Příběh kriminálního rady
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44104/bmid_pribeh-kriminalniho-rady-wKm-44104.jpg
4
340
340
Fuksova novela není pouhým detektivním příběhem. Autor před námi rozehrává psychologické drama, jež vyvěrá z konfliktů mezi otcem a synem. Odkrývá pohled na svět deformovaných vzájemných lidských vztahů. Viki, syn kriminálního rady, muže strohého, nesmlouvavého, ba až despotického, velmi trpí otcovou bezcitností. Příležitost vidí v dlouhém, bezúspěšném pátrání po vrahu dvou dětí, v němž se otec velmi angažuje. Ve své fantazii si představuje, že vraha vypátrá sám, a tak otce pokoří. Pečlivě studuje veškeré spisy týkající se případu (otec je má doma v pracovně), do plánu zasvětí i kamarády...... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Četla jsem celou noc. Ráno jsme zaspali, dceru jsem do školy tak tak stihla vypravit, ale nešlo jinak. Celou knihu jsem cítila obavu, úzkost, takový Damoklův meč, který se houpal nad Vikim, bezohlednou krutost otce, slabost syna.
Už dlouho jsem se nesetkala s knihou, která tak umně dovede vyvolat emoce i jiné, než pouhý preslazeny sentiment nebo strach jít v noci na záchod. Myslím, že Fuks je prostě mistr.
Je to typický Fuks, s repeticí, s detaily - vše, co na jeho textech miluju. Ale měla jsem problém se začíst, chlapec Viki mi přišel jako přecitlivělý trouba bez pořádných zájmů. Asi už jsem stará.
Příběh kriminálního rady bych zařadil mezi Fuksovy nejzdařilejší prózy, hned po bok Pana Theodora Mundstocka, Spalovače mrtvol a Myší Natálie Mooshabrové. S těmito nejfuksovitějšími knihami má mnoho společného: Specifický jazyk, kterým hovoří vypravěč i postavy, jazyk nepřirozeně knižní, básnický, ale bez epitetonů, zastřený melancholickým oparem, šepotavý, pečlivě atrikulovaný, jak je to jen v psaném textu možné, zní jako pomalu plynoucí hudební skladba dosahující v tónech hektické hloubky i vzletné, lehce hrající výšky. Fuksův jazyk rozhodně nenapodobuje běžnou lidskou řeč, jeho funkcí je poetizace díla. Spolu s nejrůznéjšími stylistickými hrátkami, jako jsou repetice, scény, které nikam nevedou, hra se čtenářem a snaha o to svést ho na scestí, mystifikovat, obracet děj knihy tak, kam zdánlivě vůbec nesměřuje, ale kam ze zpětného pohledu musel dojít, to vše dělá fikční svět této i jiných autorových knih temně absurdní, pokřivený, poetický v tom směru, že je takřka fantastický. Příběh kriminálního rady se zdá být nadreálný díky autorově stylu, ve skutečnosti jde ale (na rozdíl od např. Theodora Mundstocka) o dílo vysoce realistické, dokonce víc, než by se na první pohled zdálo. Na kostru narativu typické detektivky, tedy žánrového díla charakterictického jistou fantastičností ve smyslu nereálné schematičnosti děje v zájmu dodržení žádoucích aspektů zánru krimi, je v této knize navěšen neuvěřitelně všední příběh mladého chlapce, jehož vztahy k okolí, především k otci, nepoznamenané v podstatě ničím vyjímečným, jsou vykresleny komorně, s velkým důrazem na psychologii a vnitřní citový život protagonisty. Pokud by se měla kniha hodnotit jako kriminální román, tak selhává, protože postava vrahaje naprosto nedůležitá, kniha nemá žádný napínavý děj, pohybuje se docela přímočaře - až do posledních několika desítek stran, které jsou mimořádně dramatické (opět zásluhou autorovy stylistycké a náznakové hry se čtenářem) a jejich vyústění, byť plné skrytých souvislostí, které především při čtení detektivek tak rádi odkrýváme. Nakonec je ale hlavní dojem, který z románu zůstává, dojem absurdity a kruté ironie. (SPOILER) Jak absurdní je životní situace kriminálního rady, který kvůli jednomu nicotnému a vyhnutelnému nedorozumění zavraždil vlastního syna, o kterém si myslel, že zastřelil malého chlapce, provedl to tak, že se dopustil naprosto stejného činu, z jakého syna neprávem vinil, a stal se tak pachatelem poslední vraždy ze série zločinů, které vyšetřoval, a které ho nakonec přivedly do výslužby? Nabízí se opět srovnání s Theodorem Mundstockem (a další SPOILER, tentokrát na stejnojmennou knihu), absurdním hrdinou, který se s hrozbou transortu do koncentračního tábora vyrovnává tak, že se připravuje na všechno, co by se mu na tomto neznámém místě mohlo přihodit, a přehlíží skutečnost, že lidský život je nahodilý a nepředvídatelný, což je mu tvrdě připomenuto policejním vozem, který ho srazí těsně před nástupem do transportu.
