Povídky z jedné kapsy

02.12.2020

Povinná četba na střední škole. Dobré čtení, Čapek nezklamal.

07.11.2020

Ne všechny povídky byly napínavé a čtivé.

26.10.2020

Skvělé krátké detektivní povídky při relaxaci. Dobré i k poslechu. Čapek vedle tradiční detektivnosti do příběhů přidává i další rozměr - vtip, ironičnost, ale i další vážnější témata.

23.09.2020

Některé povídky mě celkem pobavili.

05.09.2020

Skvělé povídky, dají se číst i v dnešní době.

26.07.2020

Soubor krátkých detektivních případů, které vás často budou nutit k zamyšlení nad životem. Psáno bohatým jazykem.
Za mne z povídek: Básník, Poslední soud, Případ Selvinův, Šlépěje… Čí jsou? Kam vedou?? Věčná záhada, na kterou se jistě ptal v životě každý :)
A také krásná povídka Zločin na poště, ta mě dostala!

18.04.2020

Klasika a obrovská inspirace

11.03.2020

Skvělá klasika

28.01.2020

Krásné povídky k zamyšlení.

09.12.2019

Hezké, některé povídky dokonce krásné.

08.12.2019

Naprosto úžasné povídky s nečekaným rozuzlením. Je v nich pobavení, pohlazení, napětí i poučení. Nikdy neomrzí a nezklamou a navíc jsou krátké. Prostě GENIÁLNÍ!

23.11.2019

Úžasné Čapkovy detektivní povídky. I když trochu krátké. Ale krásně vyřešené pragmatismem.

30.10.2019

Z povídek přímo dýchá atmosféra starých časů. Napsáno krásným jazykem. I když jsou povídky vesměs kriminálního charakteru, nechybí jim i humor. Dobře se četly, líbily se.

18.10.2019

Výborné čtení, ke kterému se dá s chutí opakovaně vracet. Za mě jde o literární klenot, ve kterém Čapek mistrně využívá bohatosti českého jazyka. Povídky jsou místy humorné, jindy trochu napínavé a zároveň se v nich nevtíravým způsobem objevují myšlenky o samotném žití.

"Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst."

07.10.2019

Velice čtivé, chytré a místo dost humorné, místy zase dost hluboké k zamyšlení, až záhadné a to vše na malém prostoru. Mně by to šlépěje taky nedaly spát. Pan Janík je ale můj osobní vítěz. Skvělé.

08.07.2019

Všechny povídky jsou jednoduché, rychle se čtou a mají své určité kouzlo doby jejich vzniku. Lidé v příbězích jednají prostě a jednoduše. Hned začínám číst Povídky z druhé kapsy.

19.05.2019

Opět povinná četba, ale rozhodně patřila k těm lepším, co jsme mohli dostat. Nikdy jsem moc nemusela Čapkův styl psaní, ale převážná většina těchto povídek mě i bavila. Takže dávám tři hvězdičky, protože já tenhle sloh zkrátka nemusím.

01.05.2019

Karel Čapek sice nenapsal žádný detektivní román, ale jeho povídky z obou kapes jsou nejen zcela mimořádné svým stylem, skvostnou češtinou, ale také způsobem přemýšlení nad věcmi "nad námi" i v nás. Co se mi ale zdá stejně zajímavé, že ty detektivní romány za něj a v jeho stylu napsali jeho následovníci. Místo supermanů, rabiátů a nebo geniálních mozků jsou ti luštitelé kriminálních (i jiných) záhad normální lidé, kteří mají i své slabosti a často i onen iracionální přístup. Zdá se mi, že Karel Čapek ovlivnil třeba i Zdeňka Jirotku (viz. ono vyprávění o panu Brudíkovi ze Saturnina), ale nepřímo byl i otcem české detektivky, a je jedno, zda se jedná o inspektora Klubíčka nebo poručíka Borůvku. Z každé ryze detektivní povídky by udělali klasičtí detektivkáři udělali celý román (napadá mně třeba G. Simenon) a jiní by z oněch povídek zabývajících se třeba náhodou nebo naopak morálními dilematy udělali psychologická veledíla s ambicemi na Nobelovu cenu. Nejvíc mně vždycky pobaví Ukradený spis 139/VII odd. C, který ukazuje, že nejjednodušší řešení se všem zdá příliš obyčejné, proto také fámy mají větší přitažlivost, než strohá a prostá pravda. K dnešku a politickému (i jinému) aktivismu promlouvá Případ Selvinův, který získává na aktuálnosti čím dál tím víc a nemusí se jednat jenom o justiční omyly, ba právě naopak, nicméně nejsilnější pro mě je Poslední soud, ta hluboká a čapkovsky lidská úvaha o spravedlnosti a člověku jako takovém.

„Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.
„Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“
„A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?“
„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé — i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

Neblednou před tímto prostým dialogem poněkud ony úvahy, krkolomně definované a násilně vytvářené rozpory a často velmi vlezlé a ultimativní závěry zástupu daleko více známějších filosofů, světoznámých spisovatelů, ale i dalších, nezřídka kdy prázdných, ale o to více halasných všeználků?

12.02.2019

Povídky se velice dobře čtou, jsou jednoduché, ale i přesto mají své kouzlo.

"Všechno se dá falšovat nebo nastrojit, všechno je přetvářka nebo nějaký záměr, jenom náhoda ne; to se pozná na první pohled."