Pražský hřbitov
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151488/bmid_prazsky-hrbitov-BlB-151488.jpg
4
676
676
V románu-labyrintu proslulého autora se příběh s detektivní zápletkou prolíná s literaturou faktu. Ve svém bytě v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897 probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým párkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem. Téměř všechny postavy (např. Alexandre Dumas) jsou historické, neméně skutečný je i hrdinou sepsaný pamflet.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2012
,
Argo
Originální název:
Il Cimitero Di Praga, 2010
více info...
Přidat komentář
Chybí mi dočíst asi 60 stran,ale mezitím jsem přečetl další 3 knihy.Asi půjde do světa,na mě až moc složitá kniha.
V tomto případě je problém jednoznačně na protilehlé straně ke knize - 19. století nemám moc ráda a navíc mám v dobových událostech značné mezery, takže třeba u Itálie mi něco říká jméno Garibaldi, ale to je asi tak vše... Takže jsem byla schopná zachytit tak desetinu (a to si možná fandím) neprvoplánového obsahu. Přesto jsem si užívala Ecův záběr a humor, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi plno podstatného uniká. Možná tato kniha vyžaduje až příliš velkou přípravu čtenáře, aby si ji mohl užít, ostatní autorovy knihy na mě fungují mnohem lépe.
Už několikrát jsem měla knihu doma a vůbec nezačala číst. Říkala jsem si teď! Teď bude ten správný čas... A zase ne... Strašně s knihou bojuji, vůbec mě nebaví, přijde mi, že Eco jen pořád opakuje to samé, příběh se neposouvá,ale ani pro mě nepřináší žádné zajímavé informace. Nehodnotím a zkusím některou jeho jinou knihu. Jméno růže přece nemůže být solitér.
Jako první jsem četl Jméno růže, jako druhé Pražský hřbitov. Tedy první a poslední Ecovo dílo. A vytvořilo to takový duhový oblouk, který mne přímo fascinuje. Takže si teď jednotlivé barvy musím doplnit jeho dalšími díly. Už se těším.
Fakt, že mne dost přitáhl i název knihy, mne v četbě nerušil, i když brzy bylo jasné, že Praha se v knize objevuje jenom symbolicky. Více fascinující mi přijde skutečnost, že takové falzum, jako jsou Protokoly, dokáže vytvořit onu otázku, jež se dnes stále vynořuje: jak je možné, že to vypadá, jako by je vývoj světa realizoval?
Překvapilo mě, když jsem zjistil, že se vlastně jedná jen o rozpracovaný motiv z Foucaltova kyvadla. Přesto se mi to velmi líbilo. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Od Eca jsem četl jen Jméno růže, což byl "ten román". Přesto je obdivuhodné, kolik reálií o době Pražského hřbitova autor posbíral, byť nebyla předmětem jeho vědeckého zájmu. Každopádně jsou zde informace použity méně promyšleně, mnoho zůstává nevysvětleno a ztěžuje čtení. Kniha ale nebyla nezajímavá a rád si od Eca v bodoucnu zas něco přečtu.
Zaujala mě jedna maličkost. Byť Jméno růže a Pražský hřbitov od sebe dělí třicet let, postřehl jsem na jednom místě nenápadný, ale naprosto shodný motiv, kdy se nějaká z postav zamyslí nad tím, že to co se nám jeví jako krásný člověk, je ve skutečnosti jenom hromada střev a jiných nechutností v hezkém pytli z kůže. Snad to byl motiv pro autora fascinující, snad si ani nepomatoval, že už ho kdysi použil. A snad je to i jinak, ale udělalo mi radost, že jsem si toho všiml.
Na tuhle knížku jsou hodně rozporuplné recenze, od nadšených po zklamané - já za sebe dám čtyři hvězdy, líbilo se mi to. Když porovnám Pražský hřbitov s dalšími Ecovými knihami, určitě se to četlo lépe, než třeba Ostrov včerejšího dne. A určitě je lepší než Nulté číslo. Na druhé straně, víc jsem si užil třeba Foucaultovo kyvadlo a samozřejmě Jméno růže.
Sledujete fascinující řetězec konspirací a spiknutí, táhnoucí se celým 19. stoletím. Zednáři, jezuité, satanisti, židé snažící se ovládnout svět. To se postupně dokládá řadou "zaručeně pravých" dokumentů, samozřejmě jde o podvrhy, falzifikáty, nebo spíš falzifikáty falzifikátů, jejichž tvůrcem je právě kapitán Simonini, hlavní postava a také hlavní zloduch. Bral jsem to celé spíš jako fikci, o to víc mě na závěr překvapilo, že kromě osoby hlavního (anti)hrdiny se všechno, o čem se v knize píše, opravdu stalo. Klobouk dolů za to, jak tu spoustu faktů, citací a historických reálií Eco dokáže spojit do fungujícího příběhu, v tomhle je nepřekonatelný. A ještě vám to okoření gastronomickým průvodcem (nejen) Paříží včetně nějakého toho dobového receptu :)
Ještě musím přidat svůj oblíbený citát z debaty v redakci antisemitského plátku:
"Árijskou chloubou je literatura, ta je teď ale v krizi. Zato hudba, senzitivní umění pro změkčilé a choré, triumfuje. Po krokodýlu je ze všech živočichů největším milovníkem hudby právě Žid."
