Proces
Josef Pohl , Franz Kafka
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/308990/proces-bY1-308990.jpg
4
2244
2244
Dejová línia prózy udržiava čitateľa v neustálom napätí a neistote. Veď akoby ste sa cítili, keby vás, tak ako protagonistu Jozefa K., v jedno ráno zobudili neznámi muži a odviedli nasledujúci deň na výsluch? V prípade Jozefa K. však nejde o nijaký žart, stáva sa súčasťou súdneho procesu, v ktorom figuruje ako obvinený.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Petit PressOriginální název:
Der Prozess, 1925
více info...
Přidat komentář
Posloucháno jako audiokniha v přednesu Jiřího Ornesta. A hodnocení je velmi těžké. Kniha je naprosto nekonzistentní, některým kapitolám bych dal odpad, některým plný počet. Abych si udělal ucelený názor budu si muset od Kafky přečíst i knihy které opravdu vydal ve stavu v jakém chtěl. Proces který Kafka nedopsal a nechtěl ho vydat, mi trochu připomíná Bibli - každý si najde svůj vlastní výklad, i když je možné, že žádný skrytý význam kniha mít neměla. Třeba si jen Kafka zapisoval co se mu v noci zdálo.
Jediné minus knihy je v mých očích nenávaznost, kazí mi to plynulost děje. Oproti komentářům ostatních čtenářů nemohu srovnávat události s komunistickým režimem či 17. listopadem, protože jsem je jednoduše nezažil. Osobně mi tedy přijde, že se mi zkušenosti Josefa K. obtížněji zatahují do současnosti.
Abych nevyzněl jen pesimisticky, kniha je skvělá nad zamyšlením se nad absurditou a místy velmi zvláštním chováním hlavní postavy. Velmi doporučuji přečíst, zejména maturantům, které zaujala Proměna... :)
(SPOILER)
Kafka je jedním z mých srdcových autorů, i když bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem v jeho díle vždy vše pochopil nebo dokázal ocenit jím zamýšlenou hloubku. Pro mě je Kafka unikátní v tom, že neexistuje spisovatel, k němuž bych ho dokázal přirovnat, tak specifický je jeho styl a je velmi pravděpodobné, že když se zeptáte deseti lidí, jaký mají názor na jeho dílo a co tím Kafka chtěl říct, uslyšíte deset různých verzí.
Pro mě Kafka představuje velmi všímavého pozorovatele, který ve svých dílech dokázal zhmotnit to, co bylo na společnosti špatně, a to způsobem naprosto mrazivým a odlidštěným. Tím nechci říct, že jeho dílo představuje nějakou sociální kritiku nebo sondu jako např. u Dostojevského, Kafka zdaleka nepsal takovým způsobem - jeho dílo zachycuje existenciální horor pociťovaný jednotlivým člověkem, který nestojí ani proti společnosti jako takové, ale proti jejímu mocenskému, byrokratickému či jakémukoliv jinému aparátu, který je všudypřítomný a nikde zároveň, a proto proti němu nedokážete bojovat a Kafkovy postavy končí tragicky, bez ohledu na to, jestli jim někdo chce pomoci, nebo ne. Jakmile si přijdou pro Josefa K., jeho osud je zpečetěn, i kdyby se všichni lidé na celém světě postavili za něj - nebylo by to k ničemu, jakmile by proti němu stále stál onen neuchopitelný aparát, vytvořený těmi stejnými lidmi. Josef. K. by také i v této situaci jistě sám přijal vlastní trest za neznámé provinění a nůž by si do srdce vrazil sám, o tom jsem přesvědčen. Podobných motivů sebeobětování, sebedestrukce či sebenenávisti je v Kafkově díle mnohem více, např. v Proměně (a nepochybně se také jedná o výsledek obtížného vztahu s otcem).
