Přísaha - chirurg pod palbou
Hassan Bajev , Ruth Daniloff , Nicholas Daniloff
Pozoruhodné memoáry čečenského chirurga, očitého svědka a přímého účastníka čečensko-ruského konfliktu, který během války a meziválečného příměří v 90. letech ošetřoval za nepopsatelných podmínek nejen civilisty, ale i vojáky na obou stranách. Úspěšný plastický chirurg, který po vypuknutí války opustil zavedenou praxi a odešel do Grozného léčit zraněné civilisty, uprchlíky a vojáky z obou stran barikády, líčí na základě deníkových záznamů průběh čečensko-ruského konfliktu od jeho počátků až do chvíle, kdy požádal o azyl v USA. Protože v neuvěřitelných podmínkách ošetřoval bez rozdílu jak Čečence, tak i raněné Rusy, byl jako zrádce ohrožován čečenskými extremisty, zároveň ale ruská armáda na něho začátkem roku 2000 vydala zatykač. Než se mu za pomoci přátel podařilo uprchnout ze země, byl několikrát unesen, několikrát zatčen a hrozila mu poprava. V pamětech, které v azylu napsal, popisuje nejen práci válečného chirurga a celkovou atmosféru v okupované zemi, ale snaží se čtenáře seznámit s historií Čečny, s příčinami konfliktu a snaží se čtenářům přiblížit muslimské tradice své země, rodinný život, náboženství i kulturu. Sugestivní a otřesné svědectví přímého účastníka doplňuje zasvěcený doslov Jaromíra Štětiny. Spoluautoři: Nicholas Daniloff, Ruth Daniloffová Doslov: Jaromír Štětina... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2006 , BB artOriginální název:
The oath, 2003
více info...
Přidat komentář
Vzpomínky čečenského lékaře na 1. a 2.válku v Čečensku. Ošetřovalba operoval Rusx i Čečence. Během 2.války byl donucen emigrovat do USA. Posttraumatický syndrom. Těžká až nemožná aklimatizace v USA. Velmi drsné.
(2006)
Jsem ráda, že jsem tuto knihu zde na databázi objevila. O rusko-čečenské válce jsem dosud věděla jen to, o čem nás informovala media. Kniha je svědectvím těchto událostí z pohledu čečenského občana a ty jsou poněkud odlišné. Na to, co autor prožil a kolika lidem zachránil život vypráví autor svůj příběh s velkou skromností. Jen zázrakem obě války přežil. Kdyby se mu nepodařilo s pomocí přátel emigrovat, asi by tato kniha nemohla nikdy vyjít.
Je to síla! Trvalo mi to, než jsem tuhle knížku v antikvariátu sehnala, a rozhodně to stálo za to. Syrové, realistické, jako válka sama...
Klobouk dolu pred obetavosti, narodni hrdosti a odvahou pana doktora, jeho rodiny a take pred jeho sportovnimi uspechy. Je to borec. Jinak malicko jednostranne, hrozna zverstva predvadeli i cecensti bojovnici, nejen rusove.
Doslova mi při četbě tuhla krev v žilách a slyšel jsem tlukot vlastního srdce. To co "napsal" v tomto případě sám život, by snad ani nikdo nevymyslel. Člověk si uvědomí v jak bezpečném světě tu žijeme. A taky jak je ten bezpečný svět nesmírně křehký.
Velmi silná kniha, někteří lidé mají opravdu příšerný život :-(. Žít v područí Ruska, komu by se chtělo, ještě, že už to máme za sebou, ale někdo takové štěstí nemá.
Jedna z nejsilnějších knih, kterou jsem kdy četl, která mi v ledasčem připomněla "Utekl jsem z Osvětimi" od Rudolfa Vrby.
Pro člověka, který nezná východní reálie to může být trošku náročnější čtení, pokud se ale nad toto povznesete, dočkáte se neuvěřitelně silného svědectví.
No, moc dobře napsaný to není. Na beletrii je to příliš strohé, na dokument příliš opisné. Ale ten obsah! Kromě vylíčení útrap válečné chirurga a uprchlíka je tam toho dost i o rozmanitosti islámu a střetu kultur. Doporučuju!
Lidi jestli máte tip kde tuto knihu zakoupit na netu je vyprodaná, nebo jste ji ochoten někdo prodat pujčit mi ji ,tak se ozvěte u nás v knihovně není k mání. dík moc jsem z okresu Bruntál v připadě pujčení knihy zaručuji čestné jednání
Předmluva k Bajevově knize začíná: "Zaprvé jsem chtěl, aby svět věděl, že válka je strašlivá věc, jejíž obětí jsou nevinní. Ve válce nejsou žádní vítězové. Za druhé, a to je neméně důležité, jsem chtěl svým čtenářům představit čečenský národ." - vzpomíná Petruška Šustrová nedávno v LN v článku ABY NEZMIZELO. Vzpomíná také na setkání s autorem v Praze před několika lety, kdy jí podepsal svou knihu a děkoval za to, že ji přeložila. ... "A proč o tom dneska píšu? Protože zítra je třiadvacátého února (23.2.1944 obklíčili čečenské vesnice i města sovětští vojáci a hlavně příslušníci tajné policie a bez cavyků nahnali lidi do náklaďáků, které je odvezly k vlakům, a ty je deportovaly na Sibiř a do Kazachstánu. Vyhnání provázely nelidské zločiny.). A protože Mejla kdysi zpíval: ´To co bylo, nezmizelo, stále s námi zůstává...´"
"...Krve bylo v zásobách stále málo. Každý, kdo v nemocnici pracoval, sestry, dvanáct bezpečnostních stráží i já sám, dával pravidelně krev. Hledal jsem v lékařské encyklopedii, kolik krve může člověk dát, aby ho to neohrozilo, jaký čas se doporučuje na vzpamatování a jaká dieta udrží člověka při silách. Jakmile jsme si na to zvykli, mohli jsme dávat krev každé dva týdny, při naléhavé potřebě dokonce každý týden. (...) Protože mám krevní skupinu 0 Rh+, mohu být dárcem pro všechny krevní skupiny. Utáhl jsem si kolem předloktí gumovou pásku, až vystoupila žíla, a zavedl jsem jehlu. Propojil jsem ji s hadičkou a moje krev začala proudit přímo do Vachova těla. Mé sestry i já jsme dávali krev pravidelně, obvykle 400 až 500 kubických centimetrů, ale tentokrát jsem to neměřil..."