Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44695/bmid_prilis-hlucna-samota-PwC-44695.png
4
1158
1158
Příliš hlučná samota je především retrospektivním portrétem typické postavy autorovy generace, samorostlého a samotářského hloubavce Haňti, zaměstnaného snad odmalička v pražské sběrně starého papíru. Zde, na sociálním a politickém dnu společnosti, si hrdina tváří v tvář historickým posunům ve vědomí duchovních a kulturních hodnot osvojil svobodomyslnou vitální filozofii, stejně vydatně křtěnou myšlenkami Lao-c´e, Kanta, Nietzscheho či Camuse jako skrápěnou mokem z libeňských hospůdek. Než čas kvapí a kvílí, a v názorech starého Haňti se ukládá poznání, že léta a lidé nebývají humánní a že mnoho z toho, co spatřuje kolem sebe, není nepodobno bitvám krysích klanů.... celý text
Přidat komentář
"...Nebesa nejsou humánní a život nade mnou a pode mnou a ve mně také ne.“
„..a trnul a žasnul jsem nad Hegelem, který mne učil, že jediné, z čeho lze mít na svete hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých, umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede bojem zmladit, vybojovat si nový formami právo na nový život.“
„Opřený o pult otevřené skleněné stěny automatu v Černém pivovaře piju popovickou desítečku, povídám si, od téhle chvíle, kamaráde, musíš na všechno být už sám, sám sebe musíš donutit, abys šel mezi lidi, sám sebe musíš bavit, sám se sebou hrát divadlo tak dlouho, než sám sebe opustíš, protože od teďka kroužejí jen samé melancholické kružnice, a tak jak jdeš dopředu, současně se navracíš zpátky, ano, progressus ad originem je regressus ad futurum, tvůj mozek není nic víc než hydraulickým lisem zpresované myšlenky.“
Ne že bych Hrabalův styl přijímal absolutně a zcela nekriticky (občas mne lehce štve přílišná vzletnost a ukecanost), ale je v něm tolik sympatických prvků, že nemůžu udělit menší počet hvězdiček. Opakující se motivy, vlastně jakési refrény, značí, že dílo má v mnoha ohledech blíž k poesii než k próze, šíře slovní zásoby je úchvatná (zas a znova nalézám mně zcela neznámá slova jako třeba "harburn"), odkazy na nejrůznější kulturní jevy (knihy, obrazy, architektura) poukazují na fenomenální vzdělanost, ač jí bylo dosaženo "proti své vůli". Nejde o slepé papouškování načtených frází, ale obvykle o osobitou analýzu a vytyčení vhodného detailu (za obzvlášť zdařilé považuji velmi trefné srovnávání Ježíše s Lao-cem). Nebesa sice nejsou humánní, ale tady na zemi by se nám humánnost už díky takovýmto kulturním odkazům vydařit mohla!
Zajímavý příběh, jedna z mála knih, kde mi nevadily zdlouhavé popisy všeho kolem, příjemné čtení.
Ajajaj ajajaj pan Hrabal mě dostal. Konečně poetika, se kterou si můžu něco počnout (u Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet jsem asi byla trochu mimo - až možná na Kafkárnu).
Hrabal zde nechává hovořit baliče starého papíru Haňťu, který už třicet pět let stojí v podzemí sběrných surovin ve Spálené ulici u lisu, nemytý a věčně přiopilý, a vytváří zvláštní koláže – v jeho očích umělecká díla – z vyřazených knih, reprodukcí uměleckých děl, ale také pytlů od cementu či zakrváceného papíru z jatek. Haňťovým monologem se proplétají zážitky z minulosti (často velmi syrové) i ze současnosti. Ač žije na naprostém sociálním dně, Haňťa sbírá některé vyřazené knihy a čte hodnotnou literaturu (Hegel, Kant, Herder aj.), odkazy na níž se prolínají celým textem. Na malém rozsahu Hrabal vytváří pozoruhodný obraz samorostlého člověka, který i přes své mrzké postavení chce být sám sebou a vytvořil si svéráznou životní filosofii. Pozornost si zaslouží také Hrabalova práce s jazykem a výrazná rytmika textu. Celkově velmi zajímavá kniha s řadou silných momentů.
Knížka obsahově velmi zajímavá.
Moc se mi líbilo, že celá "povídka" je vlastně jedním velkým vnitřním monologem, Haňťovým zamyšlením. Proto do jisté míry i chápu strukturu textu, jenže mému stylu čtení to prostě nesedne. Je to škoda, protože autorovy motivace pro krásný text, jež se valí v rytmických vlnách jsou jedinečné a jistě opodstatněné.
Jenomže já se rád při čtení zastavím, vzhlédnu a zamyslím se (zamyšlení si toto díle jistě zaslouží) a u Hrabala člověk nemá kde. Jeho styl nutí čtenáře proud textu hltat po obrovských doušcích, jimiž se někdy může i zalykat. Zvlášť pak takový "Hrabalovský analfabet", jako jsem já.
Co mi naopak velmi sedlo do noty, bylo bohatství přirovnání a barvitost popisu scén. Celý text je krásně živý a vitální, což kontrastuje se zádumčivým a resignovaným postojem hlavní postavy.