Ecovy romány nejsou nikdy jednoduché k přečtení. Čtenář, který nemá hlubší historické nebo filozofické vzdělání, musí mimo samotného románu nahlédnout do další literatury, jinak bude v dějových linkách a souvislostech poměrně snadno ztracen. To platí i pro Pražský hřbitov, ve kterém však propojení historických souvislostí působí v některých momentech až příliš uměle. I když čas věnovaný četbě románu je jistě příjemně a užitečně strávený (už pro získání znalostí z další literatury o historických souvislostech a době ve které se odehrává), osobně nepovažuji tento román za to nejlepší z Ecových děl.
Kniha se četla z většiny velmi dobře.
Tipuji, že v postavě Simoniniho autor zobrazuje tak trochu sebe. Při práci také prostuduje mnoho pramenů, nějaký detail či drb přidá, něco vynechá, ať to má spád. A z omšelého příběhu je bestseler. Že je to tak trochu povědomé nevadí...tím spíš je to uvěřitelné.
Příběh je naplněn skutečnými historickými postavami a to mu dodává na poutavosti i autentičnosti.
Z toho všeho by vyplynulo krásných 5*, jenže teď přidám co mě zklamalo.
Bohužel jsem se nachytala na titul a pochopila ho doslovně.
Nejdřív jsem čekala, kdy se děj přesune do Prahy. Když mi došlo, že se tak nestane, rozhodla jsem se knížku dočíst jen pro to, že po dalším Ecově románu nesáhnu.
Francouzská či Italská historie nejsou mou silnou stránkou a tak jsem si těžko mohla vychutnat propletence osob, událostí a špiónů.
Knihy nehodnotím jen podle kvality, ale i podle potěšení, které mi nabídly. Takže tady jsem spíše zklamaná.
Tri hviezdičky sú málo, viem. Moje hodnotenie je výlučne subjektívne. Hneď zo začiatku čítania mi bolo jasné, že som sa prerátala a sústo bude na mňa priveľké. Intelektuálna vybava autora je grandiózna, a hoci sa považujem za chytrého čitateľa, pamäť na historické súvislosti a osobnosti, nemám. Nemala som vo svojej hlave na čo až tak nadviazať, preto mi určite ušlo viac ako 30 % hodnoty obsahu... Každopádne autorovi klobúk dolu!
Nedočetla jsem. Snad nebyl ten správný čas pro tuto knihu, asi to bude chtít zkusit jindy, ale nepovedlo se. Přitom jiné autorovy knihy jsem četla ráda a nebyl nikdy problém je dočíst. Je ale pravda, že i s Ostrovem včerejšího dne jsem měla podobný problém. Uvidíme, třeba to někdy zase zkusím a povede se s knihou potkat.
Možná chtěl autor spojit román s literaturou faktu a stručnou heslovitou encyklopedií. Možná chtěl jen čtenáře ohromit svými znalostmi. Ale záměr nevyšel. Alespoň u mě ne. Na beletrii rozvleklá nuda, na literaturu faktu stručné a povrchní informace a na oba typy literatury málo poutavé a zajímavé.
První desítky stran jsem vnímala autorův specifický humor, pokud se to dá nazvat humorem, oceňovala vybrané období - 19. stol., nastavené zrcadlo lidem a společnosti. Pár myšlenek a sarkastických názorů mě pobavilo, ale minimálně od sté strany už byl styl psaní ubíjející, Velké množství historických osob, událostí a situací autor naředil dějově nedějovou nudnou a kopírovanou omáčkou, opakujícími výlevy hlavního psychopata, tedy hlavní postavy. Stále jsem čekala, že děj začne gradovat, Simonini vykročí ze své úzké charakterové škatulky,
že dojde k nečekané a překvapivé pointě a ..., nic
Dočetla jsem, ale nestálo to za čas, škoda spotřebovaného papíru. Nejzajímavější byl doslov překladatele.
Eco v Pražském hřbitově názorně ukazuje, že fenomén "fake news" není výsadou našeho věku. Řemeslo účelového zkreslování faktů, vymýšlení kolektivního nepřítele a oblbování důvěřivých kvetlo i v předminulém století, kterým nás autor provází prostřednictvím (téměř) jediné vyfabulované postavy uprostřed více či méně známých historických osobností (wikipedie je při upřesňování jejich skutečných identit vítaným pomocníkem). Profesionální mystifikátor Simonini, hnaný stravující nenávistí k Židům (ale i jezuitům a zednářům) a stižený schizofrenním rozdvojením osobnosti, je osoba veskrze odporná, bezskrupulózní a zahořklá, o to je ale povolanějším průvodcem po aférách, skandálech a intrikách evropského "století páry". Průvodcem cynickým i zaslepeným ale svým způsobem i zábavným.
