Příběh opravdového člověka
Boris Polevoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207076/bmid_pribeh-opravdoveho-cloveka-207076.jpg
4
193
193
Koncem března 1942 byl sestřelen stíhač Alexej Petrovič Meresjev a dopadl do centra fašisty ovládaného území v Děmjanském okruhu. Havaroval v neprostupném lese a při pádu se těžce zranil. Každý den uskutečnil za obrovských bolestí s rozdrcenými nárty a snětí v chodidlech 10 tisíc kroků, kterého ho nakonec po dlouhých 18 dnech dovedly až na svobodu.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1951 , SvobodaOriginální název:
Повесть о настоящем человеке, 1947
více info...
Přidat komentář
Chronicky známý příběh který skutečně musí znát každý. Film jsem viděla jako dítě a Meresjeva jsem tehdy neskutečně obdivovala, ke knize jsem se dostala až v dospělosti.
Knihu som isiel citat s tym ze mi bolo jasne, ze to bude pekna agitka, idealizovane a nadchnute „sovietskym clovekom“. To je vsetko v poriadku, aj ako to bolo napisane, aj to ze chudak Meresjev to zazil uplne inak ako to bolo spackane a nasilu prisposobene potrebam doby. No pre mna najvascim sklamanim bolo, ze ako pribeh skvele zacal, tak nudne a velmi nesikovne napisane skoncil. Ten zazitok z prvych stran kde Polevoj opisuje zimu, les, prirodu a pilota, ktory chce prezit bol skutocny zazitok. Ale zaver bol neuveritelne nudny. Je mi uplne jasne ze skutocny pribeh napisal sam zivot a ze sa neda ovplyvnit ako sa veci vyvijaju, ale ja som mal dojem, ze to bolo autorsky velmi slabo zvladnute. Ked dokazal autor na zaciatku brilantne majstrovsky zacat, tak pribeh mohol aj podobne ukoncit. A priestor a prostiedky na to mal, kedze ideologicky a idealisticky mohol viacmenej napisat cokolvek.
Příběh o člověku v těžké životní situaci, který díky své obrovské vůli a sebeovládání dokázal přežít v extrémně těžkých podmínkách a pak bojoval i v běžném životě s omezeními po úraze. Nelíbí se mi pejorativní, ironická věta v anotaci knihy: "opravdový Sovět se ani na okamžik nevzdal." Je jedno, jaké byl hrdina národnosti, ale jak se dokázal stavět k překážkám, ne? Kniha, která mě svého času nadchla, protože je o příkladném člověku s velkou houževnatostí, od níž jsem se nemohla odtrhnout.
Inspirativní.
Jelikož vím, jak lidé v Rusku doopravdy trpěli a statečně bojovali, ideologické ladění lze přežít.
Tak silný příběh, který se skutečně stal, toho unese a snese hodně. Pochází z roku 1947 ze země, kde na jednu stranu za války byly vypáleny stovky "Lidic" a zemřelo 8,7 milionu lidí, na druhou stranu víc lidí pobili bolševici sami ještě dávno předtím. A proto když umírá "pravý bolševik", místo slz je cítit písek mezi zuby. Komu ta propaganda nevadí, tak ať si v hlavě prohodí strany a řekne si, zda by skousl, pokud by se v knize dočetl: "Ale ty to zvládneš, ty jsi árijec!" nebo, "Och, dnes umřel opravdový národní socialista." Jistě, dílo vznikalo za určitých okolností, ale i tak budou romány nahlížející na válku jako na tragédii, kde na obou stranách bojují ti samí lidé a všichni nakonec prohrají, vždy nadčasové a lépe stravitelné. Ale ten příběh je neuvěřitelný!
Rád bych zde ještě vyzdvihl dřívější komentář uživatele jadran.
ČV 2018, zmíněno v Tankovém praporu
Spousta lidí se tady udivuje, že je to bavilo, spousta lidí tady naštěstí i popisuje, že to je prostě o síle a vůli člověka. Kdo v 70 letech tuhle knihu nečetl, kdo tenhle film neviděl??? Kdo u toho neměl oči dokořán? Není to všechno jen o politice, člověk je stejný ve válce a v míru ať je ze Sovětského Svazu, Japonska, Ameriky, nebo z Čech.
Tenhle příběh jsem kdysi přečetla jedním dechem a potom mne dlouho děsil. Řadím si ho k Johny si vzal pušku.
Ačkoliv autor sloužil svou prací nepěkné ideologii, tahle kniha se mu povedla. Opravdu silné vyprávění o nezdolnosti ducha, i když je tělo dobité.
A úvaha o nesmyslnosti války a jejího koloběhu - na obou stranách mladí zdraví jdou do boje, jsou rozsekáni, doktoři je jakžtakž spraví a jsou opět posláni do toho mlýnku na maso, vyplyne sama. Nikdy jsem úplně nevěřila, že by se někdo chtěl po takovém zážitku dobrovolně vrátit na bojiště.
