz teda rozumiem tomu, prečo ma to v detstve nebavilo - čítanie bez napätia, bez čohokoľvek vyvolávajúceho emócie a teda celkovo plytké a nezáživné. Tiež je zaujímavé sledovať, čo si Verne ako Francúz myslel o Nemcoch, ako aj to, že už v polovici devätnásteho storočia existovali dôkazy o tom, že sa Germáni považovali za nadradenú rasu.
V tehdejší době to muselo být velmi novátorské a akční. Ovšem dnes je to celkem nudné a nezáživné. Verne to pojal jako souboj mezi Francií a Německem. Celým románem se táhne dost silná nacionalistická niť, přičemž Francouzi jsou velmi vzdělaní, velcí humanisté a altruisté. Němci jsou naopak vykresleni jako silní národovci, hrubiáni a burani, kteří se pořád cpou kyselým zelím. Film jsem neviděl a kniha není nic moc.
Jedná se o třetí knihu od autora, kterou jsem přečetl a musím přiznat, že mě to vůbec nezaujalo. Příběh mi přišel takový nějaký a stejně tak postavy. Za mě je mnohem lepší Cesta kolem světa za 80 dní
Jako malá jsem měla ráda film.
Kniha byla na svou dobu asi pokroková a i teď se mi docela dobře četla... No ale je na tom vidět zub času a nebudu to vychvalovat, když to tak necítím.
Ale autor v podstatě založil sci-fi žánr, za což mu budu do smrti smrťoucí neskonale vděčná :).
chudáci němci, jsou živi jen klobásami se zelím, zapíjejí to pivem z tupláku a mají z toho hojné zažívací problémy, a ještě k tomu kouří odporně páchnoucí dýmky. a vyšší kvality zušlechtění oceli pudlováním než jsou schopni dosáhnout angličané dosahují díky svému hudebnímu nadání. ony vlastně skoro všechny francouzské dobrodružné romány pro mládež jsou dosti specifické.
popravdě řečeno, vždy mě jako peklo na zemi přišlo pokrokové hygienické město dle plánů doktora S.
Nevím proč, ale přijde mi, že to buď nepsal Verne, či jen Verne přepsal text někoho jiného. Technicky málo podrobné, na Vernea až zběsilý tah na branku, strašně přímočaré.
Bavilo, ale Vernea znám trochu jinak.
80% - vracím se k téhle verneovce poprvé po dlouhých letech, které uplynuly od doby, kdy jsem ji četla jako dítě, kterému leccos z děje nemohlo dojít. Například to, jak Jules Verne vystavěl tento román na (často až úsměvných ale většinou mrazivých) stereotypech francouzského humanisty a demokrata Sarrasina a německého profesora Schultzeho věřícího v nadřazenost germánské rasy.
"Z četných porovnávacích prací profesora Schultzeho o různých lidských rasách vycházelo zcela jasně najevo, že germánská rasa je určena k tomu, aby všechny ostatní pohltila, předurčena k tomu, aby silou přírody, současně tvůrčí a ničící, porážela trpaslíky, kteří se proti ní vzbouřili... Měl ho na paměti jen na okraji daleko obsáhlejšího projektu, jímž se zabýval, totiž podrobit všechny národy, které by se zdráhaly splynout s německým národem a připojit je k "fátrlandu"."
Jistě, byla zde zkušenost z prusko-francouzské války, v níž byli Francouzi v roce 1871 donuceni k potupné kapitulaci a vzdání se části Lotrinska a Alsaska (odkud je také jedna z hlavních postav Marcel Bruckmann, který se vydá do Ocelového města jako špeh). Přesto je až zarážející, jak blízko se Verne v roce 1879, kdy román vyšel, přiblížil ústy Schultzeho k Hitlerovým myšlenkám a některým aspektům druhé světové války.
Schultze a Sarrasin zdědí ohromnou částku peněz po vzdálené indické příbuzné, kterou si rozdělí rovným dílem. Zatímco Sarrasin rozjede v americkém Oregonu pokusné město se zdravým životním prostředím a stylem, likvidací splodin, jakož i demokracií realizovanou prostředky nápadně připomínajícími dnešní telekonference, Schultze o pár desítek kilometrů dál postaví striktně organizované, centralisticky řízené a strážené průmyslově znečištěné Ocelové město, kde se vše podřizuje výdělku z prodeje ocelových strojů dodávaných všude po světě. Pověst si pak získá zejména výrobou dokonalých děl, z nichž to největší (které dokáže vystřelit projektil až na oběžnou dráhu) má být prototypem zbraně, s pomocí níž Schultze ovládne celý svět. Začít chce ovšem zničením France-ville opovrhovaného soka Sarrasina...
