Anjelská hra
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32522/mid_anjelska-hra-3gH-32522.jpg
4
481
481
Pohřebiště zapomenutých knih série
< 2. díl >
Košatý príbeh románu Anjelská hra sa odohráva v Barcelone v rokoch 1900 až 1930. Opäť vstupujeme do barcelonského kníhkupectva a stretávame viaceré postavy z predchádzajúceho románu Tieň vetra. Mladý novinár a spisovateľ David Martín prijíma v kritickom okamihu svojho života veľkorysú ponuku záhadného vydavateľa a podujme sa napísať preňho knihu, akú ešte nikto nenapísal. Faustovský motív pokušenia a túžby po ľudskej a autorskej nesmrteľnosti je odkazom na minulosť i pripomenutím súčasnosti. Barcelona, ktorá aj v tomto románe vystupuje nielen ako kulisa, ale ako jedna z postáv, je tentoraz modernistická, gaudíovská, staré štvrte a špinavé zákutia ustupujú novým uliciam, štvrtiam, parkom, po svetových výstavách zostávajú v meste architektonické a technické vynálezy, vybuchujú sociálne nepokoje. Uprostred rodiacej sa novej Barcelony žije staré mesto s úzkymi fantazmagorickými uličkami a pod ním bludisko chodieb a kanálov, plné duchov a tieňov minulosti. Spoznávame honosné vily starých a nových boháčov na úpätí Tibidaba, vznikajúcu novú štvrť Ensanche a slávnu Triedu Diagonal, obývanú priemyselníkmi, bankármi a právnikmi, Raval, vykričanú štvrť kabaretov a nočných klubov...... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2009 , Ikar (SK)Originální název:
El juego del ángel, 2008
více info...
Přidat komentář
Něco mi zde oproti předchozí knize autora chybělo, možná spád. Měla jsem problém dočíst.
Dobrá zápletka, hezký příběh. Autorův styl vyprávění mi vyhovuje, ale. Něco tam prostě chybí. Přijde mi, že předchozí kniha byla napsána s větším nadšením. Chybí mi tady větší hloubka příběhu a větší gradace. Možná jsem konec úplně nepochopila, ale vyšel tak nějak do ztracena. Přesto dávám 4 *, protože i tak jsem si ji užila.
Zafón má zláštní nadání - přečtu sto stran, a přitom to ani nestihnu postřehnout! Musím číst dál a dál. Mě Andělská hra bavila asi ještě víc než Stín větru. Ten nádech magického realismu mě uchvátil! Bylo to tajemné, napínavé, krvavé a taky psycho. Mnohokrát jsem měla opravdu tísnivý pocit, když jsem si představovala lesklé oči Andrease Corelliho. Tolikrát nevíte, co je pravda, kdo se pomátl. Je to úžasné a na mě to funguje. Hodně mě zajímá, jaký bude další díl,
Krvavý román. Tak by se stručně dala shrnout Andělská hra, protože počet mrtvol nebere konce. První polovina knihy, možná dvě třetiny (zpětně těžko určit, kde přesně nastal bod zlomu) jsou strhující. A to natolik, že díky čtení uběhla cestu busem mezi Prahou a Drážďany stejně rychle jako jízda metrem mezi Můstkem a Muzeem.
Napětí a nezodpovězených otázek přibývá (stejně jako mrtvol) a vy se jen nemůžete dočkat závěrečného rozuzlení, protože si myslíte, že ukojí vaši zvědavost a vyrazí vám dech. Jenže to se bohužel nestane, v určité pasáži se příběh zadrhává, děj se neustále natahuje a epický konec nikde. Navíc ani postava Davida Martíny není z kategorie nejsympatičtějších.
Po přečtení zůstaly dojmy trochu rozpačité. K plnému počtu hvězd jsem se rozhodl ze dvou důvodů. Zaprvé proto, jak mě příběh z počátku strhl. A zadruhé díky tomu, že jsem věřil, že až následující díly přinesou světlo na nezodpovězené otázky. Jenže Nebeský vězeň toho moc nevyjasňuje, spíše naopak. Zejména ne epilog z Andělské hry, který nedává moc smysl. Ubrat některému ze Zafonových děl hvězdičku mi ale přijde jako kacířství...
Příběh Davida, který neměl lehké dětství a ještě těžký dospělý život v Barceloně. Kniha nebyla nejhorší avšak zdlouhavé rozhovory "patrona" s Davidem, týkající všeho okolo Boha, ďábla, zla, dobra...to zbytečně komplikovaly, prodlužovaly a nedávaly tomu žádnou myšlenku, cíl nebo směr. Na konci mi připadalo, že v celé Barceloně jsou buď lidé co s Davidem sympatizují a pomáhají mu nebo ti co se ho snaží "dostat". Postava Davida Martína na mě nepisobila ani kladně ani záporně.
