Před branami Omegy, román o jednom českém osudu

30.01.2019

Literárně nic moc. Autor je zkrátka vědec, nikoli umělec. Předává sice řadu informací, ale čtenář žádostivý něčeho takového by si měl přečíst raději Arbesův životopis. (Já jsem knihu četla kvůli práci o páteru Franzi Schneidrovi, Arbesovu katechetovi, který tu vystupuje jako jedna z postav.)

Pár věcných poznámek:
Jde o sérii portrétů těch osobností, které ovlivnily život hlavního hrdiny Jakuba Arbesa. Každé z postav (např. Janu Nerudovi, jeho mamince Barboře, S. K. Neumannovi, Karlu Sabinovi či Juliu Grégrovi) vyhradil autor krátkou kapitolu. Žánrově se román nachází na pomezí krásné literatury a literatury faktu: zakládá se na přísně biografických údajích, ale fabuluje ozvláštňující podrobnosti, například citové dojmy postav, atmosféru scén, okolnosti (počasí) a dialogy.
Typické je pro něj jakési zrcadlení Arbesových tvůrčích přístupů – romanetu se blíží propracovanou symbolikou – často vzatou z řecké abecedy –, tajemnými motivy a složitou kompozicí. Kapitoly koncipuje autor rámcově, začínají v současnosti postaršího Arbesa, jenž ve vzpomínkách prochází svůj život počínaje dětstvím, a končí hrdinovým procitnutím ze vzpomínky. [spoiler] V závěru románu Arbes umírá.

„[…] Jakub se snažil ve své minulosti vyhledat takovou osobnost, která by mu svou existencí, svou hojivou existencí, přiložila balzám na ránu, způsobenou Jarošovým nemilosrdným skalpelem. Jakub věděl, že taková bytost existovala, velice se jí vážil a v jednom svém romanetu ji dokonce zvěčnil. Touto postavou byl jejich profesor náboženství […].“