Popraviště
Čingiz Ajtmatov
Poprvé ve druhé polovině 20. století přitáhl pozornost ke drogové problematice ve Střední Asii kyrgyzský spisovatel Čingiz Ajtmatov, který v jednom ze svých vrcholných románů Placha (česky Popraviště) vykreslil obrázek lidí, kteří se sjíždějí do Střední Asie na sběr „anaši“. Anaša (jinak řečeno konopí) bylo tradiční rostlinou sbíranou či pěstovanou pro domácí použití v regionu, zejména u starší generace. Druhá dějová linie s výrazně ekologickým akcentem zachycuje život vlčí rodiny, kterou lidé nelítostně likvidují.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1988 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Плаха (Placha), 1986
více info...
Přidat komentář
Tak u této knihy její název dokonale přesně a jednoduše vystihuje samotnou její podstatu! Autor nás všechny přesvědčí o tom, že Zem je místo plné smrti a zabíjení. Jakákoliv doba naší historie je místo, kde naprosto není prostor pro idealisty a slabší jedince. Vždy platí právo silnějšího, krvelačnějšího, brutálnějšího, bezohlednějšího a podlejšího.
Naprosto dokonalá kombinace vlčího příběhu, biblických odkazů, ekologického poselství, kritiky komunismu a syrovosti celého drogového šílenství. Vlci objevující se téměř v každé části jsou dokonalým příkladem toho, že i samotná příroda je krutá, ale zároveň křišťálově čistá a spravedlivá. Dodržování zákona džungle: ,,zab nebo budeš zabit´´ je v kontrastu s vraždícím komandem jménem Lidstvo do očí bijící. Opravdu autenticky popsána neochota vidět věci v širším měřítku a totální zvrácenost a bezohlednost našich činů ..
Jedná se o velice složité čtení i díky skladbě díla, dlouhé popisy jsou občas vyšperkovány dialogy s přímou řečí, které jsou často přes celou stránku .. Spousta věcí mi utkví v paměti na furt (hromadný lov tajg ve stepi, rozhovor Piláta s Ježíšem, bitka ve vlaku, rozhovory kacířů a neznabohů s neoblomným zástupcem víry, samotné vyvrcholení knihy).
Uff, doporučuji naprosto všem !! Pro mně opravdová dokonalost ! 110%
Zajímavá kniha, která prostřednictvím několika dějových linií poukazuje na společenské problémy v tehdejším Sovětském svazu. Autor upozorňuje na čím dál rozšířenější fenomén drog a necitlivých zásahů lidí do přírody. Příběh se odehrává v dusné atmosféře vlády jedné strany, jejíž kritika je nepřípustná.
Ve velice málo případech se před psaním komentáře ke knize nejprve dívám na komentáře ostatních. U této knihy jsem to ale udělal, protože jsem byl na rozpacích. Jestli vůbec knihu nějak komentovat a případně jak.
Kniha má velmi silné pasáže, ale na druhé straně i mnohé, které by bylo nejlépe přeskočit. Párkrát jsem si i říkal, jestli autor knihu nepsal pod vlivem anaši. :-)
Zaujal mě komentář čtenáře Adapa, se kterým se můžu ztotožnit. V roce 1986 to opravdu v Sovětském svazu mohla být kniha otevírající několik témat, která do té doby byla tabu.
Kniha obsahuje dlouhé i několikastránkové popisy přírody, chování lidí i zvířat, různých myšlenkových pochodů a také dlouhou pasáž rozhovoru Piláta s Ježíšem. Je to kniha zvláštní, tak trochu jiná. Což ale některé knihy autorů z bývalého SSSR jsou. Časem se podívám, jestli by mě nezaujala některá z dalších knih autora.
Kdybych měla knihu popsat slovy, jako kdysi popsal Václav Kašpar kino Otíkovi, do kterého mu koupil lístek..., ve filmu Vesničko má středisková, tak bych začala takto: ,,Kniha je tak trochu..." A ona opravdu v sobě, tak trochu od všeho má.
Příběh je tak trochu cestopisný, přírodovědný, návykový..., náboženský, tajemný, krutý, ideologický..., možná i nadčasový...
Každopádně jsem jej četla několikrát a pokaždé mě z něj, tak zvláštně mrazí...
Trocha přírody s vlky, trochu filozofování a náboženství, trochu drog, komoušské demagogie a lidské tuposti.To vše spojeno do vzájemně se prolínajících příběhů, ve kterých až doslov odhalí skrytá tajemství autorova poselství.
Vskutku příběh jako kentaur, leviatan, či chiméra.Zajímavé.
Knihu jsem četl kdysi před více jak 25 lety poprvé. Zapamatoval jsem si z toho jen, že někdo naivní vyrazil do stepi v Kazachstánu sbírat nějakou rostlinu na výrobu drogy a neustále u toho myslel na Ježíše.