Pokud očekáváte "klasickou" světovou literaturu, která má nějaký děj, spád, akci, logiku - pak Kafka není pro vás. V jeho světě totiž vládne pokřivená odlidštěnost, osamocení člověka, bez ohledu na to, jak zároveň váženou a dobrou práci může mít nebo kolika lidem pomáhá. V Kafkově světě i sebenepatrnější detail může hrát obrovskou roli a zároveň není absolutně nic zvláštního nebo absurdního, když vás vytáhnou z vašeho bytu za město, kde vás popraví bez toho, abyste znali obvinění či rozsudek. Z našeho pohledu, když se díváme do Kafkova světa, je to samozřejmě brutální, absurdní, nezákonné, ale v jeho světě je to přirozený proces a je jen otázkou času, kdy jedinec podlehne. Kafka je jedním z těch autorů, kteří rozhodně nesednou každému a nemůžete je číst letem světem. Nesmírně vyžaduje zamýšlení nad každou větou, nad každým slovem a jejich spojeními. Troufám si říct, že Kafku člověk pochopí tím lépe, čím více zkušeností sám má s absurdností doby, s mocenskou a byrokratickou hydrou, která je v jeho díle téměř personifikovaná nebo čím více odcizeně si ve společnosti připadá a jejíž absurdnost nevěřícně sleduje, zatímco ostatní už semlela, nebo se podvolili a jsou její součástí. Kafka dokáže dát i svým jediným krátkým aforismem námět na hodiny přemýšlení a filozofování a vše, co jsem kdy od něj četl, jsem si právě takto "užíval", i když je jeho dílo depresivní, bezútěšné, absurdní, neuchopitelné, nejednoznačné, ale to vše způsobem, které jej naprosto jasně definuje.
Geniální text, který by si zasloužil několik zásahů geniálního/osvíceného redaktora. Ale víme, jak to bylo, takže klobouk dolů.
Normálně mě štvalo, jak z příběhu dýchá absurdita. Asi že se za století od napsání ve společnosti nic moc nezměnilo.
Ale čte se to trochu... nelehce.
Další z mých literárních návratů do dob gymnaziálních. Tehdy v 1. ročníku byla pro mě četba Procesu ranou těžkým kladivem mezi oči. Tak tak jsem to ustál, ale následky jsem pociťoval dlouhé roky poté. Jak absurdní a přitom tak realistické. Dnes po více než 25. letech se mi po přečtení tohoto románu již jen lehkým mravenčením připomněla dávno zahojená rána. Po 30. letech, ve zralém věku a po tolika odžitých a ještě daleko absurdnějších situacích musím konstatovat, že Proces není vůbec absurdní četbou, ale navýsost vizionářským a nadčasovým dílem a právem jedním z nejdůležitějších románů 20. století.
(SPOILER)
Temou zaujimave ale desna nuda. Taka bez humoru napisana Hlava XXII krizena 1984kou. A to este kolko toho chcel popridavat, pricom na vysledku by to aj tak nic nezmenilo. Takze celkom dobre, ze to nedokoncil.
Interpretacie to moze mat rozne. No nemusis byt pravnik, ako bol Kafka, aby si vedel, ze zakon nie je utajovany, musis vediet, z coho si obzalovany a pod. a len tazko si predstavit, ze by niekto ten system az tak kolosalne pokrutil, hoci komplikovane to vela krat je a statna byrokracia a pravny system su pomale nenazrane svine. Cize asi to bude aj taka vseobecna alegoria nasich zivotov. Vsetko, co sa nam, deje, je podla autora nezmyselne, groteskne ale pre nas nie moc vesele a akekolvek nase snazenie nam aj tak vobec nepomoze a skoncime vsetci rovnako, lebo vsetci sme vinni. O tych, ktori skoncili inak, koluju len davne legendy...
