Portrét Doriana Graya
Oscar Wilde
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143259/portret-doriana-graya-143259.jpg
4
6899
6899
Román rozpráva o túžbe po večnej mladosti a kráse. Maliar Basil Hallward namaľuje portrét osemnásťročného Doriana Graya, mladíka s krásnou tvárou a čistou dušou. Lord Henry Wotton však Dorianovi zdôrazňuje, že mladosť a fyzická krása sú pominuteľné, a nabáda ho, aby ich naplno využil. Dorian podľahne lordovmu vplyvu a zostane večne mladý a krásny, kým čas a Dorianove výčiny sa odrážajú na obraze. Napokon sa krásny zhýralec rozhodne obraz zničiť, no zabije sám seba. Na stene visí Dorianov nepoškvrnený portrét, pod ním leží mŕtvy starec s vyžitou tvárou... Aké aktuálne – v dnešnom čase honby za mladosťou a krásou! ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Ikar (SK)Originální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
více info...
Přidat komentář
Můžu říct jen to, že Doriana Graye bych určitě nechtěl potkat v reálném životě. Autor sám sebe projektoval do postavy malíře, a hlavně ze začátku bylo patrné, jaká je jeho sexuální orientace. Na druhou stranu musím říct, že napsat knihu takhle otevřeně v 19. Století byl asi svým způsobem hrdinský čin.
„Nic takového jako mravná či nemravná kniha neexistuje. Knihy jsou napsané buď dobře, nebo špatně. To je vše."
A tahle kniha je napsaná sakra dobře.
Uuuuh! Wildea jsem si zamilovala už když jsme se o něm učili ve škole a teď po přečtení Doriana ho miluju ještě víc! Skvělé nadčasové dílo, které bude aktuální snad v každé době. Jestli jste to ještě nečetli, okamžitě to napravte! :D
Dorian bol šťastným človekom, až kým mu niekto "neotvoril myseľ". Stačil jeden rozhovor na to, aby začal hľadať niečo, čo neexistuje, aby začal utekať pred niečím, čomu sa nedá zabrániť. Od tej chvíle ho identifikovala jeho krása. Krása stala sa mu bližšou než vlastná duša.
Je prototypom mladého človeka, ktorý sa tak zúfalo snaží nájsť, kým naozaj je... až na konci stráca samého seba.
"Lebo ovplyvniť niekoho znamená dať mu svoju vlastnú dušu."
Tohle byla jedna z mála knih z povinné četby na kterou jsem se těšila a upřímně mě to zklamalo. Pořádně mne to začlo bavit až na posledních 80 stranách, jinak to pro mě bylo docela utrpení. Příběh se strašně táhne a je tam plno nudných popisů ( hlavně popisování Doryanových sbírek, to jsem musela dokonce přeskočit, protože se to nedalo). Jinak se mi styl autora líbil, je tam plno zajímavých mouder nad kterými se lidi musejí zamyslet. Taky jsem tak nějak od začatku veděla, jak to skončí.
AUDIOKNIHA: Přednes byl skvělý, nápad dobrý, myšlenky zajímavé. Ale trochu mi vadilo, že příběh sám o sobě ustoupil filosofii. Detailnější cestu Doriana Graye bych si užila víc. Obzvlášť když jde o přeměnu anděla v démona. Ale i tak některé momenty vážně stály za to.
Tak jsem si po několika letech podruhé přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Něco málo jsem již pozapomněl, a navíc jsem nyní měl za sebou o něco více z Shakespeara (včetně Bouře a Sonetů, což není nedůležité) a Platóna, samozřejmě myslím na Ústavu. Nu a čtení to bylo samozřejmě zajímavé. Wildovo dílo jako celek patří ke skvostům světové literatury a přináší člověku stále nové podněty. Naposledy jsem četl například Salome… Obraz Doriana Graye samozřejmě zaujímá v celkové Wildově tvorbě čelní místo.
Obraz lze zajisté řadit k tradici gotických románů. A nenechme se mást, ty mají společný, vedle hororových prvků, filosofický podtext. Gray pak ze všech nejvíc. Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda mají dichotomii dobra a zla uvnitř dvojjediné entity, člověka. Frankenstein božství a dělící čáru mezi životem a smrtí. Dracula nesmrtelnost, zdroj života a zdroj lidství. To jsem jmenoval největší příklady. Gray má duši. Wilde byl estetik a proto nemohl nevčlenit do svého díla téma vlivu estetiky na naše životy a odraz (estetický, ale nejen to) naší duše v našem těle. Neboť tělo jest chrámem ducha. Mnohde narážíme na projevy duševní zkaženosti fyzickou disharmonií. Richard III je hrbáč, na kterého štěkají psi, Kaliban je odporná stvůra která nemyslí než na zalidnění ostrova malými Kalibay (ač zde je to složitější). Jinde je zkažený dech příznakem zlé duše. A to nám Wilde ukazuje v podobě mimořádně vyhrocené. Obraz, jindy mající pouze a výlučně estetickou hodnotu, amplifikuje duševní proměny, stává se arbitrem morálky, který dovede člověka až k sebevraždě. Vývody si z toho udělejte sami.