Nicméně, nad knížkou budu ještě dlouho přemýšlet a to je u mě známka dobré knihy. Vnímání jiných kultur, humanismus, pozornost vůči kontrastům světa kolem sebe a také vlastní osoby a v neposlední řadě smysl bytí. To jsou náměty, nyní díky tomuto dílu vložené do mé mysli. Za to autorovi vřele děkuji.
Mně se to líbilo! Četla jsem všechny tři verze a jedna lepší jak druhá. Geniální kniha, jen musíte napomoci (a chtít) to kouzlo poodkrýt :-)
Zní to jako nostalgie, ale nostalgií to není, zní to jako filosofie a tou to také není, zní to jako poetika, ani ta to není... Je to všechno - je to Hrabal. Doporučuji všem poetickým duším, všem "krasomilům", všem, všem, všem, ... všem.
"A ano, NYX, slisoval se. Slisoval se ve svém milovaném prostředí, svým milovaným lisem, prostřednictvím své milované práce." Krásná smrt.
Dlouhou dobu jsem Hrabala přehlížela a nepovažovala jsem ho za hodného mého obdivu. Touto knihou mi však dokázal svého génia, dokázal, že jeho dílo nestojí (ač se to dle středoškolských osnov zdá) jen na Ostře sledovaných vlacích...
Hrabalův spisovatelský styl je velmi osobitý. Jedna věta je klidně na dvě stránky, v knize není v podstatě žádný příběh - celou dobu jen sledujeme myšlenkové pochody jednoho člověka naházené na papír přesně tak jak ho zrovna napadají. Je vidět, že Hrabal byl velmi inteligentní člověk a kniha je plná zajímavých myšlenek, ale já jsem se do toho prostě nemohl začíst....
Hrabalovský styl vyprávění je jedinečný, jakákoli postava mi svým přístupem připomíná mladého nadšeného člověka, z knížky cítím optimismus, nebo alespoň takové smíření se životem, i když vlastně vůbec optimistická není
Učetl bych se té Hrabalovy poetiky zamazaných českých rukou, vychlazeného piva, které pijete sedíc v trávě na slunci a bez bot. Jenže doba je agresivní, pracuje se ve zautomatizovaných halách, ne venku, vše je přesný opak té Hrabalovy pomalé plynulosti a naše zem se zkrátka mění. Z lidí tady, kteří dřív vše dělali podomácku, z těch mozků a kapacit v montérkách, elektrikářů a kutilů, zemědělců, co vymysleli vše, se stali materialisté, kteří věří, že důvodem k radosti a spokojenému životu je, když žijí v paneláku a nakoupí v supermarketu o dvacet sedm korun levněji.
Stále vidím ty dozvuky, pořád tu jsou domy s omlácenou omítkou a zničenou střechou - na jeden civím každý den, bohužel to všechno už je vlastně pryč a nahrazují to nové věci, ale to je zkrátka přirozený řád Světa. Jen doufám, že tu ještě pořád někde jsou lidi jako já, nebo Hrabal. 'Příliš hlučnou samotu' bych se nebál označit ze jeho nejosobnější text... ale co od něj vlastně není osobní? Jako vždy, milá malá knížka od jednoho milého malého člověka, i kdyby se byl býval někdy choval jako nějaká potvora hrabalovitá.
Koláž myšlenek, historek a vnitřního smutku člověka, který má pochybné místo v celém kolosu světa a i o to nakonec má přijít.
Bavil mě ten proud, bavilo mě nechat se unášet, zastavit se na místech, kde se mi chtělo, proběhnout pasáže, které mě k tomu vybízely, napít se, dojmout se, cynicky mávnout rukou, zasmát se... Kniha je dostatečně zhuštěná na přiměřený počet stránek, krásně se četla před spaním i v autobuse, kdy člověk rád schová pohled do písmen, místo aby čuměl do blba...
První setkání s Hrabalem tedy hodnotím jako velmi povedené, ale paradoxně necítím potřebu sáhnout po další jeho knize.
Neměl jsem co číst, tak jsem popadl tuto klasiku. Kniha asi zaujme svou nostalgickou vzpomínkou na staré časy a mírně ironickou obavou z nových věcí a postupů, díky kterým se pak to staré stává zbytečným. Hanťa se nedovede přizpůsobit odosobněnému způsobu práce, který je od něho vyžadován. Nad vším příliš bádá, uchraňuje hodnotné knihy před lisováním a je tak "proti své vůli vzdělán"..
Silná pasáž je ta, jak po vylíčení zvláštně tichého vztahu s mladou cikánkou se dotyčná ztratí a jen tak mimochodem se dozvíme, "že ji sebralo gestapo s ostatními cikány a dovezli do koncentráku, odkud už se nevrátila, spálili ji někde v Majdanku nebo Osvětimi v kremačních pecích. Nebesa nejsou humánní..."