Ecovo vypravěčské mistrovství a svědomité i důmyslné nakládání s historickými fakty je tentokrát ke čtenáři o něco vstřícnější než třeba v Ostrovu včerejšího dne, oproti Baudolinovi je zase Pražský hřbitov sevřenější. V zástupu vedlejších postav záhy mizejících ze zorného pole (někdy se však znovu objevujících) se dá snadno zabloudit, ale o to tu tolik nejde. Důležitý je celkový obraz doby, jejíž schopnost překrucování skutečnosti nemá k té naší příliš daleko.
Můj první Eco. Čekal jsem něco těžšího, v tomto ohledu milé překvapení. Prostě mistrný román, co říci více. Reálné postavy se mísí s fiktivními, chvílemi v tom můžete mít zmatek, co se týká mizení a vynořování postav i časových rovin. Už se těším na další Umbertovy kousky.
Pražský hřbitov je román, který určitě nebude pro každého. Výhodu budou mít čtenáři, kteří budou znát alespoň některé historické postavy, které v tomto díle vystupují. Čtenáři mého ražení se budou rádi nekonečně dlouho rochnit v bizarním bahně druhé poloviny devatenáctého století.
Nerada přiznávám svoje chyby, ale tady musím přiznat, že když jsem se pustila do čtení, měla jsem trochu pocit analfabeta, který sice zná písmenka, ale neví, nechápe, co čte. Ale odměnou ( díky přikurtování k posteli v době nemoci), za to že jsem vydržela a pročetla první stránky knihy bylo to, že jsem pak od knihy nemusela odejít až do přečtení poslední stránky a to celé bez obvyklého spěchu, v naprostém klidu . A že to čtení stojí za to. Kdyby pan Umberto Eco věděl, jakou páteční debatu na téma konspirační teorie vznikla u nás doma, byl by se tajně smál a měl by radost, jak jeho kniha zamávala tichou a poklidnou domácností.
Zajímavé spojení beletrie se skutečnými historickými postavami a událostmi. Pěkně napsané.
Neuvěřitelně myšlenkami pravdivá kniha, v které vůbec nejde o děj. Něco jsem si podtrhala, něco i založila a hodně odstavců přečetla i třikrát. Doporučuji se do ní pustit hned teď, protože se dá skvěle aplikovat na aktuální českou společenskou a politickou scénu.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány 19. století italská literatura fiktivní korespondence fiktivní knihy Sigmund Freud, 1856-1939 mystifikace
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
celý Eco. kým ma to začne baviť, som na strane 300 a potom to ide tak, že si musím držať klobúk:)
neviem, kde sa v autorovi berie tá radosť z hľadania, vymýšľania a odhaľovania konšpiračných teórií, ale je nesmierna. navyše k tomu pridáva dôkladný rozbor rozpadajúcej sa civilizácie, ktorá zo svojho krachu viní všetko – okrem seba.
opäť citát:
„S cieľom zabrániť, aby pospolitý ľud sám od seba vynašiel akúkoľvek novú formu politickej akcie, budeme ho ustavične rozptyľovať rozličnými druhmi zábavy: masové gymnastické vystúpenia, tanečné zábavy, záľuby rôzneho druhu, hostince, a budeme ho podnecovať k účasti na umeleckých aj športových súťažiach... Podporíme obľubu nesmierneho prepychu a zvýšime mzdy, čo však neprinesie nijaký úžitok robotníkovi, lebo súčasne zvýšime ceny základných potravín, pod zámienkou slabých výsledkov dosiahnutých v poľnohospodárstve. Podkopeme základy výroby tým, že medzi robotníkov zasejeme zárodky anarchie a posmelíme ich k nadmernej konzumácii alkoholických nápojov. Pokúsime sa smerovať verejnú mienku ku každému druhu nezvyčajnej teórie, ktorá by sa mohla zdať pokroková alebo liberálna.“
„Keď sa dostaneme k moci, odstránime z učebných programov všetky predmety, ktoré by mohli ohrozovať duševný rozvoj mladých, a urobíme z nich poslušné dietky, milujúce svojho panovníka. Namiesto štúdia klasikov a antických dejín, kde nachádzame viac príkladov zlých, než dobrých, zavedieme štúdium otázok budúcnosti. Vymažeme z pamäti ľudí spomienku na uplynulé storočia, ktorá by re nás mohla byť nepriaznivá. Systematickou výchovou dokážeme vykoreniť zvyšky nezávislého myslenia...“
pripomína vám to niečo?