Portrét Doriana Graya
Oscar Wilde
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/198829/bmid_portret-doriana-graya-It8-198829.jpg
4
6836
6836
Slávny príbeh s nádychom fantastična o obraze-portréte. Hlavný hrdina, mladý a krásny Dorian Gray sa priatelí s maliarom. Ten namaľuje svoje vrcholné dielo, Dorianov portrét. Dorian pri pohľade naň je očarený a vysloví želanie, ktoré ovplyvní celý jeho ďalší život. Obraz má zázračnú moc odrážať skutočnú tvár majiteľa, Dorianovu dušu plnú zloby. Dorian preto obraz pred všetkými skryje, aby sa nikto nemohol dozvedieť hroznú pravdu. Pred smutným osudom sa mu však ani tak nepodarí ujsť…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Ikar (SK)Originální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
více info...
Přidat komentář
Jako povinná četba docela fajn. Občas jsem se u toho dost nudila a přišlo mi to zdlouhavé, ale jinak byl příběh celkem dobrý.
Nic moc jsem o této knize nevěděl, ani o jejím autorovi. Když jsem ji dostal jako povinnou četbu, sdělil jsem tu novinku mým známým.
Říkali, že to je hrůzostrašná četba plná smrti, jenže mnou to neotřáslo a pustil jsem se do četby. Zprvu byl děj o ničem, než o popisech života nóbl lidí, postupně se děj rozvíjel a já nad tím čím dál víc žasl. Doporučuji pro ty, kteří se zajímají o věčnost, zápletky, Londýn nebo životní moudra.
Jedna z klasik která má stále co říci. Mě se kniha v celku líbila, i když s názory Henryho nešlo zcela vždy souhlasit, alespoň z mého hlediska, ale zase řekl plno toho, nad čím by se člověk nejednou zamyslel. Co se týče samotného děje, přirovnala bych to jako souboj tzv. anděla s ďáblem (Basil vrs Hanry). Jeden nabádá k pokoře a čistotě, druhý ponouká k neřestem a k tomu užít si život všemi doušky co nabízí, i když to není zrovna dvakrát morální. Jinak dílo je nadčasové a pokud milujete popisy a filozofování, tak zde si je opravdu užijete :D, ale mne osobně jinak moc nevadily :-) Ke konci snad jen stačí říci, že krásná tvář nemusí vždy znamenat čisté nitro a to platí i naopak.
Ano, doba se změnila, ale tohle dílo je svým způsobem pořád aktuální - minimálně tedy jeho hlavní myšlenky a poselství. Hlavně je velice zajímavým samotný motiv, který Wildeovi dává poměrně široký manévrovací prostor pro popis tehdejší zkažené společnosti.
Je to napsané velice poutavě, je to hluboké a zároveň to dle mého názoru není nijak složité čtení, takže je vhodné i pro literární začátečníky. Obraz je knihou, která se právem řadí k tomu nejlepšímu, co kdy světová literatura vyprodukovala.
Kdyby byl román napsaný v roce 2022, by byl dle mého stejně populární a relevantní jako na konci devatenáctého století. Vzpomínám si, že "Obraz..." byla první povinná četba, která mi nepřipadala příliš těžká a která mě i moc bavila. Je velmi přímočará, děj hezky plyne, hlavní postava se mění, ale zároveň zůstává stejná a pravá hloubka se přenese na čtenáře až na samém závěru či po dočtení. Pro mě tato kniha obsahuje vše, co by v sobě měl mít poutavý román.
Fajn kniha, akorát se mi zdála občas zbytečně zdlouhavá. Každopádně pěkný příběh.
Som asi dosť predpojatý voči Oscarovi Wildeovi, takže krajne neobjektívny. Vrcholne sa mi to nepáčilo. Fakt nemusím neužitočných bohatých povaľačov a bonvivánov, ktorí sa dávajú maľovať, skúmajú svoju mladosť a krásu, mudrujú a filozofujú, pričom predstierajú inteligenciu a vzdelanie aforistickým vyjadrovaním sa. Celé je to jedna nekonečná ondulácia vzduchu okolo seba a parfémovanie vlastného krásneho pevného zadku kvôli možnej návšteve priateľa. A širšie - obraz hnusnej spoločnosti.
Na četbu jsem se velice těšila, ale musím říct, že mě kniha docela zklamala. Námět mi přijde parádní, určitě se z toho dalo vytěžit víc. Těch několik stran, které popisovaly Dorianovy záliby do úmorných detailů, mě málem zabily a přiznám se, že pár stran jsem přeskočila. Také tu na mě bylo mnoho filosofie. Bavily mě pasáže, kde se něco dělo, kde si postavy povídaly. Určite to nebylo špatné, kolikrát jsem byla překvapená, ne vždy jsem se nudila. Ale znova bych do toho už nesla
Obraz Doriana Graye. Pro mě obraz hlavně jako popis osoby. Snob, který se vším, hlavně svým mladistvým vzhledem a zdravím mládí, tváří jako ideál. Každý zážitek, který by se mohl negativně do tváře promítnout, je odsunut na namalovaný obraz. Na fyzické tváři osoby se to nepromítlo, takže se to vlastně skoro ani nestalo. Obraz dobře situovaného člověka z dobré společnosti, který se nemusí vůbec ohlížet na obyčejné lidi kolem. Je hluchý a slepý k jejich problémům.