Dle mého názoru se kniha velice táhla. Určitě části mi přišly zbytečně roztažené na x stran a samotný konec byl také zklamáním.
Musím říct, že mě naprosto iritovala naprostá rezignace na elementární stylistiku. Patrně tím autor sledoval nějaký záměr, leč hloubka jeho myšlenky ke mně nedorazila. Snad, že ústřední postavou je teenager, leč on není vypravěčem. Tedy za mě hvězda dolů, a to jsem rozmýšlel nad dvěma dolů. Nuže, vážení komentátoři, přesvědčili jste mě. Co se týče stesků na absenci vysvětlení na závěr, pak věru není třeba, táhne se příběhem jako Ariadnina nit. Stačí se lehce zamyslet; opustit linku oběť - vyšetřování - pachatel. Jedná se o psychologické drama, nikoli o klasickou krimi. Víc nedodám, mohlo by se už jednat o spoiler a to bych nerad.
Závěrem slušně pochmurné, ale na Fukse mdlejší v absenci typické surreálné atmosféry, kterou třeba já osobně oceňuju na jeho knihách nejvíce a která v 'Příběhu kriminálního rady' ustupuje tradičnější krimi zápletce, pátrání a autorsky typické rozpětí, atmosféra a další se až tolik nedostavují (krom sporadických momentů, které dávají zakusit). Samozřejmě, Fuksovo tvůrčí období není jedna zmuchlaná hrouda, má svoje přechody, etapy, ve kterých se snaží věnovat odlišným tématům i žánrům, komponování autobiografických prvků do příběhu, to já všechno chápu. Typickým motivem je snad jen a hlavně Viki, kontrastující s postavou despotického otce (a taky ten zvláštní element komorníka). Pořád je to ovšem Fuks, takže je to nadstandartně dobře napsané a vygradované. Svým způsobem jsem si i vzpomněl na Spalovače - kriminální rada Heumann se ve svém temném vyznění, i v morálních postupech silně blíží Kopfrkinglovi.
Moje první kniha od tohoto našeho autora. Kdysi dávno jsem viděl film Spalovač mrtvol - byl jsem z něho nadšen. A nyní po půl století jsem odhodlán si něco přečíst od pana Fukse. Způsob psaní mi připomíná Grehama Greena, chmurné a nejasné prostředí, pěkně vyšperkované postavy a nečekaný závěr.
Pět hvězd, bez debat. Příběh kriminálního rady. Tak to jsem si chtěl přečíst tuhle při tom kovidu něco milého, s takovou tou domácí pohodou. Řídil jsem se tím nevinným názvem knížky. HU... To jsem si ale dal. Protože tohle je Ladislav Fuks. Horrový příběh, u kterého ani po přečtení s jistotou nevíte, kdo je ten zlý/dobrý, jak to vlastně celé proboha bylo?! Stupňující se úzkost, postupující paranoidní nedůvěra ke všem postavám, které v příběhu figurují. Také mně proběhla hlavou po dočtení myšlenka: Fuks musel být psychopat. Velmi černá kniha, mistrovské dílo. (Necítíte-li se zrovna psychicky úplně dobře, tak si to raději přečtěte až někdy jindy.)
Fuks, ten David Lynch ceskeho romanu, me uhrane, jakmile otevru jeho knihu. Po precteni uzasneho Pribehu kriminalniho rady jsem si ale musela polozit otazku, jaky je rozdil mezi spisovatelem a psychopatem. Nabidla se odpoved, ze psychopat je nucen vnitrnim popudem svoji vytribene pokroucenou vizi realizovat, zatimco spisovatel se spokoji s jejim popsanim (a proto nejde sedet, uz si to odsedel pri psani romanu...)
Ladislav Fuks je můj oblíbenec a Příběh kriminálního rady mě nezklamal, i když je o něco jednodušší než třeba Mundstock nebo Mooshabrová. I v tomto románu oceňuji výborně vylíčené charaktery jednotlivých postav. Fanoušky detektivek možná rozuzlení překvapí. Fanoušky Fukse už asi méně.
Už jsem to četl dávno, ale pamatuju si ten svíravý pocit na konci. Fakt dobrý zážitek to byl.
