Polnoční bežci
Zdeněk Zapletal
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249377/bmid_polnocni-bezci-EiQ-249377.JPG
4
128
128
Kniha vznikala v době, kdy u nás ještě neexistovaly supermarkety, komerční rádia, AIDS, sex shopy, billboardy, leasing, casting, fucking a snad ani slovo nicméně. Zato existoval brainwashing, NDR a svépomocná výstavba bytů. Všichni měli zhruba stejně, tedy skoro nic. Nebo taky úplně všechno. Na maso a jižní ovoce se stálo ve frontách. Na auta byly pořadníky, na cesty do zahraničí výjezdní doložky, na západní zboží bony a tuzexy. Na území státu neoperovala ruská mafie, ale Střední skupina sovětských vojsk s arsenálem jaderných raket. Nesměle a pozvolna začínala éra joggingu a v českých zemích žilo tehdy 150.000 evidovaných a 10.000.000 neevidovaných alkoholiků. Půlnoční běžci jsou jeden z nejlepších českých románů té divné doby.... celý text
Přidat komentář
Příjemné čtení životních příběhů různých postav. Nejvíce mi přirostly k srdci postavy Inženýra a Barona. Postava Doktora prožívá zajímavý příběh, když se Doktor snažil vymanit systému, který si ho stále omotává. Nezažil jsem dobu za komárů, ale tahle kniha vám ji dokonale přibližuje. Životy obyčejných lidí, kteří žijí, jak nejlépe dovedou. A na závěr bych dodal, že by mě zajímalo, jak by ve skutečnosti vypadaly ženy jako Bára, Renata nebo Andrea. Určitě nádherně.
Četla jsem hned v roce vydání. Byla jsem tehdy ještě celkem čerstvá maturantka a dnes si nepamatuji z děje zbla :o)
Snad jen to, že postavy jsou pojmenovány podle profesí. Proto jsem si musela třeba u Podravky a dalších připomenout o čem to bylo. Vím, že se mi četla hodně dobře a Zapletalovo vidění světa mě bavilo. Pochybuji, že se k ní budu vracet, ale kdo ví . . .
Určitě věřím tomu, co píše freejazz - takový nějaký matný pocit ve mně z příběhu zůstal :o)
Skvěle zvládnuté propojení příběhů mnoha ztypizovaných postav, vykreslení jejich tužeb, možností a úletů ze všednosti života. K vyvolání ducha doby přispívají i mezinárodně-politické aktuality. Vida, jak se ze společensko-kritického románu během let stává román historický.
Půlnoční běžci jsou stálice tuzemských antikvariátů. A není se co divit, neboť kniha vycházela v desetitisícových nákladech a pomalu každé druhé rodině se válí někde doma. Mohlo by se zdát, že jde o typickou tendenční literaturu pozdní normalizace, ale zdání klame a za cenu čepovaného piva si můžete pořídit jednu z nejlepších domácích próz osmdesátých let. Půlnoční běžci jsou tak trochu sociologická sonda, profesní román i generační výpověď, ale naštěstí ne na úrovni „bílé pentalogie“ Vladimíra Párala, která má podobné rysy, ale o mnoho horší provedení. V Zapletalově příběhu sledujeme desítky větších i menších dramat, spíše tragických, zasazených do všemožných zaměstnání napříč celým spektrem. Každá z postav zažívá určitou krizi – pracovní, rodinou či duševní a i přesto, že tomu dopomáhá normalizační bezčasí malého moravského města Městec (Holešov), tak lze tyto problémy přenést i do kontextu současnosti. Lze tedy bez nadsázky dílo označit obligátním atributem „nadčasové“. Zapletal si vybral náročný styl zpracování. Síťový narativ je těžké držet v poloze, aby bylo o každé postavě řečeno dost, ale zároveň by neměla nějaká příliš dominovat. To se mu povedlo skvěle, a i když přeci jen trochu převládají postavy intelektuálů a dělníci dostávají prostoru méně, tak to není žádný markantní rozdíl. A je to sakra dobře, neb zrovna tito zdánlivě úspěšní lidé, co mají spokojené rodiny a dostatek peněz, jsou ve výsledku ti nejzranitelnější, co zažívají největší nesnáze a jejich chování můžeme aplikovat snadno i na dnešní svět. Půlnoční běžci jsou velmi odvážný román. I přesto, že vznikal na konci osmdesátých let, kdy už přece jenom režim povoloval, je plný sžíravých dobových referencí, výsměchu společnosti či explicitnímu znázornění sexuality.