Druhé čtení pro mě po těch letech bylo zcela jiné. Snad si z toho zapamatuji více. Číst knihu v 80. letech někde v SSSR, když čerstvě vyšla, asi bych z ní padnul na zadek a nevěřil, že něco takového může v socialismu vyjít. První náznaky prohnilosti systému, feťáci, zběhlý student z křesťanského semináře a pastýř, který chce návrat soukromého vlastnictví a kritizuje neustálé agitace, tlachání na politických schůzích atd. To je jen několik hlavních postav románu.
V dnešní době je to ale už takové vyčpělé téma. Už ho bereme jako běžnou kulisu, jako dobu minulou. Tak nás to neokouzlí, nenadchne.
Je to román a přitom to vypadá jak sbírka několika příběhů. Přeskakování v čase, v místě, od vlků po pastýře. Někde to nabere spád, že se hltá každé slovo a pak přijde spousta hluchých míst. Nejraději bych dal jen tři hvězdy, protože přišla doba, kdy jsem na několik dnů knížku odložil a nechyběla mi, ale protože to ve své době muselo být přelomové dílo, přidávám hvězdu navíc.
Kniha, která byla tak trochu zjevením v tehdejší oficiální knižní produkci, najednou se z východu objevilo "světlo pravdy", krátce zazářilo, jak už to u východních hvězd bývá, a zase zmizelo za obzorem.
Na tehdejší poměry velmi zajímavá kniha, společně s Dětmi Arbatu něco, co nezářilo nekonečným štěstím ale mířilo na podstatu prohnilé diktatury.
Z mého dnešního pohledu trochu časově determinované dílo, které má sice co říci, ale oproti době, kdy jsem jej četl poprvé, ztratilo většinu svého kouzla nečekaného.
Mých 5* se týká doby, kdy jsem ji četl poprvé. Považoval bych za nespravedlivé ji hodnotit jen prizmatem dnešní doby.
Doporučil bych někomu Popraviště? Ne. No, možná někomu. Jsem rád, že jsem knihu přečetl? Ano. Možná si před čtením zjistěte o čem to bude. Místy se to nečte moc dobře a vyšší rovina propojení všech příběhů je už mimo mě.
80. léta v SSSR. Vlci, antilopy a lidi. Víra, touha po zbohatnutí, láska k Bohu, tráva, alkohol a násilí. Soubor příběhů vypovídajících o lidské hlouposti až za hrob. Bezohlednost a sebestřednost největších hlupáků ničící vše kolem - přírodu, zvířata, lidi. Poslední třetina se četla sama. Neobvyklá kniha z neobvyklého prostředí, na kterou jen tak nezapomenu. Ne všechno jsem úplně pochopila. Pokecala bych s autorem:)
V čase karantény jsem doma našel i tuto knihu, Džamila se mi velmi líbila, proč nezkusit Popraviště. Nebyl to dobrý nápad, kniha na mě působila velmi depresivně, osudy téměř všech jsou tragické. Prý jedno z klíčových literárních děl perestrojky, s výrazným ekologickým akcentem. Kniha musela v čase napsání působit výrazně, neotřele, jedná se prakticky o první dílo v SSSR, které se tak otevřeně zabývá problematikou drog, devastace přírody a dalšími negativními jevy tehdejší společnosti. Dnes už tato témata nepůsobí tak kontroverzně. Zvláštní je kompozice díla (v doslovu přirovnávána ke koláži), kde se vypravěč a čtenář přesouvá mezi asi čtyřmi víceméně nezávislými příběhy (vlci, Advij, Boston, příběh z bible) a navíc v čase (události nejsou řazeny chronologicky ani na sebe logicky nenavazují). Je to originální, ale hůře se četlo a myslím, že se celkový děj do jisté míry rozpadá. Nejvíce oceňuji jednotlivosti, popisy nám neznámé krajiny a každodenních detailů z Kyrgistánu, polidštění vlků. Nic není idealizované, vše je hodně syrové a otevřené. Dal bych 60%.
Tři rovnocenně depresivní příběhové linie s tragickým koncem - spojnicí je příběh vlčí rodinky, která kvůli bezohlednému nakládání s přírodou je nucena opouštět své přirozené prostředí, ale nalezení nového domova se nepodaří . I na mne tato linie zapůsobila nejsilněji... příběh Avdije a jeho podobná paralela s Ježíšem Kristem a Pilátem mne oslovila mnohem více v podání Bulgakova nebo Kazantzakise a Bostonův závěr zas byl na mne příliš "budovatelský".
Téma sebestředné lidské chamtivosti, tuposti, odklonu od přirozenosti a jakéhosi vnitřního morálního zákona je vždy samo o sobě silné, ale Ajtmatovovo zpracování mi bohužel příliš nesedlo (ač jeho neučesaná syrovost má velkou autenticitu), obsah pro mne tentokrát výrazně převýšil formu.
Jedna z nejtragičtějších knih, jaké jsem kdy četla, se slzami v očích. Tolik utrpení lidského i zvířecího ! Náročná četba po všech stránkách, některé pasáže se zdají nadbytečné, ale celkově velmi hodnotná, bijící na poplach i dnes!
Huuustýýý ... Při čtení mě fakt mrazilo. Nesmírně výstižná kniha, která nenechá člověka lhostejného.