Hodnocení k této knize přidávám z nostalgie. Když jsem na základní škole dospěla do etapy života, kdy jsem četla "šmahem" vše, co bylo tenkráte ve školní a později městské knihovně k mání, tento příběh jsem "zhltla" také. Film jsem určitě sledovala, podle toho , že si pamatuji útržky, tak nevím, zda celý. Knihu jsem ale přečetla určitě celou a znovu musím napsat, že v určitém období života jsme nevnímali až tak propagandu a politické zaměření, ale spíše příběh nezdolnosti, odvahy, touhy překonat sebe sama a naděje. Co jiného by dodávalo sílu v podobné situaci, než naděje ? Z filmu podle mě ta propaganda civí více.
Kniha má navíc překrásné ilustrace, zrovna minulý týden jsem jimi listovala v naší knihovně a vzpomínala.
Válka měla na všech frontách své hrdiny....kéž by se lidstvo poučilo !!
Přidávám se k vícehvězdičkovým komentářům,četla jsem,viděla jsem a smekám před každým,kdo se v těžké životní situaci nevzdává.
Můžu doporučit.
K této knize jsem se odhodlávala velmi dlouho. Byla to v dětství oblíbená kniha mého táty a musím napsat, že jsem až doposud nevěděla, jakou četbu kromě detektivek má rád. Přiznávám se, že souhlasím s kladnými komentáři níže. Knížka se četla velmi snadno, až mě to udivilo. Nejvíc mě zaujala první a druhá část knížky. Chvílema jsem u knížky brečela (to když Alexej lezl sněhem, pak, když mu pomáhal děda Michajla do koupele), přišla na mne "nevolnost", když Alexej jedl ježka a další a další. Jeho dobrodužství na mne udělalo "opravdový" dojem. Na konci knížky mě přepadl sentiment a říkala jsem si, jaké by to bylo, kdyby se všichni znovu po letech sešli. Jo, můžu doporučit.
Úžasné vyprávění plné napětí a dramatických událostí. Autor mistrně popsal přírodu, tak nevinnou, která přihlížela životnímu boji Maresjeva, který vyvinul nadlidské úsilí nad bolestí a těžkými podmínkami pro přežití a 18 dní se všemožnými prostředky snažil dostat ke své civilizaci.
I přes zdravotní handicap se nevzdal a dal cvičil své ochablé těl vycvičené k boji. Poutavé vyprávění jeho známých z nemocničního prostředí dodává knize na čtivosti. Alexej se nenechal odradit odmítavým postojem svých nadřízených a svou odvahou a statečností se probojoval ke splnění svého snu. Všechny čtyři části příběhu se četly velmi dobře.
Kniha jako taková super, příběh, děj, postavy. Ale do popředí se dostává i režim, tzv. sovětský člověk a oslava Ruska což v dnešní době už vidíme jinak než tehdy
Snad z ničeho se mi nedělá hůř, než z agresivní a hloupé propagandy, která navíc právě svou propagandičností špiní lidi, kteří si respekt a úctu zasluhují. Ty miliony a miliony lidí, kteří v té válce padli, byli chudáci a jejich utrpení i vše to, co dokázali si zaslouží když ne úctu, tak soucit určitě, i když ono "osvobození" bylo (ne jejich vinou) spíše počátkem temna stejně odporného, jako nacistická okupace. Ale za to oni nemohli.
Většina z nich zahynula zbytečně díky "schopnostem" režimu, ať už při nesmyslných masových útocích, střelbou jednotek NKVD do zad při snaze utéct před nezastavitelným nepřítelem nebo třeba hlady v obléhaném Petrohradu (tehdy Leningrad).
Alexej Maresjev byl skutečná osoba a příběh, který nám ochotný propagandistický řemeslník Polevoj předkládá, tohoto člověka skutečně špiní. Když jsem to jako malý kluk musel číst, ačkoliv mně všechno válečné zajímalo, bylo mi nesympatické ono - Ty to dokážeš, jsi sovětský člověk.
Když v osmdesátkách přece jenom díky celkovému uvolnění vešel ve známost příběh Douglase Badera, jakýsi jiný propagandistický řemeslník tvrdil, že Meresjev měl "delší" protézy a byl tedy větší hrdina než ten Brit. Já je stavím na stejnou úroveň, protože je vidím jako lidi a ne jako propagandistické artefakty (Bader je ovem spíš chápán v Británii jako jistá kuriozita...).
Alexej Maresjev si psal deník a tam to všechno popisoval trochu jinak. K boji ho nevedla láska k nesmrtelnému Stalinovi, ani ke komunistické straně (kam mimochodem vstoupil až po onom zranění), ale prostě jenom snaha přežít a bránit svoji zemi. Stejně úporně bojovali ruští vojáci u Borodina a žádného Stalina ani zářící hvězdnou budoucnost komunismu v té době nikdo neznal. Tehdy si zapsal:
1948
„Jsem filmový hrdina. Musím se smát, když vidím herce Pavla Chadochnikova, který mě představuje. Ten hrdinný zápal v očích. Ta touha a posedlost bojovat do poslední chvíle i přes svůj handycap proti fašismu. Krásná pohádka. Zase mě „svědí protéza“. Budu se muset od něj hodně naučit. Zítra mám besedu s pionýry. Nesmím je zklamat. Musím jim dát Meresjeva, na kterého jsou zvyklí z biografu.“
Stal se sám součástí sovětské propagandy a dobře si to uvědomoval. Stal se celebritou, ale jeho deníkové záznamy ukazují, že vždycky věděl, která bije. Nakonec jako beznohý válečný veterán moc na výběr neměl. Buď se stát onou "rudou" celebritou (vezměme si životní příběh prvního kosmonauta Jurije Gagrina a je to to samé) se vší tou péčí a strojeným obdivem, nebo sejít někde v zapomnění. Který moralista by volil to druhé?