Je mi líto, ale podruhé už to nefungovalo ... navzdory takovému lákadlu, jako jsou tajemství ukrytá v barcelonských uličkách ... "chtěl jsem věřit, že až otevřu tato svá nová okna, tak mi barcelonské ulice budou za soumraku do ucha našeptávat různé příběhy, a za úsvitu pak všelijaká tajemství, ... abych je vyprávěl tomu, kdo bude chtít naslouchat",
... a přestože se Ruiz Zafón přidržel čtenářsky osvědčených ingrediencí, jako jsou tragické a velmi bolestné okolnosti uvozující příběh hlavního hrdiny, následovány pocity osamělosti a následně totálního selhání a zmaru, a v neposlední řadě pak ověnčeny romantikou v podobě osudové (a hlavně díky způsobu uvažování hrdinů) totálně nemožné lásky, a které pak takhle pěkně pohromadě, v téhle "dostatečně děsivé" kombinaci ... rozehrály tajemnou hru.
Je mi to fakt líto, že už to nefungovalo ... a to ani když už pak víte o hlavním hrdinovi ještě něco ... "vím, že v srdci stále chováš (dickensovsky mladicky odvážné) ... nadějné vyhlídky", které se stále tvrdošíjně pokoušejí "změnit běh života" ... ¨
Čekala jsem prostě posun neočekávaným směrem, nějaké překvapení, které se ovšem nekonalo, nebo možná ukázku toho, že vstoupit dvakrát do stejné řeky lze, nebo se alespoň projít po březích a příjemně zavzpomínat :-) ... ale zjistila jsem jen, že se o to Ruiz Zafón sice pokusil, ale ten pokus mu tak úplně nevyšel. Poprvé to bylo nápadité, podruhé už ... chvílemi nudné.
Zatím mám přečtený Stín větru a Labyrint duchů a tento díl se mi líbil asi nejvíc. Je správně temný, smutný a má sympatické hrdiny. Celou dobu jsem jenom řešila, jestli se něco děje doopravdy, nebo jestli je hlavní hrdina prostě magor, a ačkoli jsem to měla z Labyrintu duchů trochu vyspoilerované, nevadilo to. Spíš jsem nad tím, kdo se tedy zbláznil, přemýšlela ještě víc. Jen mi zatím v souvislosti s posledním dílem nedává moc smysl epilog. Jsem zvědavá, jestli to někdy pochopím.
Po Stínu větru zklamání. Příběh se dal rozvinout na více podpříběhů, ale stále se autor pohyboval jen kolem jedné osoby, která mi připomínala Jamse Bonda. Nesmrtelný David, který přežije všechny. Konec víc než romantický, jako by se do knihy vůbec nehodil.
Výborné čtení, které uchvátí a nepustí. Taky by se mi líbilo vklouznout do pohřebiště knih, ale myslím si, že bych tam zůstala hodně dlouho a chtěla bych mít možnost se vracet.
Právě jsem dočetla a nevím, jak to říct. Je to naprosto skvělý, krásný, magicko-mystický, poetický a detektivně laděný druhý díl od pana Zafóna v sérii Pohřebiště zapomenutých knih. Komu se líbil první díl, bude nadšen i tímto. Postavy, struktura románu, dramatizace a vylíčená atmosféra, styl a nádherným jazykem vyprávěný jedinečný a tajemný příběh, který se odehrává ve staré Barceloně - co víc si přát. A já už jsem věděla po přečtení prvních vět, po první stránce, že tuto knihu si užiju a prožiju. Jeden z nejlepších autorů, které jsem četla.
"Tohle místo je tajemstvím. Je to svatyně. Každá knížka, každý svazek, který tu vidíš, má duši. Duši toho, kdo knihu psal, duši těch, kdo ji četli, prožívali a snili s ní. Pokaždé, když se kniha dostane do jiných rukou, pokaždé když na jejich stránkách spočine něčí pohled, její duch roste a sílí. Knihy, co už si nikdo nepamatuje a co jsou ztracené v čase, tady na tom místě žijí navěky. A čekají, až se zase octnou v rukou nového čtenáře, nového ducha...."
Souhlasím se čtenáři, že prostě jednou Zafón, navždy Zafón ))).
Krásně napsaný melancholický příběh, který vám umožní se alespoň na chvíli odpoutat od reality...
