Pravidla sýrárny
Michael Paterniti
Příběh nejen o lásce, zradě a pomstě…, ale také o kousku nejvzácnějšího sýra na světě Co všechno může způsobit kousek vynikajícího sýra? Páramo de Guzmán, domácí sýr vyráběný v jedné rodině po celé generace, dokáže neuvěřitelné věci. Přenese vás do časů, kdy jídlo bylo opravdové a znamenalo daleko víc než jen plný žaludek. Anebo ve vás probudí touhu po vzdálených světech, po jiných kulturách, než je ta zběsilá americká, ale třeba také touhu stát se úspěšným novinářem, jezdit po světě a hledat právě takové příběhy, jako je příběh sýraře Ambrosia. Právě takovou touhu vzbudil i v čerstvém absolventovi kurzu tvůrčího psaní Michaelovi, který se nakonec rozhodne splnit si svůj mladický sen a vydá se do zapadlé vesnice na španělské Mesetě hledat tajemství vzestupu a pádu sýra Páramo de Guzmán a jeho tvůrce. Samozřejmě záhy pozná, že věci nejsou vždycky takové, jak se jeví okouzleným očím. Zároveň ale objeví něco mnohem tajemnějšího, složitějšího a zajímavějšího – spletitý příběh lásky, přátelství a zrady, která může člověka přivést až k vraždě, nebo taky k odpuštění a poznání. A navíc najde i přátele, pochopení a odpovědi na daleko více otázek, než si na začátku své cesty vůbec dokázal položit. Napínavá i poetická kniha novináře Michaela Paternitiho, zabydlená skutečnými lidmi, překračuje hranice žánrů. Je to cestopis, kulinární průvodce a poučný exkurz do španělských dějin, kultury a zejména mentality. Zavede nás do tradiční španělské „povídárny“ nad vinným sklepem, kde si lidé na tvrdých lavicích nad červeným vínem už po staletí vyprávějí příběhy, jako je ten o sýru, který vás dokáže přenést do dětství.... celý text
Přidat komentář
Zpočátku je to osvěžující čtení o jídle a autor to bere s nadhledem, ten nadhled ovšem postupně upadává. V knize mnohokrát píše, jak ho psaní nebavilo, a je to celkem znát. Největší zklamání ovšem přichází nakonec (nechci spoilerovat). Vadila mi ukecanost knihy - motiv střetu tradic se současností, do toho navíc ještě autor vměstnal své pocity a potíže se samotným psaním.
Od samotného děje také zdržují všudypřítomné a dlouhé poznámky pod čarou. Vyloženě ruší, neboť mnohdy obsahují zdlouhavé informace o španělské historii a příběhy, které s dějem absolutně nesouvisejí.
Pro mě je to jeden z literárních skvostů současné literatury. Všechno, co bylo slíbeno na přebalu knihy, se dostavilo, mnohdy v mnohem intenzivnější podobě, než jsem očekávala. Skvěle promyšlená kompozice, citlivé mísení žánrů, hravý dialog se čtenářem, inspirativní filosofie, okouzlující mýtický příběh. A poznámky pod čarou? Do těch já jsem se prostě zamilovala! Bez nich by to nebylo to pravé sýrové...
Zkrátka, Pravidla sýrárny, to je kniha o ŽIVOTĚ, to je ŽIVOT sám.
Jediné, co mi trošičku vadí, byl název knihy. Přestože Pravidla sýrárny vůbec nezní špatně a přestože si s příběhem rozumí více než dobře, myslím, že Povídárna (překlad originálního názvu The Telling Room) by asi přeci jen byl lepší.