Trochu v tom vidím dnešní lidi, kteří úzkostlivě vytvářejí svůj ideální, nereálný obraz na sociálních sítích. Jak moc se liší realita od jejich obrazu. Nejsme všichni taky tak trochu Dorian Gray?
Knihu jsem četla dvakrát a ještě ji číst budu. Výborná kniha plná zajímavých myšlenek. Vždycky mě nutí přemýšlet.
Knihu jsem si chtěla přečíst, protože postavu Doriana Graye jsem znala z několika filmových a seriálových zpracování (nejvíce ze seriálu Penny Dreadful) a tak jsem chtěla znát jeho originální příběh. Ze začátku mě překvapilo, že Dorian je blonďák s modrýma očima (ve všech zpracováních, co jsem viděla, měl tmavé vlasy), zprvu mi dělalo problém si ho tak představit. Je pravda, že děj ustupuje filozofickým myšlenkám, takže u čtení musíte i přemýšlet. Lorda Henryho jsem moc v lásce neměla a Basila mi bylo docela líto. Dorian mi byl docela sympatický a jeho tragický konec jsem čekala, neboť takové knihy takhle často končí. Celkově se mi kniha líbila a dobře se četla, akorát si pamatuji, že kapitola 11 mě nebavila.
Ještě se mi líbily poznámky a rozbor na konci, které jsou ve vydání od Cooboo.
Ew dekadence fakt není pro mě. Filosofování lorda Henryho mě neskutečně rozčilovalo a Dorian... Nu ten je možná rozkošný, ale namyšlený a svět se netočí kolem něj.
Jsem ráda, že jsem přečetla tohle známé dílo a rozhodně ho nikdy nechci číst znova.
Tuhle knížku ani moc nevím, jak hodnotit. Přišlo mi, že je spíš plná myšlenek, ale děje tam moc nebylo. Neskutečně mě vytáčela lord Henry a jeho neustálé průpovídky o ženách a manželství. Chápu, že to patřilo k té době, ale i tak jsem se přes to nedokázala přenést.
Jsem toho názoru, že každý by si měl přečíst tuto knihu, ale vím, že ne každému se bude líbit. Na druhou stranu si myslím, že si z ní každý aspoň něco odnese.
Podle mého názoru, jedna z nejlépe napsaných knih vůbec. Dílo se mi krásně četlo, bylo psáno srozumitelnou češtinou. Ústřední postavou byla mladá postava, se kterou jsem se mohla ztotožnit. Zaujala mě taktéž předmluva, v které byly řečeny různé citáty pana Wilda, s něčím takovým jsem se ještě u knihy nesetkala. Řekla bych, že to platí na jakékoli dílo (např. Cílem umění je odhalit umění a skrýt umělce). I přes větší počet stran, dílo hodnotím velice kladně a v budoucnu se k němu určitě s radostí vrátím.
Už jsem ji přečetla tak před rokem, ale musím si přiznat, že na ni stále vzpomínám. Autor mě uchvátil. Ale byl to trochu magor.
Přečtení knížky jsem docela odkládala a jsem upřímně ráda, že jsem ji nečetla k maturitě. Nemyslím si totiž, že bych z ní pobrala tolik, kolik nyní.
Chvílemi byly některé části až příliš zdlouhavé, zbytečné popisy, bez kterých by se možná knížka obešla.
Celý příběh je neskutečně procítěný, originální, vzal vám dech. Je až neuvěřitelné, jak nadčasové dílo Wilde napsal.
Doporučuji!
(SPOILER)
Proč bylo pro mě těžké a bolestné číst tuhle knížku? Oscar byl gay a Basil byl vlastně jeho alter ego. Číst ty pocity, které Basil choval k Dorianovi, jak ho viděl v jeho očích, jak byl šťastný, když s ním mohl trávit čas nebo jak muselo být těžké mu říct, co k němu celou dobu cítil? Bylo to vážně těžké číst, protože je složité si představit, jak a co musel při psaní knihy cítit.
Ale na druhou statnu jsem si knihu zamilovala.
Chvilku mi trvalo než jsem se začetla a zvykla si na styl psaní, ale zápletka související s obrazem byla napínavá, příběh hodně drsný a né jednou jsem byla z událostí kolem Doriana doslova v šoku. Kniha je nadčasová a doporučuji ji k přečtení.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 1999 |  Obraz Doriana Graye |
| 2005 | Jak je důležité míti Filipa |
| 1999 |  Lady Fuckingham |
| 2004 | Strašidlo cantervillské |
| 1992 | Lady Fuckingham / La Rose d'Amour |
Tak jsem si po několika letech podruhé přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Něco málo jsem již pozapomněl, a navíc jsem nyní měl za sebou o něco více z Shakespeara (včetně Bouře a Sonetů, což není nedůležité) a Platóna, samozřejmě myslím na Ústavu. Nu a čtení to bylo samozřejmě zajímavé. Wildovo dílo jako celek patří ke skvostům světové literatury a přináší člověku stále nové podněty. Naposledy jsem četl například Salome… Obraz Doriana Graye samozřejmě zaujímá v celkové Wildově tvorbě čelní místo.