Technické popisy mě bavily (nebezpečí oxidu uhličitého), ty finanční, právní a administrativní už tolik ne. Povaha postav je jasně daná a neměnná (snad až na Sarrasinova syna Oktáva, který ale v ději nedostal moc prostoru). V závěru zaujme optimistická Sarrasinova řeč, se kterou by si mohl směle notovat s mnohými americkými politiky:
"Tak, jako se snažíme, abychom byli mezi všemi nejsilnější, budeme se také snažit, abychom byli vždy spravedliví a učili znát míru dobrodiní a spravedlnosti všechny, kteří s námi přijdou do styku."
Technické popisy mě tak nebaví jako ty popisy přírody z jiných verneovek, takže i takhle krátká kniha mě chvílemi nudila.
Taky Verneovo vykreslení Francouzů jako nejlepších a nejhodnějších lidí mě celkem otravovalo. Nutno ale říct, že rozpínavost a povahu Německýho národa vzhledem k historickým událostem, který následovaly po vydání této knížky, odhadl poměrně dobře.
Obrovské dedičstvo!
Nečakané nadobudnutie veľkého majetku vo vedeckých kruhoch môže poslúžiť pokroku, ale, bohužiaľ, aj skaze. Na cestu pokroku sa vydal francúzsky vedec, doktor Sarrasin. Jeho príbuzný, profesor Schultze z Nemecka, však svoje schopnosti a vedomosti otočil v prospech vynálezov ničivých zbraní. Zaujímavý námet, v pozadí večný boj - konkurencia medzi Francúzskom a Nemeckom. Pán Verne nesklamal.
Francouzi dostali roku 1870 ve válce od Němců tak na zádel, že si to s nimi Verne vyřídil alespoň takhle. A fakt se divím, že po takové morální facce Němci ještě něco ve 20. století zkoušeli. No asi si řekli, Verne zemřel, tak už nám žádná podobná kniha nehrozí... Jinak Verneho zaujatost proti Němcům je až směšná, podobně jako vychvalování francouzského světa. Přitom řád Francouzského Města si nezadá s diktaturou (zákaz tapet, koberců) a údajné německé pohrdání všemi národy a snahy o jejich zotročení si nezadají v knize popsanému francouzskému pohrdání ne-bílými národy.
Byla jsem zvědavá na sci-fi z pera pana Vernera. Nemám tento styl ráda, budí ve mne hrůzu a obavy. Předpokláda jsem, že v aknize bude obsah jiný, než jsem zvyklá, každopádně dobře napsané a zajímavé vzhledem k době, kdy bylo dílo napsáno.
Jako malá jsem film považovala za horor a měla z něho noční můry. Proto jsem knihu četla až o mnoho let později, i když film se od knihy hodně odklání. Jde o nadčasový příběh. Touha po moci je zhouba. S čím, kdo zachází, tím také schází. Chceš všechno, nemáš nic. Nic přece ale není jenom černobílé. Klasický boj dobra se zlem a zdvižený varovný prst. Francouzi nikdy neměli Němce moc v lásce.
Jules Verne byl ve spoustě věcí napřed oproti době. Když si člověk uvědomí, že kniha byla napsaná před druhou (i první) světovou, možná ho až překvapí, jak k tomu mohlo dojít, když se o této hrozbě psalo několik desítek let předtím. Pak se ale probudí do reality a zjistí, že to je takový historický standard. Kniha je napsaná hezky, ilustrace pěkně doplňují příběh a čísto mohou jak děti, tak dospělí.
Štítky knihy
19. století zfilmováno útěk francouzská literatura dědictví vynálezci tajné zbraně tajní agenti sci-fiAutorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
(SPOILER) Tato kniha mi připadala skutečně slabá.
Je bohužel velmi nekonzistentní. Začíná skutečně zvolna, ale naštěstí ne tak neuvěřitelně nezajímavě jako třeba Cesta do středu Země. Poté se kniha posune vpřed a mi sledujeme život "náhodného" dělníka v tajemném Ocelovém městě.
Řekl bych, že kniha nabere ten správný spád teprve ve chvíli, kdy je Marcelovi ukázáno dělo a kachna (či člověk) si skutečně začnou dělat starosti, jak tohle zvládnou zastavit.
A tehdy přijde to největší zklamání - NIJAK!
A přesto se NIC NESTANE!
To mi vadí. Hrozba je krásně připravená, ale vyřeší se sama. Je vidět, že si Autor nevěděl rady, jak by šlo útok odrazit, ale knihu chtěl vydat. A tak vznikl tento špatný dobrý konec.
Je to škoda, protože od chvíle, co je Marcel v továrně, až do samotného výstřelu má kniha skvělou atmosféru.