Je fascinující, když už jsme u toho, jak silně se odráží Shakespearovo dílo do Obrazu. Najdeme tam Hamleta, Othella, nejvíce pak po mém soudu sonety, zcela nezakrytě Romea a Julii. V předmluvě se pak Wilde vrací k Bouři s krásnou metaforou o Kalibanovi a zrcadlu. Nejvlivnější jsou podle mne však ona sonety. Hlavně v začátku knihy, kdy dochází k tomu osudovému Grayovu přání, když se Henry baví s Dorianem je vliv sonetů silný. Oslava krásy, obava ze smrtícího času… Sonety je začátek doslova prolezlý. Ač s nimi tedy lord Henry dělá různé věci…
To mne vede k hlavním postavám. Henry, Dorian, Basil. To je trojice která se nám sejde v ateliéru a která má nezanedbatelný vliv na celé dílo. Hodný Basil, milující krásu v její hloubce, cynický Henry milující krásu v její povrchnosti a Dorian, ve své prázdné mysli nemilující nic. Ale zas tak jednoduché to také není. Basil je často považován za jakéhosi anděla a Henry za ďábla. Jenže on je ten Basil také pěkně egoistický parchant a Henry na straně druhé vlastně nedělá vůbec nic špatného. On se chová velice slušně, vlídně, i se svou ženou očividně nakládá s úctou, takže rozhodně nenaplňuje znění svých aforismů. Jen je to cynický parchant, který rád manipuluje. Hraje si, což Wilde popisuje dost explicitně, s Grayem jako kočka s myší, ale nikdy by ho nenutil udělat nic zlého, nic odporného. Povrchního? Ano. Egoistického? Ano. Krutého? Ne. To špatné nelze hodin na Henryho prohnanost, ale jen a pouze na Dorianovu prostoduchost.
A k tomu Henryho slavnému hédonismu… On je, a bojím se, že právě kvůli Obrazu, společensky poněkud špatně vnímaný. Rozhodně tomuto filosofickému směru Wilde neudělal dobrou službu. Je, mimochodem, dobré upozornit, že lord Henry hovoří o neohedonismu, jeho vlastním přepracování původní myšlenky, který se spíše do jisté míry blíží satanismu říznutému nihilismem. Toho času jsem si vymyslel termín egoistický utilitarismus, ten se k tomu možná tak nějak hodí. Filosofický hédonismus se jednoduše snaží maximalizovat množství štěstí coby jednotky dobra. Směřuje k co největšími štěstí pro co největší množství lidí. Minimalizuje bolest a zlo, neštěstí. V tomto směru je Grayova, respektive Henryho filosofie (ač je očividné, že on ji nebere tak úplně vážně, to by byl v rozporu sám se sebou) podobá spíše satanismu LaVeye. Nad to si nemyslím, že by Henryho pojímání filosofie vedlo k jakémukoliv utrpení ostatních, on i ve svém egoistickém novém hédonismu zůstává celkem mírný, do zběsilosti ho dování Dorian.
A tím to tady zakončím. Chtěl jsem se na knihu podívat možná maličko jiným pohledem, než pohledem zlého ďábla Henryho. Za zmínku by toho patrně stálo víc, ale pro to zde není prostor.
Jako povinná četba docela fajn. Občas jsem se u toho dost nudila a přišlo mi to zdlouhavé, ale jinak byl příběh celkem dobrý.
Nic moc jsem o této knize nevěděl, ani o jejím autorovi. Když jsem ji dostal jako povinnou četbu, sdělil jsem tu novinku mým známým.
Říkali, že to je hrůzostrašná četba plná smrti, jenže mnou to neotřáslo a pustil jsem se do četby. Zprvu byl děj o ničem, než o popisech života nóbl lidí, postupně se děj rozvíjel a já nad tím čím dál víc žasl. Doporučuji pro ty, kteří se zajímají o věčnost, zápletky, Londýn nebo životní moudra.