Obraz lze zajisté řadit k tradici gotických románů. A nenechme se mást, ty mají společný, vedle hororových prvků, filosofický podtext. Gray pak ze všech nejvíc. Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda mají dichotomii dobra a zla uvnitř dvojjediné entity, člověka. Frankenstein božství a dělící čáru mezi životem a smrtí. Dracula nesmrtelnost, zdroj života a zdroj lidství. To jsem jmenoval největší příklady. Gray má duši. Wilde byl estetik a proto nemohl nevčlenit do svého díla téma vlivu estetiky na naše životy a odraz (estetický, ale nejen to) naší duše v našem těle. Neboť tělo jest chrámem ducha. Mnohde narážíme na projevy duševní zkaženosti fyzickou disharmonií. Richard III je hrbáč, na kterého štěkají psi, Kaliban je odporná stvůra která nemyslí než na zalidnění ostrova malými Kalibay (ač zde je to složitější). Jinde je zkažený dech příznakem zlé duše. A to nám Wilde ukazuje v podobě mimořádně vyhrocené. Obraz, jindy mající pouze a výlučně estetickou hodnotu, amplifikuje duševní proměny, stává se arbitrem morálky, který dovede člověka až k sebevraždě. Vývody si z toho udělejte sami.
Je fascinující, když už jsme u toho, jak silně se odráží Shakespearovo dílo do Obrazu. Najdeme tam Hamleta, Othella, nejvíce pak po mém soudu sonety, zcela nezakrytě Romea a Julii. V předmluvě se pak Wilde vrací k Bouři s krásnou metaforou o Kalibanovi a zrcadlu. Nejvlivnější jsou podle mne však ona sonety. Hlavně v začátku knihy, kdy dochází k tomu osudovému Grayovu přání, když se Henry baví s Dorianem je vliv sonetů silný. Oslava krásy, obava ze smrtícího času… Sonety je začátek doslova prolezlý. Ač s nimi tedy lord Henry dělá různé věci…
To mne vede k hlavním postavám. Henry, Dorian, Basil. To je trojice která se nám sejde v ateliéru a která má nezanedbatelný vliv na celé dílo. Hodný Basil, milující krásu v její hloubce, cynický Henry milující krásu v její povrchnosti a Dorian, ve své prázdné mysli nemilující nic. Ale zas tak jednoduché to také není. Basil je často považován za jakéhosi anděla a Henry za ďábla. Jenže on je ten Basil také pěkně egoistický parchant a Henry na straně druhé vlastně nedělá vůbec nic špatného. On se chová velice slušně, vlídně, i se svou ženou očividně nakládá s úctou, takže rozhodně nenaplňuje znění svých aforismů. Jen je to cynický parchant, který rád manipuluje. Hraje si, což Wilde popisuje dost explicitně, s Grayem jako kočka s myší, ale nikdy by ho nenutil udělat nic zlého, nic odporného. Povrchního? Ano. Egoistického? Ano. Krutého? Ne. To špatné nelze hodin na Henryho prohnanost, ale jen a pouze na Dorianovu prostoduchost.
A k tomu Henryho slavnému hédonismu… On je, a bojím se, že právě kvůli Obrazu, společensky poněkud špatně vnímaný. Rozhodně tomuto filosofickému směru Wilde neudělal dobrou službu. Je, mimochodem, dobré upozornit, že lord Henry hovoří o neohedonismu, jeho vlastním přepracování původní myšlenky, který se spíše do jisté míry blíží satanismu říznutému nihilismem. Toho času jsem si vymyslel termín egoistický utilitarismus, ten se k tomu možná tak nějak hodí. Filosofický hédonismus se jednoduše snaží maximalizovat množství štěstí coby jednotky dobra. Směřuje k co největšími štěstí pro co největší množství lidí. Minimalizuje bolest a zlo, neštěstí. V tomto směru je Grayova, respektive Henryho filosofie (ač je očividné, že on ji nebere tak úplně vážně, to by byl v rozporu sám se sebou) podobá spíše satanismu LaVeye. Nad to si nemyslím, že by Henryho pojímání filosofie vedlo k jakémukoliv utrpení ostatních, on i ve svém egoistickém novém hédonismu zůstává celkem mírný, do zběsilosti ho dování Dorian.
A tím to tady zakončím. Chtěl jsem se na knihu podívat možná maličko jiným pohledem, než pohledem zlého ďábla Henryho. Za zmínku by toho patrně stálo víc, ale pro to zde není prostor.