Autor je určitě dobrý spisovatel, umí popsat atmosféru a vybudovat napětí. Ale při všech kvalitách mi to přišlo nudné, kromě dvou míst opravdu napínavých, mě to nebavilo. Zápletka byla šokující, ale spíš na efekt, než že by to bylo psychologicky uvěřitelné. Ale to, jak je to morbidně přitažené vlasy to je asi to něco navíc, co Ladislav Fuks přidává do knih jako umění a čím se liší. Má tam hororové tajemno, které vyjde najevo až zpětně.
Úžasná detektivka v podání Ladislava Fukse. Navíc i bravurně zfilmovaná Dušanem Kleinem.
Skvělá detektivka v ryze fuksovském duchu. Téma vztahu mezi dospívajícím synem a jeho přísným otcem - autobiografická linka. Plastické líčení hlavních i vedlejších postav i prostředí. Konec je opravdu nečekaný!
Poslouchala jsem jako audioknihu a musím říct, že já sama bych jí asi nikdy nečetla, ale audioknihy miluju. Pan Hartl četl přesně tak, jak jsem viděla, že se děj odvíjí a rozvíjí, prostě skvělý poslech.
Můj čtvrtý zářez ve Fuksově bibliografii.
Spalovač byla čirá dokonalost v každé větě, Mundstock mě zaháčkoval snovou temnotou, Myši byly zas taková groteska s parádně zvrácenou atmosférou. Pak přišel Pan kriminální rada.
Opět zážitek, tentokrát okořeněný poměrně výraznou homosexuální linkou, Viky a jeho kamarád byli tak sladcí při svých hovorech u skleničky vína, jak si viseli na rtech.
Kromě toho jde v knize o vraždy dětí, ze kterých by mnozí autoři detektivech byli schopni vytvořit stránky plné brutality, až by se maminám kroutili prsty u nohou. Láďa si to ale valí ve svém stylu a tak jsou mrtvé děti jen kulisou pro rozehrání psychologického příběhu nešťastného kluka, jež se snaží vymanit z pout despotického fotříka. Viky ho vnímá jako démona, který mu ničí život, já jeho jednání však v několika momentech vlastně chápal.
Rodina nefunguje, zlaté hodinky se blýskají, plánuje se cesta do Turecka, pije se víno, děti umírají, tempo je však mírné. Velké plus za komorníka, jehož bych nazval typicky fuksovskou postavou.
V hlavě jsem si tvořil teorie o možném konci, jenže autorovy hry se čtenářem dokáží být pořádné zacuchané a pokud si myslíte, že to máte prokouknuté, přijde zběsilý taneček a vám nezbývá, než s otevřenými ústy číst třikrát za sebou věty, kterým se vám ani nechce věřit. Pokud by někdo tvrdil, že Fuks je nejoriginálnější český autor, neměl bych důvod s ním nesouhlasit.
Podivně klidný příběh, který vyvolá neklid.
Tak zas někdy Ladislave.
Poslouchala jsem velice zdařilou audioknihu. Pro mě však neskutečně depresivní záležitost. Ukrutně mi vadila naprosto necitlivá postava otce. Vnímala jsem téměř fyzický odpor a vzdor vůči takto vykreslenému charakteru člověka. A opravdu jen špetku soucitu. Atmosféra dokonalá, ale autor nebude mým top. Papírovou knihu bych asi nedala :o)
Po spalovači mrtvol moje druhá kniha od Fukse. Dle mého názoru je naprosto skvělá. Přivedla mě k ní stejnojmenná televizní inscenace, která bohužel není tak skvělá jako tato kniha a hlavní dějový zvrat v ní dává mnohem menší smysl, než zde. Jedná se o méně náročnou "fuksovinu".
Má druhá kniha pana Fukse. Na styl psaní jsem si tak nějak zvykl a obsah? Přirovnal bych to asi k tomu, že vás autor hodí doprostřed řeky medu, vy se pomaličku polehoučku posunujete ke břehu. Celé je to takové vláčné a nasládlé. Ke konci přece jen ten med začíná hořknout, je to asi způsobeno tím, že se smísí s bahnem a nakonci potom máte v ústech vyloženě hořkou pachuť. Kniha stojí za přečtení a můžu jen doporučit.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Celým příběhem, na první pohled obyčejným a snad i krapet zdlouhavým, je protkána zvláštní úzkost, nepříjemné napětí a v poslední třetině i očekávání, že se každým okamžikem stane něco hrozného. To se nakonec naplní, a to ve velkém. Opakování frází, foreshadowing, zvláštní atmosféra a znepokojivé, někdy až strašidelné výjevy. Hloubkový ponor do nefunkčního vztahu otce a syna, s nímž je v kontrastu upřímná, vlastně až dojemná láska mezi Vikim a jeho přítelem. Touha po svobodě, touha po pomstě, touha po spravedlnosti. U některých scén jsem se vyloženě bála. Skvělá kniha, a ten konec... nezapomenutelný zážitek.