Na Kafkově Procesu se mi líbí chladná nezúčastněnost, s níž autor popisuje postupný psychický rozklad svého hrdiny. A pak samozřejmě ta temná grotesknost a bizarnost celého příběhu, jemný až velejemný Kafkův smysl pro humor. Ne úplně lehce přístupné dílo, každý si v něm může najít to své; já se k němu vracím stále. K. se ocitá v soukolí jakéhosi vznešeného procesu (jak jej výstižně označila bytná pana K. paní Gruberová), který pokládá zpočátku pouze za nemístný žert a nehodlá mu přikládat přílišnou váhu, což se postupně mění minimálně proto, že jeho okolí (strýček Karel, neteř Erna, advokát Huld, továrník) jeho trestnímu procesu přikládají nadmíru velikou důležitost. Je jasné, že K. se nemá šanci z procesu, kde rozhodují zcela nedostupní, ješitní soudci na soudech, jež sídlí na půdách vybydlených domů chudinských čtvrtí, na základě obžaloby, která je obžalovanému (i jeho advokátovi) nedostupná, v neveřejném procesu, kdy důkazy jsou prováděny mimo soud, zákon je nepřístupné, střežené mystérium (viz podobenství o dveřích a dveřníkovi v kapitole deváté; existuje samostatně i jako povídka Před zákonem, ale tady ji Kafka obohacuje o interpretující dialog K. a vězeňského kaplana) a kde je reálná naděje možná pouze na zdánlivé osvobození či na odklad, nikoli na úplné osvobození atd., vymanit. Moje oblíbená postava je soudní malíř Tintorelli, který své delikátní řemeslo zdědil po svém otci, jeho ateliér je umístěn na půdě s ostatními soudními kancelářemi a soudce, kterého portrétuje, vstupuje do ateliéru dveřmi nad postelí, nejlépe brzo ráno, kdy šlápne spícímu Tintorellimu do peřin a tak jej probudí.
Interpretace jsou mnohé. Kafka zde nezapře své právnické vzdělání. V realitě svého románu Kafka obrátil principy, které fungují v běžné právní praxi (a od dob, kdy Kafka žil se zrovna zde příliš nezměnilo) v úplný opak. Skutečnost: trestní řízení je zásadně veřejné (až na výjimky), k zákonu musí mít každý přístup (proto se zveřejňuje formou Sbírek zákonů; jinou otázkou, zda je dotyčný schopen pochopit všechny nuance a souvislosti, s čímž může mít mnohdy problémy i praktikující právník), důkazy se zásadně provádějí před soudem, s obžalobou musí být obviněný (i jeho právní zástupce) seznámen atd. Právo jako takové usiluje (alespoň teoreticky) o to být uceleně racionálním, logickým systémem, ale lidská společnost, člověk sám ve své podstatě příliš racionální není a to, co je v lidské společnosti či člověku racionální, celá ta křehká konstrukce díky níž se považujeme za civilizovanou zemi je velmi nesamozřejmá. Právo může zvrtnout v rukou člověka/instituce v nástroj iracionálna, což Kafka dobře věděl a zdůraznil v Procesu ad absurdum.
Nedá mi nezmínit obraz Tintorelliho, na kterém pracuje právě, když k němu K. přijde. Jedná se samozřejmě o obraz soudce, na němž je Spravedlnost vyobrazena klasicky s páskem kolem očí a s váhami, ale je zobrazena s křídly na patách a běžící. Malíř říká, že to musel takto namalovat, protože to byl příkaz. Je to vlastně Spravedlnost a bohyně vítězství zároveň. K. k tomu říká: To není dobré spojení, .Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy rozkolísají a pak nelze spravedlivě soudit. Vynecháme-li úvahu, že se spravedlnost s právem nezbytně nutně neprotínají a uvážíme-li, že přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta, tak zde máme zajímavý paradox. I když možná ne nezbytně, třeba jde zkrátka pouze o duševní klid, o emoce nacházející se ve stavu klidné rozvážnosti, nikoli zbrklé rozjitřenosti.
Zajímavé mi přijde příjmení advokáta, starého ufňukaného páprdy, který celou dobu leží v posteli a smolí nebetyčně důležité a zároveň naprosto zbytečné první podání, které vlastně nikdo nečte. Advokát se jmenuje Huld německy přízeň (die Huld), kteréžto slovo je velmi blízké slovu vina (das Schuld). Jakoby se K. zcela fatálně chybně upnul k femininu (die) substantiva (Huld), když svede advokátovu milenku Lenku/Leni, kterou všichni obžalovaní bez výjimky přitahují, neboť právě obžaloba jim dodává zvláštní krásu. Když pak K. vezme advokátovi Huldovi svůj případ, je jasné, že proces pro něj nedopadne příznivě, neboť právě o Přízeň (/die/ Huld) svým přičiněním přišel a tak na konci zaslouženě umírá jako pes (Hund). Kdo umí alespoň trochu německy, nechť neváhá a pokusí se o Proces v originále. Stojí to za to.