Musím se přiznat, že jsem lehce zklamaná, protože jsem od Andělské hry čekala stejnou pecku jako od Stínu větru, ale nedostala jsem to. Tato kniha se mi četla dobře, bavilo mne to, je to solidně napsané, se zajímavými charaktery a dobře vymyšlenou zápletkou - o tom žádná. Ale zdálo se mi, že autor plně nevyužil potenciál, který příběh nabízel. Autor rozehrál velmi zajímavou dějovou linii, ale nedotáhl ji podle mne zcela do konce. Čekala jsem více zvratů, temnější atmosféru, intenzivnější emocionální prožitek a vygradovaný závěr - jako to bylo u předchozí knihy, ale nedostala jsem to. A přitom to tento příběh také mohl nabídnout. A nevím, jestli je to mnou, ale ten konec podle mne jaksi vyšuměl do ztracena. Některé věci jsem možná nepochopila, ale něco mi tam prostě chybělo.
Čtení jsem si užila, i když to tak podle mého komentáře nemusí vypadat, ale nebylo to úplně ono, abych tomu mohla dát plný počet hvězd. Spíše tak slabší 4 hvězdy...
Když se chcete při čtení mazlit se slovy a užívat si sugestivní popisy spojené s tajemnou atmosférou Barcelony, sáhněte po Zafónovi. Za mne je Andělská hra o trochu slabší než Stín větru. Ani ne tak kvůli přílišné spletitosti děje, jako spíše kvůli hlavní postavě Davida, který jednoduše není tak zajímavý (a tak vnitřně rozervaný) jako Daniel Sempere ve Stínu větru.
Dala bych 3+, ale Stín větru mě zaujal více. Podmanivá Barcelona je krásné slunečné město plné radosti a života, v této knize je ponurá, tmavá, strašidelná, děj je překombinován. Druhá půlka se četla lépe i tím, že kniha je napsána krásným čtivým jazykem, takže pomalým čtením vás děj pohltí. Těším se na další díl.
Brala jsem druhy dil do ruky s nehou a vzpominkami na Stin vetru a tak se neubranila srovnani - za to a za pocet mrtvol jsem jako neukazneny ctenar sundala hvezdu...
Ale zaujeti stranou... Andelska hra byla opet zazitkem, s krasnym jazykem, laskou k literature, smesici zanru a pribehu, ktera by prosla malokteremu autorovi... Zafonovi to funguje skvele :) ... mrazeni na posledni strance me neminulo :)
Stín větru jsem četla před rokem, hned jsem pořídila Andělskou hru a od té doby mi tu ležela, dvakrát jsem ji zkusila a nezačetla jsem se. Teď jsem ji vzala do ruky a nechala se strhnout příběhem od první stránky. Miluju cynické poznámky hlavního hrdiny, atmosféru Barcelony, styl autora i úžasný překlad. Filozofické debaty jsem si užívala. MÍRNÝ SPOILER!!! Jedna hvězda dolů za zbytečnou přemíru mrtvých a překombinovanost, jak už je tu zmiňováno. Epilog bych ale neměnila, ten byl zvláštní a udržel příběh v rovině tajemna.
Za přečtení stojí, jen se musíte trefit do správného načasování...
Neubráním se srovnání se Stínem větru a pak musím ohodnotit takto nízko. Více než dva týdny jsem se tímto dílkem prokousávala, což se mi vážně běžně nestává. Pak jsem se naštvala a konec jen prolistovala. Jako vážně?
Jak už se zde někdo zmiňoval, je to příliš překombinované. Atmosféru měla kniha pořád úžasnou, ale příběh mě zklamal. Nevím, co si z toho vlastně odnést. Detektivní příběh nebo fantas(magorie)? Možná jsem hloupá a fakt jsem nepochopila záměr autora.
Četbu této knihy nesmíte uspěchat, ale vychutnávat si ji, aby Vám neunikla žádná myšlenka, abyste se nechali pohltit strhujícím, napínavým dějem a aby Vás mohla uchvátit temná, ale magická atmosféra. To vše totiž autor použil, aby mohl rozehrát Andělskou hru a stvořit příjemně tajuplný příběh o víře a vášni (ne nutně v tomto pořadí). Některé otázky zůstaly ne zcela vyjasněné, ale alespoň tak zůstal zachován ten opar záhadna, jímž je prodchnuta celá kniha.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
Jak mne kniha zpočátku naprosto nadchla, tak mne po asi sto stranách důkladně otrávila. Pro nudu končím na straně 120. Co ale musím pochválit - vyprávěno je krásným, košatým jazykem! Dočetla jsem se, že překládala Athena Alchazidu, jistě to nebylo snadné a výsledek si zaslouží pralinku.