„Někteří běhají proto, že chtějí zhubnout, někteří běhají pro kondici, někteří proto, že běhají jiní, někteří běhají, aniž se to snaží vysvětlit. A všichni cítí potřebu běhu, potřebu pohybu, potřebu nezaostávat, nestárnout, nestát na místě.“ V románu Zdeňka Zapletala Půlnoční běžci ožívá střízlivá mozaika typizovaných lidských osudů z patnáctitisícového moravského maloměsta. Přestože jednotlivé epizody Doktora, Barona, Inženýra, Pilota, Ošetřovatele, Zubaře či Šampióna (a samozřejmě i jejich partnerek a lásek) nikam nemíří a čekat na happy endy je zcela marná záležitost, nabízí Zapletalova kritická analýza doby smysluplnou četbu, která nepostrádá vnitřní symboliku a zcela zvláštní, osobité napětí. Vadilo mi snad jen střídání průběžného a retrospektivního děje v jednotlivých kapitolách, což se dělo opakovaně bez jakéhokoli upozornění či grafického oddělení. Čtenář je v jediném okamžiku vržen o desítky let zpátky a uvědomí si to až posléze. Trochu to kazí dojem a kontinuitu celého vyprávění, přičemž se na tento postup velice obtížně zvyká. Půlnoční běžci neohromí ani nezklamou a je na každém, aby si zvolil svůj vlastní etalon zaujetí.
Vynikající kniha v tehdejší době, kterou dnešní někteří čtenáři asi nepochopí a budou ji vnímat jako sci-fi.. Budu se na ni znovu muset vrhnout a zavzpomínat na tehdejší časy. To zas bude zážitek jako cestovat v čase. Vidět to zase z dnešního pohledu a nechápat, jak jsme takto mohli žít.
Už druhá knížka, co čtu v únoru a odehrává se v únoru (první byla Kóma), a dokonce v přestupném roce 1984! Profesně onálepkovaní životaběžci se osvalují a formují až v březnu. Dají-li se na běhání, pak jako únik ze stereotypu. V květnu už jsou jaksepatří vytrénovaní.
Všedním životem tankovaná kronika z osmdesátek kdesi v pomoraví má popisnou hloubku, krmenou cigaretovým dýmem nežli umělou akcelerační zápletkou. Proto také nijak nedopadne. Zapletal není nomen omen, spíše bdělý pozorovatel křížících se vztahů. I když intimních bouraček tam na maloměstě proběhlo až až, nad celorepublikovou statistickou hladinu významnosti. 10/20
...naprostý skvost z dob komunistova panování.....
Neuvěřitelné, do čeho Zapletal štáral...............