Pro mne velmi příjemné překvapení, o to větší, že jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Zvláště vlčí část příběhu byla úchvatná.
Nevím, jak dlouhý je papírový výtisk, ale já knihu zrovna poslouchám.
Zdroj uvádí, že jde o "dramatizaci vybraných kapitol." Už tedy to dělá z příběhu asi krapet něco jiného.
Zároveň zdroj uvádí:
"Filosofický román varuje lidstvo s naléhavostí apokalypsy před opuštěním posvátných mravních zákonů a před ztrátou spojení s přírodou."
To asi znamená, že si někdo dal tu práci předělat román do podoby pánbíčkářského kázání.
A na to já z vysoka, víte co.
Líbí se mi popisy přírody, vlci a taková přirozená divokost, která z toho dýchá.
Souhlasím s tím, že když je člověk ve srabu, začne i trávu sklízet, míle za ní pojede a ocitne se v partě docela podivných existencí.
Ale už mi tam fakt nepasuje přesvědčovat ty existence o tom, že to, co dělají, je špatné. Pokrytec jeden, co si myslel? Že se plácnou do čela, kleknou na kolena a budou prosit o odpuštění?
No, jsem tedy zrovna v polovině, ale zatím mám spíš pocit, že mě hlavní hrdina silně štve a jeho motiv mi nesedí k vnímání reality.
Ať je to jak chce, realita nebývá opředená krajkou a vlídným slovem, ale je pěkně smradlavá a plná děr. A že je ten chudák nevidí, za zajímavé nepovažuji.
Doposlechnuto: Vlčí příběh se vyvinul podstatně zajímavěji, než lidský. Ne, že by některý z nich vyzněl radostně.
Román měl naštěstí několik rovin a druhá polovina mě zaujala více, než první a kdovíproč i lehce překvapila.
Poprvé jsem četl hned v době prvního českého vydání. Už tehdy se mi Popraviště velmi líbilo, v paměti mi zůstal zejména emotivní závěr. Tentokrát zapůsobily nejen silné epizody s modrookou Akbarou, ale v podstatě všechny - na první pohled - neústrojné části románu. Tentokráte do sebe zapadly, vzájemně zesilovaly své vyznění.
Svíravé čtení, při němž bolí duše! Nakolik je živé poselství Ježíše o lásce a pravdě v současné době nemilosrdné exploatace světa a úpadku mezilidských vztahů ...
Popraviště střídá hrdiny i styl, ale de facto je to klasické ruské hledání pravdy, tentokráte v hávu perestrojky.
Nemohu si pomoci, ale dohromady to moc nedrží.
V jednom románe je pospájaných niekoľko zaujímavých námetov, mohlo to vydať na zbierku kvalitných poviedok...určite by tomu kraľovala poviedka o vlkoch
Když to řeknu hodně obhrouble, tak je to taková slátanina. V tomto případě by snad bylo lepší držet se úsloví, že méně je někdy více. Ajtmatov nakousne několik zajímavých témat, ale ani jedno pořádně nedotáhne do konce. Části na sebe často nenavazují. Autor se občas snaží zalíbit sovětskému režimu, pak to působí budovatelsky, naivně a v dnešní době i směšně. Naopak v jiných částech jde někde trochu, někde hodně proti socialistickému režimu, tak se ptám, proč. Proč autor nebyl sám sebou a nedržel se jedné linie? Jde zcela jistě o rozporuplné dílo. Pro mě bylo zklamáním, přineslo mi aspoň nějaké pohledy na v mnohém neznámý SSSR. Zajímavý je doslov od Lva Anninského. 65%, 8.2.2018.
Štítky knihy
Ježíš Kristus ruská literatura marihuana konopí Sovětský svaz vlci perestrojka, pěrestrojka Kyrgyzstán lovci příběhy o zvířatech
Autorovy další knížky
1988 | Popraviště |
1979 | Džamila |
1983 | A věku delší bývá den |
1978 | Strakatý pes na břehu moře |
1972 | Bílá loď |
(SPOILER) Kdyby Popraviště nevzniklo v době perestrojky ale o deset let dříve, tak kniha nevyjde a Ajtmatov skončí na Sibiři. Autor celkem nepokrytě kritizuje socialistické zřízení a pořádky v Sovětském svazu. To ale není určitě hlavní poselství knihy. Spíše se jedná o zamyšlení se nad lidskou podstatou, vzdalování se lidí Bohu i přírodě, a to se děje i v kapitalismu. Nejslabší a nejrozporuplnější jsou pasáže s Avdijem, protože samotný Avdij je velice zvláštní postava. V jeho lince se objeví i rozhovor Piláta s Ježíšem, v té chvíli si člověk nemůže nevzpomenout na Bulgakova. Mně osobně tahle pasáž přišla navíc. Nejsilnější jsou kapitoly s vlky a Bostonem. Kniha je nesmírně smutná, plná bolesti a tragédií lidí i zvířat. Je to zároveň kniha napsaná krásným jazykem. Ajtmatov mě skutečně oslovil a mám chuť si od něj přečíst další knihy.