Jedna z klasik která má stále co říci. Mě se kniha v celku líbila, i když s názory Henryho nešlo zcela vždy souhlasit, alespoň z mého hlediska, ale zase řekl plno toho, nad čím by se člověk nejednou zamyslel. Co se týče samotného děje, přirovnala bych to jako souboj tzv. anděla s ďáblem (Basil vrs Hanry). Jeden nabádá k pokoře a čistotě, druhý ponouká k neřestem a k tomu užít si život všemi doušky co nabízí, i když to není zrovna dvakrát morální. Jinak dílo je nadčasové a pokud milujete popisy a filozofování, tak zde si je opravdu užijete :D, ale mne osobně jinak moc nevadily :-) Ke konci snad jen stačí říci, že krásná tvář nemusí vždy znamenat čisté nitro a to platí i naopak.
Ano, doba se změnila, ale tohle dílo je svým způsobem pořád aktuální - minimálně tedy jeho hlavní myšlenky a poselství. Hlavně je velice zajímavým samotný motiv, který Wildeovi dává poměrně široký manévrovací prostor pro popis tehdejší zkažené společnosti.
Je to napsané velice poutavě, je to hluboké a zároveň to dle mého názoru není nijak složité čtení, takže je vhodné i pro literární začátečníky. Obraz je knihou, která se právem řadí k tomu nejlepšímu, co kdy světová literatura vyprodukovala.
Kdyby byl román napsaný v roce 2022, by byl dle mého stejně populární a relevantní jako na konci devatenáctého století. Vzpomínám si, že "Obraz..." byla první povinná četba, která mi nepřipadala příliš těžká a která mě i moc bavila. Je velmi přímočará, děj hezky plyne, hlavní postava se mění, ale zároveň zůstává stejná a pravá hloubka se přenese na čtenáře až na samém závěru či po dočtení. Pro mě tato kniha obsahuje vše, co by v sobě měl mít poutavý román.
Fajn kniha, akorát se mi zdála občas zbytečně zdlouhavá. Každopádně pěkný příběh.
Som asi dosť predpojatý voči Oscarovi Wildeovi, takže krajne neobjektívny. Vrcholne sa mi to nepáčilo. Fakt nemusím neužitočných bohatých povaľačov a bonvivánov, ktorí sa dávajú maľovať, skúmajú svoju mladosť a krásu, mudrujú a filozofujú, pričom predstierajú inteligenciu a vzdelanie aforistickým vyjadrovaním sa. Celé je to jedna nekonečná ondulácia vzduchu okolo seba a parfémovanie vlastného krásneho pevného zadku kvôli možnej návšteve priateľa. A širšie - obraz hnusnej spoločnosti.
Na četbu jsem se velice těšila, ale musím říct, že mě kniha docela zklamala. Námět mi přijde parádní, určitě se z toho dalo vytěžit víc. Těch několik stran, které popisovaly Dorianovy záliby do úmorných detailů, mě málem zabily a přiznám se, že pár stran jsem přeskočila. Také tu na mě bylo mnoho filosofie. Bavily mě pasáže, kde se něco dělo, kde si postavy povídaly. Určite to nebylo špatné, kolikrát jsem byla překvapená, ne vždy jsem se nudila. Ale znova bych do toho už nesla
Obraz Doriana Graye. Pro mě obraz hlavně jako popis osoby. Snob, který se vším, hlavně svým mladistvým vzhledem a zdravím mládí, tváří jako ideál. Každý zážitek, který by se mohl negativně do tváře promítnout, je odsunut na namalovaný obraz. Na fyzické tváři osoby se to nepromítlo, takže se to vlastně skoro ani nestalo. Obraz dobře situovaného člověka z dobré společnosti, který se nemusí vůbec ohlížet na obyčejné lidi kolem. Je hluchý a slepý k jejich problémům.
Trochu v tom vidím dnešní lidi, kteří úzkostlivě vytvářejí svůj ideální, nereálný obraz na sociálních sítích. Jak moc se liší realita od jejich obrazu. Nejsme všichni taky tak trochu Dorian Gray?
Knihu jsem četla dvakrát a ještě ji číst budu. Výborná kniha plná zajímavých myšlenek. Vždycky mě nutí přemýšlet.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 1999 |  Obraz Doriana Graye |
| 2005 | Jak je důležité míti Filipa |
| 1999 |  Lady Fuckingham |
| 2004 | Strašidlo cantervillské |
| 1919 | Slavík a růže |
Konečně krásně knižní čeština, nádherně psaný příběh plný inteligence..škoda jen chyb, kterých je dnes v překladech čím dál více.. chybějící písmena trochu kazí dojem, ale za to autor nemůže..