Poslední dny Pompejí
Edward George Bulwer Lytton
Román „Poslední dny Pompejí“ vykresluje atmosféru Pompejí, města, které bylo před svým zničením jakousi křižovatkou civilizace. Autor navštívil Campanii a po dlouhém pobytu v Neapoli a svědomitém studiu materiálů i podle archeologických vykopávek proměnil ve své fantazii smutné zříceniny v kvetoucí město, naplnil je životem a z mnoha teorií o zkáze Pompejí přijal tu nejpravděpodobnější pro jeho dobu.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1965 , PráceOriginální název:
The Last Days of Pompeii, 1834
více info...
Přidat komentář
Jsem kapánek nekritická,protože mě historie zajímá. Na to,jak je kniha stará je úžasně čtivá a já osobně jsem ji nemohla odložit.
Teorie o tom,že v Pompejích mohli mít v době katastrofy větší šanci nevidomí,je zajímavá,ale má trhlinu v tom,že nevidomí se orientují tam,kde to znají,pokud tam nejsou překážky. Ale to jen tak,že mě to teď napadlo.
Knihu jsem četla kdysi dávno a nedávno jsem ji koupila v antikvariátu,čímž posílám vzdušný dík tomu,kdo ji tam dal.
Když jsem knihu objevil zaprášenou a zapomenutou na staré půdě, nevěděl jsem, co přesně od ní čekat. Velice mile mě překvapila krásným romantickým příběhem zasazeným do antických Pompejí. Prostředí je popsáno znamenitě a v hlavě se mi tak utvářely obrazy římských ulic, domů, a zahrad. Ač obálka se dvěma gladiátory evokuje spíše dojem dobodružství a krvavých bitev, opak je pravdou. Většina příběhu je věnována mladému Glaukovi a jeho milé, a taky Glaukovým večírkům s kamarády.
Květinářka Nýdie působila velice mile a hned jsem si ji oblíbil. Škoda že se tak nešťastně zamilovala. V tom milostném trojúhelníku jsem byl hodně rozpolcený, komu fandit.
Závěr knihy ve mě zanechal hluboký dojem, a na tuto knížku, kterou jsem našel na půdě čirou náhodou, jen tak nezapomenu :-)
Tahle kniha mne naprosto uchvátila. Člověka to tak vtáhlo do děje, že tu hrůzu prožíval se všemi hrdiny z té knihy. Později jsem viděla i film a ten byl také moc působivý. Tahle kniha je skvělé čtení.
Jako vždy mě udivuje u starověké literatury, jak byli na tehdejší dobu ( kdy naše kraje obývali vlci a do příchodu Sáma bylo daleko, předaleko) civilizovaní a vzdělaní. O architektuře a kultuře snad ani nemluvně. Tady žili ( pokud žili) lidé v jeskyních a Řím měl vybudovanou kanalizaci. Tady měli lidé hygienu v nejbližší řece a Řím, Řecko i Egypt znal lázně. Bože, jak to mohlo všechno vinou člověka tak zaniknout? De facto, vždyť my jsme byli skoro" za rohem". Nechápu, ale knihy ze starého Egypta, Řecka a Říma miluju, ocitám se v úžasném , mně milém, světě
Dobrodružný příběh, ve kterém autor dává bezejmenným mrtvým z archeologických vykopávek novou identitu a nechává je znovu prožít jejich poslední dny v Pompejích. Autor podrobně popisuje i architekturu, vybavení domů, oblečení a životní styl pompejanů. Vše ostatní už napsal Rup, tak ještě ukázka z knihy:
"Zákon, který zakazuje předhazovat divé zvěři otroky, je opravdu hanebný. Nenechat nás podle libosti nakládat s vlastním majetkem je podle mého názoru samo o sobě porušením majetkového práva!"
Romantika do historie oděná. Z každého řádku čiší klasické vzdělání, mimořádný kulturní a historický rozhled, ale i velká dávka fantazie. Přes již dost velký časový odstup a určitou dávku memorování je příběh napsán čtivě, děj i postavy jsou živé a uvěřitelné. Doporučuji.
Autorovy další knížky
1989 | Poslední dny Pompejí |
1922 | Budoucí lidstvo |
1993 | Zanoni |
1915 | Strašidelný dům / V noci svatojanské |
1922 | Podivná historie: román černého magika |
Podobně jako mnozí další čtenáři jsem (výjimečně) měla tuto knihu z antikvariátu - ale zde vidím, že těch vydání až do nedávné doby je hodně a knihu by mělo být možné sehnat i novou. To jen na úvod, protože k tak - v originále - staré knize čtenář přistupuje opatrně, zda to vůbec půjde číst a zda to bude mít co říct dnes. A na oba předběžné opatrné dotazy je po pár stránkách už jasná odpověď: ANO.
Autor vynikajícím způsobem vymyslel a zpracoval příběh hrstky hlavních hrdinů, přičemž pro mnohé si zjistil na místě a v dalších (tehdy dostupných) pramenech všemožné informace o konkrétních lidech, kteří v té době v Pompejích žili. A jejich život zobrazil skvěle, se vším všudy, od oblečení přes vybavení domů, od čtených knih přes zábavy soukromé a veřejné až po arénu s gladiátory, od architektury chrámové, městské až po soukromé domy, od náboženství praktikovaných, starých a nových (zajímavá nová víra nazarénů, ještě ne úplně pod zákazem), až po národnostní složení Pompejanů (mezi hrdiny jsou Řekové, Egypťan a pak samozřejmě jim všem nadřazení Římané, tj. obyvatelé Města) a jejich vztah k Římanům. Čtenář se tak směle cítí u nich jako doma, tedy jako znalý návštěvník nasávající atmosféru jako houba, dostatečně poučen, proč a jak se tak chovají, kam římská společnost v té době dospěla. Císařský Řím je přitom daleko, jakoby někde za oponou, a nijak neruší.
Autor docela zajímavě (a vhodně zřídka) používá vsuvky ze své současnosti, tedy z počátku 19. století, co se všechno v relativně nedávných vykopávkách našlo, co je podloženo, co to vlastně znamená. Ty vsuvky nejsou pod čarou, někdy prostě ve vyprávění je to třeba pokračování jediné románové věty. Mám dojem, že jsem nikdy takový přístup v historickém románu nezažila - aby si autor komentoval minulost z hlediska své současnosti, nepůsobí to ale vůbec školometsky, navíc pro nás, o další téměř dvě století později, to má ještě nový bonus - můžeme vše ještě porovnat se současným stavem znalostí o Pompejích a o vývoji světa vůbec.
Je to román a autor se nebál rozehrát vlastně psychothriller, kde vášně všeho druhu hrají hlavní roli, a to mezi zcela odlišnými typy hrdinů, od otroků přes gladiátory až po zlatou mládež, kněze, obchodníky, boháče, vdavekchtivé ženy... Láska a nenávist, závist a zášť, to vede k různým úskokům, zradám a pomstě. A do toho víme, co se blíží, protože Vesuv někde na pozadí už pobublává a upozorňuje na svoji sílu. Závěr je tedy strhující a děsivý, ale některým se podařilo uniknout.
Vřele doporučuji = 99%.