Polní cestou

22.10.2022

Melancholie a vedle toho oslava života, venkov a polní kvítí, vůně jara a letního sena, pozdní podzim z popadanými jablky, zimy se svítícím sluncem oslepujícím stráně, břečky prošlapaných únorových cest a teplo krbu, člověk nad hrobem a sám, člověk v mládí opojen, to vše a více mnohem více toho je v básních Sládkových, kde na jedné straně zaznívá stesk a smutek a jakási až rezignovanost, ale pak stačí pár slov a je tu naděje, že ten život je přeci jenom hoden žití, a kdy mluvit o smrti ještě nebylo tabu, protože to také nebyla konečná.

AŽ PŘEJDE DEN
Až přejde den a budu spát,
přijď na můj hrob se podívat,
jen podívat a neplač moc:
kdo usnul již, spí každý rád,
a svatá je ta tichá noc,
když přejde den.

Měl jsem tě rád a ty to víš,
jak snadnila jsi dnů mi tíž,
co setřelas mi slzí z řas;
jen přijď a řekni: "Ty už spíš,
však někde na mne čekáš zas,
vždyť měls mne rád."

A pak Sládkova schopnost vypointovat báseň, stačí čtyři závěrečná slova s celá významová rovina básně musí být přehodnocena.

DRSNY JSOU MÉ MRAVY
Drsny jsou mé mravy,
drsná je má dlaň,
drsný vlas mi s hlavy
v drsnou padá skráň.

Drsny chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.

Drsná na vše strany
řeč má je i smích,
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.

Další krásně smutné báseň je např. KDE JE MÁMA? Tolik citu a pravdy v těch málo řádcích a ta jednoduchost básně, která přesto mluví o těch nejtěžších věcech. Sládek byl básník tělem i duší a dobrodruh, přesto ale věděl, že doma je doma, a že není nic víc, než klid domova:

A pochybnosti neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
– jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!
(z básně NIC NECHCI VÍC)

A ten klid možná že na nás padne až tam v dáli:

A půjdu ještě dál,
a půjdu ještě dál
než tam, kde končí svět, až tam,
kde končí žal,
kde s láskou končí žal.
(z básně PÍSEŇ)

23.01.2021

Znají dnešní školáci alespoň Sládkovu "Křišťálovou studánku"?
My se učili nazpaměť ještě "Velké širé rodné lány" a "Byli jsme a budem". Můj děda se narodil kousek od Zbirohu a já si vzpomínám, že moje prateta mlynářka vzpomínala, jak kolem jezdili "Sládkovic" v bryčce. A můj děda, stejně jako Sládek, vyjel do Ameriky na zkušenou. Pokud se vám zdá Sládek nudným patronem z čítanek, přečtěte si v této knize vzpomínku na jeho americké dobrodružství: "Aby peníze ušetřil na železniční jízdu, vydal se na sever po mississippské lodi, kde konal práci nádenickou, nakládaje k výtopu potřebné dříví jako nejsprostší dělník, vesměs mezi černými lodníky a nádeníky!" Sládek si všiml rasové nerovnosti ve Státech a napsal "Na hrobech indiánských" a také přeložil Longfelowova "Hiavathu". Z New Orleans psal: "New Orleans s tou krví potřísněnou dlažbou a vyvrhelem všech národů... a vedle nich s otrokářskými paláci - a za nimi černošskými chlívky víc než chatami..." Amerika mu dala nadhled a vzlet! A také ho naučila vážit si domova, psal pak krásné básně o své české vlasti.
Výbor "Polní cestou" je další ze základní řady KPP, které byly vždy velmi kvalitní a doplněné o spoustu faktografie.
A co my, darebáci ze školních škamen socialistického školství? Ach, ano, my jsme Sládka i parodovali, jako bubeník z naší bigbeatové kapely:

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
na souvrati traktorista,
jak vidí lán, hned si píská:

Neděláme žádné zmetky,
chceme plnit pětiletky!
Vždyť ta naše kapela
hraje pěkně zvesela:

I can´t get no satisfaction!

Ale kdybyste mou ženu vzbudili třeba o půlnoci, vystřihne vám "Křišťálovou studánku" jako z partesu!