.....a dávám svých oblíbených 321% a něco přidám - aspoň 50% navrch
Autor ústřední postavy nazývá prostě podle jejich profesí (jejich milenky a polovičky ale jménem, jak jsem postřehl), a přece mi přirostly k srdci. Zapletal i pro nás později narozené upletl velkoryse pojatý portrét života společnosti a jejích schémat (zvláště "něco za něco a něco pod pult pro vás") vzájemné občanské výpomoci v systému, který už si pomoci nedokázal a v podstatě dožíval. Postavy v jedné linii žijí i svá soukromá dramata v napůl fiktivním (malo)Městci dobře známá každému z nás a v každé době (rozvody, nevěry, naschvály, lásky, kamarádství, intriky, zrady), přitom je ovšem stále narážet na stavební kameny, (fráze, slova a situace) socialistického zřízení, abychom nezapomněli, v čem žijí. Ale i v mezích morálně již značně podkopaného systému postavy hledají svou rovnou páteř, mravní integritu, podstupují minisérie bojů o sebe sama, své děti, druhy, chotě, lásky i základní lidskou důstojnost. Autor nezapomíná na obecně geopolitický rámec - Amerika za Reagana, SSSR těsně před Gorbačovem a vzývání strašáka jaderné války. Objevená záliba v běhání (viz titul knihy a předmluvu-citát z E. L. Doctorowa) pak nese štafetu jistého poselství - důležitý je sám běh jako uvedení do pohybu ve všudypřítomné strnulosti. Slovy Inženýra běh, ale ne útěk. Zapletalův lakonicky sdělný styl překvapivě nenudí - naopak vtahuje a neztrácí schopnost účinné metafory na správném místě, a tak na závěr můj favorit: "Uši fronty se naladily na příjem informací".
výborná kniha, panoptikum socialistického polosveta s umŕtvenými ľuďmi, presne, ako som tú dobu vnímal.
Z téhle knihy mám rozporuplné pocity. Prakticky jsem vydržela jen proto,že jsem v Holešově studovala a byla to pro mě nostalgie. Vsuvky s historickými daty mi nedávaly smysl, konec knihy nijaký.
Podle mne nejlepší ze Zapletalových knih, skvěle vystihující dobu svého vzniku a atmosféru malého města. Pro mne nostalgická záležitost, malý stroj na cestu do minulosti, protože když jsem ji před rokem znovu četla, vrátila jsem se v čase a vyvolalo to spoustu zasutých vzpomínek. Půlnoční pěšci už podle mne nebyli "ono" , a nechytila mne už ani Kobova garáž a Poslední mejdan.
Velice milé překvapení, parádní knížka o obyčejných životech, které žijeme všichni. Naštěstí už v trochu jiné době. Ani jsem od toho tolik nečekala, ale tahle kniha mi určitě utkví v paměti, sem tam mi i vyhrkly slzy.
Víceméně souhlas s komenty ostatních. Jen bych přidal osobní vzpomínku na to, jak jsme se po vydání knihy všichni dohadovali, kdo je to ve skutečnosti Doktor nebo Pilot, protože město, o kterém Zapletal píše, je malé, a všechno se tam rozkecá. Asi se k Běžcům brzy vrátím.
Knihu som prečítala najmenej trikrát. Patrila k mojim bestsellerom. Momentálne sa pokúšam zohnať jej voľné pokračovanie Púlnoční pěšci a nedarí sa mi :-((
Zvlášť v dnešní době se tato kniha docela pěkně čte, a pokud si navíc čtenář pamatuje doby, v knížce popisované, tak je zážitek dvojnásobný. Postavy v knížce zmiňované najdeme (možná i dneska) na každém maloměstě, a v některých oblastech se pravděpodobně nic nezměnilo (známosti, úplatky).
Co mne k této knize ještě více váže je to, že jsem díky ní odmaturoval z češtiny. Prémiová maturitní otázka "Můj oblíbený autor", kterou jsem si naštěstí vytáhl mne potěšila, ale Robin Cook učitelkám nic neříkal, a požadovaly alespoň jednoho českého autora. Takový blázen, abych šel do Čapka (nebo něčeho podobného, což učitelky očekávaly) jsem nebyl, a vytáhl jsem pana Zapletala a Půnoční běžce. Proti tomu už nemohly nic namítat, a já měl cestu k maturitě z češtiny otevřenou.
Štítky knihy
česká literatura Československo 80. léta 20. století osudy lidí psychologické romány normalizace (1969-1989) socialismus společenské romány české rományAutorovy další knížky
| 1987 |  Půlnoční běžci |
| 1988 | Křehké zboží |
| 1990 |  Nekonečný striptýz |
| 1988 | Sen na konci rána |
| 1992 | Poslední mejdan |
Nadčasová pecka o to silnější, že jsem rodák ze Mlína :-)