Povětroň
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/449610/bmid_povetron-KmQ-449610.png
4
385
385
Noetická trilogie série
< 2. díl >
Vydavatelská vazba s přebalem od Fr. Muziky. 8 - 9 tisíc Povětroň je Čapkova novela, která zkoumá otázky lidského psýché. Z trosek letadla je zachráněn člověk bez totožnosti a zatímco v nemocnici umírá, tři lidé, kteří tomu přihlížejí (sestra, básník a jasnovidec), si vytvářejí své vlastní představy o tom, jaký to byl člověk.2... celý text
Přidat komentář
„Vy nemáte ponětí, jaká čilá síla je naše paměť; díváme se na svět očima dřívějších zkušeností, pozdravujeme věci jako staré známé a naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi; většina našich vztahů ke všemu, co nás obklopuje, je navázána jemnýma a neviditelnýma rukama vzpomínek. Člověk bez paměti by byl člověkem bez vztahů; obstupuje ho cizota a hluk, který k němu zaléhá, neobsahuje žádných odpovědí.“
Základní myšlenka Povětroně je hodně zajímavá – zachytit náš neklid, se kterým se potýkáme, když narazíme v našem poznávání okolí na něco momentálně neprozkoumatelného. Naše potřeba mít svůj obraz světa celistvý nás nutí (vědomě či nevědomě) dokreslovat si bílá místa na základě našich předpokladů. A protože podle sebe soudíme jiné, logicky do druhých promítáme vlastní zkušenosti. A nepotřebujeme k tomu ani tajemného cizince spadlého z oblaků, vystačíme si i s běžným bližním. Promítneme si do něj naše strachy a obavy a začneme ho peskovat za špatné vlastnosti, které nemá. Nebo se jeho nepoznaná místa stanou projekcí našich nadějí a přání ... a časovaná bomba nedorozumění začíná tiše tikat, protože dřív nebo později dojde na srážku snů a reality.
Román ovšem pokulhává za svoji nosnou myšlenkou, alespoň z mého čtenářského pohledu. Čapkovi se nepodařilo vzbudit moji zvědavost a zájem o pana X, varianty jeho příběhu jsem četl pouze s vlažným zájmem, spíš ze zdvořilosti a úcty k autorovi. Platilo to zejména o verzích jasnovidcově a básníkově, příběh řádové sestry mě zaujal trochu víc, jen mě v něm mrzelo použití toho obvyklého klišé, kdy se tak nějak automaticky předpokládá, že řeholnice ve službě musela dřív prožít zklamání v lásce (a do tajemného cizince promítá své vzpomínky) nebo o nějaké osudové lásce snít. Čapek tak sám na sobě – zřejmě neúmyslně – dokladuje svoji teorii: nečteme sny jeptišky, ale představy nevěřícího spisovatele o snech jeptišky :-)
Naštěstí pro mě je Karel Čapek výborný pozorovatel a bystrý analytik lidských vlastností – takže i román, který mě příliš neokouzlil, je naplněn spoustou chytrých myšlenek a úvah. Jedna za všechny: „Nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný.“
Ještěže jsem to nehodnotil s Hordubalem najednou v jedné knize, jak to spolu často vychází... Povětroň by Hordubalovi hodnocení musel snižovat. Začátek je tady výborný, to opětovné čapkovské tajemno, neznámo, navíc ještě umocněno snem sestřičky o neznámém spadlém pilotovi. Kdo to je? Odkud přišel? Pocaď je to skvělé, to je asi první třetina. Jenže jak se pak do toho příběhu vloží jasnovidec, totálně se to zadře. Ani básníkova povídka to nijak zásadně nevytrhne a fakt mě to (zhruba uprostřed) vůbec nebavilo, naopak jsem se dost trápil. Konec básníkovy povídky to pak trochu zachránil, ale výš než na tři už to nevytáhnu. Ano, jazyk je úžasný, čapkovské nahlížení jedné věci z více perspektiv je tady. Ale zkrátka mi to přišlo jen jako neúměrně natažená povídka z nějaké kapsy. Zkrátit na polovic a bude to bomba.
Tahle knížka mě z celé trilogie bavila nejméně. Nezajímavé příběhy, zdlouhavé, nudné. Na mě možná příliš filozofické.
román není zrovna můj žánr, takže to pro mě nebyla žádná výjimečná knížka, i přesto si myslím že pro ostatní v mém okolí je to geniálně napsaná knížka se skvělým kontextem. Určitě doporučuji milovníkům románů a české klasické literatury
Povětroň mě z celé noetické trilogie bavil nejméně. Hodně pomohl doslov, kde stojí: Cokoliv, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a osobního; naše poznání světa a lidí je cosi jako naše zpověď.
Můj milovaný Karel Čapek. Jeho neuvěřitelně rozmanitý jazyk. Krásně vykreslené charaktery postav skrze příběh, kterým vysvětlují osud neznámého člověka. Zajímavé. Trochu víc se mi ale líbil Hordubal.
Příběh "spadlého" letce očima jasnovidce, jeptišky a básníka. Příliš mě na rozdíl od jiných knih K. Č. nezaujala.
Překvapilo mě jak je tato kniha plná hlubokých myšlenek Ostatně celý Čapek je nadčasový
Zpočátku nadšení, pak trochu rozpaky. Básníkova část mne tolik nenadchla. Jinak ale krásný jazyk, prostě Čapkova noblesa. (audiokniha na Vltavě, četl výborný Igor Bareš)
Nebudu si hrát na něco, co nejsem. Knihu jsem asi nepochopil, ale přišla mi jako snůška filozofických žvástů. Četl jsem už mnohem lepší příběhy, zabývající se smyslem života.
Líbil se mi ten styl, kdy se zpětně dohledávají souvislosti třemi různými "pozorovateli". První chvíli po dočtení jsem z nejasného konce toho byl trochu rozpačitý. Postupně však na knihu vzpomínám docela kladně. Ta určitá nevyhnutelnost osudu, za který si může tím, jak v určitý okamžik něco zvolil, a zpětně to hodnotí, v zajímavém poměru s nejistotou... a s nejistotou, jestli to tak opravdu bylo.
Právě to neurčité dodává někdy příběhům to správné koření…
Pro mě velice složité čtení. Nemohl jsem se dostat do děje a až do poslední části knihy jsem se ztrácel. Kniha Hordubal se mi zamlouvala o poznání víc.
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Karel Čapek nade vše, co tady na databázi je. Tak to já mám. I jeho hůře hodnocené knihy jsou pro mě čtenářským zážitkem a bavím se u nich. Ovšem dnes je to poprvé (i jsem se musel v seznamu přečtených knih ujistit), kdy u něj jdu s hodnocením pod čtyři hvězdy. Nějak jsem se v tomto díle nedokázal chytit. Hlavní idea i styl jsou bez pochyb čapkovské, dílo, jeho prvky i průběžné myšlenky nesou jeho rukopis. Zkrátka v tom Čapka jednoznačně poznáte. Ale tentokrát mě to zpracování ne úplně vtáhlo. Což je však naprosto v pořádku.