Alexej Maresjev zemřel v 85 letech 16. května 2001 na srdeční infarkt. Rozhovor s ním jsem viděl před delší dobou v televizi a výše uvedené skutečnosti řekl zcela naplno. A jeho závěrečné poselství znělo: „Lež má krátké nohy, já nemám žádné.“
V dnešní době jsou propagandastické hlášky typu Sovětský člověk docela k smíchu.
Hlavní děj nabere obrátky už na začátku když je pilot v nemocnici napětí opadá a vrací se až na konci při bojích ve vzduchu.
Vše dobře končí jak v pohádce.
Zožratý jež, beriem. Protézy v kabíne, ok. Propaganda, v tej dobe, podmienka vydania. Overall chorosho.
Až do záveru knihy som nevedela, že ide o skutočný príbeh, som z toho trochu mimo, takéto knihy sa ťažko potom hodnotia, príde mi to smiešne, ako pri knihách od Remarquea, pretože opäť je to jedno z diel, za ktoré ktosi čosi zaplatil vysokú daň! Neviem, o akej propagande tu každý trilkuje, keď každý izmus sa vždy rád propagoval prostriedkami, aké doba ponúkala... v 20.storočí boli veľké, preto socializmus, ale aj iné idey sa ľahšie "propagovali", tým mali efekt na širšiu verejnosť, prostriedky dopomohli k širšímvýsledkom (aj územným) a už samotné slovo má svoju podporu, treba aj na to pozerať. Autorova kniha asi prešla nejakou "cenzúrou" alebo nápadmi iných, ináč si myslím, že gro je zobrazenie ľudského ducha, ktorý svoje ja prevýšil potrebami verejnosti, a to duchu dnešného človeka absolútne chýba, každý sa pozerá na vlasť iba vo svojom srdiečku a v okolí, hlavne, nech je sám so sebou šťastný, jeho mini okolie a jediný záujem je chodiť pravidelne na voľby, lenže to nestačí. Aký to paradox, môžeme byť blízko človeku na druhom konci sveta, ale keby elektrinu vypli, hops, svet sa scvrkol a každý má dnes dvere (a oči) zavreté. Vážení, máme problém sami so sebou. Začnime sa konečne pozerať aj na záujmy druhých nielen cez slová, ale aj skutky. Je tam dosť veľký rozdiel, ktorý si ani 50 ročný človek nemusí uvedomiť. uvedomíme si to na jasnej fyziognómii a reči komisára, umierajúceho v nemocnici. Je veľmi ľahké si ho predstaviť. Odmysliac si ideológiu, výborný odkaz, ale obávam sa, že mnohými nepochopený a to z dôvodu neskúsenosti moderného človeka, ktorý sa bráni spoločnosti, neznáša ľudí, je lenivý, povrchný, konzumný, uprednostňuje zvieratá a jeho ľudským svetom je egoisticky drobný kruh rodiny a známych so zavretými dverami. Skvelá duchovná kríza, ktorá ná povedie do boja s tými, ktorí pre niečo žijú a mobily ani zvieratká veru to nie sú...
Tuhle knihu jsem si přečetl z hecu.Příběh je tak známý, že jsem věděl o čem to bude a právě z toho jsem měl obavu, že hrdinný sovětský člověk překoná vše, prostě něco ve stylu: myslíte, že to přežil? ...no přežil, protože mu to politicky myslelo! Těhle pasáží jsem si při čtení užil dost, ale když jsem si této propagandy přestal všímat,nebylo to zas tak hrozné jak jsem si původně myslel.Nakonec jsem to přečetl celkem v pohodě a to jsem si na začátku myslel, že to ani nedokážu dočíst a pošlu knihu do propadliště dějin.Takže nakonec hodnotím pro mne překvapivými 3 z 5ti.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno vojenští letci tělesné postižení nový začátek podle skutečných událostí handicap
Autorovy další knížky
| 1977 |  Příběh opravdového člověka |
| 1955 |  Zlato |
| 1972 | Norimberský deník |
| 1951 | My sovětští lidé |
| 1975 | Berlín 896 km |
Kazda pohnuta doba ma sve "vyrobene" hrdiny a je jedno, jestli ma jejich pribeh zaklad jako pribeh Jessicy Lynch nebo Alexeje Maresjeva. Jedno se ovsem tehle knizce uprit neda. Je napsana dobre a misty prozrazuje o sve dobe a lidech mozna i vic, nez by chtela ("lidi si udelame, ale kun, zkuste udelat kone...", taham z pameti, tak mne nekamenujte, jestli to nebude resne).