Líbilo se mi srovnání s troubením jelena: "..aby zase Hedvička zvážila šéfa, a přitom vážení šéf řinčel do stropu dvora a troubil nadšením jako starý jelen, když vidí mladičkou laň" a veselá byla také místa, kde u setkání dvou mladých lidí figuruje hovno;) Dávám tři a půl hvězdy.
Kniha mi přišla dost nudná s porovnáním knihy "Ostře sledované vlaky", jelikož jsem tuhle knihu četla dřív a měla velmi komické prvky, natož "Příliš hlučná samota" byla úplně jiná. Celkově jsem se nudila, protože kniha je celou dobu popisuje jednu věc stále dokola, jen jinými slovy. Knihu akorát zachraňuje to, že se občas objeví nějaká vzpomínka hlavního hrdiny. Možná někoho z Vás bude kniha zajímat, mě přišla dost slabá :)
Velmi mě překvapila kompozice, díky které jsem téměř měl pocit, že čtu dílo od Faulknera. Pod zdánlivě neproniknutelným povrchem se však ukrývá sentimentální a v mnohém lidské a hřejivé vyprávění stárnoucího muže, který se ohlíží za svým životem a medituje nad tím, k čemu to tady vlastně bylo. Rozhodně to ale není četba do MHD, tento román díky své kompozici vyžaduje čtenářovu spolupráci a občas i notnou dávku trpělivosti.
Smutný příběh s krásnými myšlenkami. Kupodivu vůbec mi nevadí Hrabalův zvláštní styl psaní, naopak, jeho knihy čtu jedním dechem.
"Jednadvacet Slunečnic svítilo v temném příšeří sklepení a několik myšek, které se třásly chladem, protože nikde už nebyl papír, jedna z těch myšek přišla až ke mně a zaútočila na mě, maličká myška skákala proti mně na zadních a chtěla mě zakousnout nebo snad povalit, možná mě chtěla jen zranit, celou silou svého myšího tělíčka skákala a kousala mě do mokré podrážky, vždycky jsem ji něžně odsunul, ale myška znovu a znovu se vrhala na moji podrážku, aby nakonec docela udýchána seděla v koutku a dívala se na mě, dívala se mi do očí, a já jsem se rozklepal, viděl jsem, že v těch myších očích je tu chvíli něco víc než hvězdné nebe nade mnou, víc než morální zákon ve mně."
Jen ten konec jsem nějak nepochopila, byl slisován nebo si to jen představoval?
Vždycky když si zastesknu nad časy dávno minulými a pocítím zvláštní nutkání vrátit se alespoň prostřednictvím knížky do doby, kterou jsem nepoznal a poznat nemohl, poznat způsob života a myšlení lidí, které je mi sice cizí a nevlastní, ale které mě o to více přitahuje, vzpomenu si na Bohumila Hrabala, Pana Spisovatele, který snad jako jeden z mála (ne-li jediný) dokáže tak neodolatelně krásně a poeticky zachytit českou zemi a atmosféru v ní, všechen ten prostý lid s typickými vlastnostmi, nezaměnitelným humorem a nadhledem, zkrátka lidi nikoli intelektuální, ale lidově moudré, hovorově mluvící, filozofující nad svým životem, životním údělem, minulostí i současností.
Samotný pan Hrabal je naprosto nad věcí, představuji si jej jako postaršího pána (kterým pochopitelně později byl), sedícího za zlatých časů někde na terase pražské hospůdky s dýmkou v ústech a pivem na stole před sebou (vidíte už tu poetiku?), líně listujícího v novinách, jeden výtisk za třicet haléřů. A jak si tak listuje a cucá slova v ústech, občas přes stránky pohlédne do okolí, a co ho zaujme, to si zapamatuje a později použije.
Příliš hlučná samota se podobá ostatním Hrabalovým knihám, je psána formou vnitřního monologu hlavní postavy, ve kterém se opakují stále stejné motivy, což je někdy poněkud otravné, zvláště u jiných autorů, ale u Hrabala to je kouzelné a v tom nejlepším slova smyslu typické, protože jeho rukoupis poznáte již po pár větách. S tím přímo souvisí i poměrně osvědčené pravidlo: nesedne-li vám nějaká jeho kniha, pravděpodobně vám nesedne žádná jiná, ne proto, že by to bylo všechno na jedno brdo, ale právě proto, že Hrabal je Hrabal a jeho neuvěřitelně dlouhá souvětí, do kterých dokáže spojit kdeco, spojitelné i nespojitelné, jsou zkrátka proslulá a legendární (a pro otrlé).
Hrabal je pro mě jeden ze tří českých prozaiků dvacátého století, jejichž dílo považuji pro svou kvalitu a formu jako světové, světové úrovně dosahující (těmi dalšími jsou Karel Čapek a Milan Kundera). Hrabalovi zkrátka musíte rozumět, ano nebo ne, a pakliže se dostanete na jeho vlnu, pak sami pochopíte, o kolik by naše literatura byla ochuzena, kdyby ho nebylo.
Píše nádherně, no uznejte sami:
Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. (strana 7)
(přečteno 11. srpna 2012)
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
jedna z nejlepších Hrabalových knih - mně je nejbližší, pro mě je nejniternější :)