(SPOILER)
Vnímám jako určitou přidanou hodnotu, že román nebyl dokončen - dodává to takový "cejch záhadna", který ostatně panuje i kolem samotné osoby autora. Nechápejte mě špatně, samozřejmě by mě zajímalo, jak by román ve své dokončené podobě vypadal, nicméně i tuto formu bych nezavrhovala. Zejména mě baví, že dané kapitoly se dají přeskládat a rázem z toho vzniká trochu odlišný příběh ve svém vyznění.
Přečtení určitě doporučuji, i když vás třeba podobně proslulá Proměna úplně nezaujala.
Knížku jsem dočetla, ale bylo to utrpení. Překvapuje mě vysoké hodnocení, jsem jedna z mála, která pointu asi nepochopila. Možná jsem do ní ještě nedozrála. Tak třeba ji zkusím přečíst ještě později.
Jak popsat toto dílo jednoho z největších a ve světě nejproslulejších českých spisovatelů? Asi jako směs absurdnosti a grotesknosti, dramatu a satiry/karikatury. Hlavní postavou čelního díla existencialismu je Josef K., který se jednoho rána probudí jako obžalovaný z neznámého zločinu a začíná s ním samotný titulní proces, který nebere konce, a tím vyvstává plno bizarních situací s typicky kafkovskou snovou atmosférou a děje jakoby nořícího se a motajícího se v neustálém kruhu. Tím jak se K. propadá a ztrácí v soukolí systému a je jako jedinec součástí byrokracie chvílemi až mrazí, jako ze samotného závěru. Co si z totoho díla budu pamatovat je hlavně samotná jeho atmosféra, je až neuvěřitelně pohlcující a právem je román celosvětově známý. O důležitosti Kafky jako spisovatele není třeba polemizovat, už jenom to že vytvořil nový subžánr označováný jako "kafkovský", jehož důležitými motivy jsou pocity izolovanosti, vyřazenosti a bezvýchodnosti, si zasluhuje uznání. Stal se pro spousty umělců/spisovatelů inspirací. Třeba pro takového velikána jako Haruki Murakamiho nebo režiséra Davida Lynche, jenž na adresu Kafky pronesl tuto větu:
"The one artist that I feel could be my brother is Franz Kafka."
Podivně napsaný zápis hořečnatého snu, který nikdy nebyl určen k tomu, aby ho někdo četl. Takový je můj dojem z celého Kafkova Procesu. Myslím, že chápu pointu, tedy poukázání na nesmyslnost bytí a absurditu hledání vyššího smyslu života, kterýžto se nám, křivě obviněným, zkrátka děje a žádná vyšší autorita, žádný řád, spravedlnost ani smysl v něm není. Všichni si projdeme svým životním procesem, na jehož konci nás čeká odporně obřadní akt smrti.
To je sice všechno moc zajímavé ale pro čtenáře se taková četba může stát utrpením. Ve formě povídky na pár stránek by šlo o mrazivý psychothriller, který by stál za přečtení ale v této podobě několikasetstránkového románu (k tomu plného škrtů a nedokončených kapitol) šlo pro mě o velkou ztrátu času. Ani tu hutnou atmosféru jsem si neužil, kvůli těm desítkám úmorně unylých odstavců popisujících rozhovory K. s všelijakými karikaturami z jeho okolí. K čemu je dobré číst takovou knihu, kromě rozšíření svých literárních obzorů? Podle mě k ničemu. Jsem rád, že vím o čem je řeč a že si v budoucnu vychutnám různé asociace v jiné tvorbě ale jinak mě knížka, na rozdíl od Proměny, nijak neoslovila a nemám žádný důvod se k ní kdykoli vracet.
Posloucháno audio a bavilo mě to víc než Zámek. Totální beznaděj, chaos a nespravedlnost. Opět nadčasové dílo
Brrr! Skvěle vystižená obludnost celého systému vedení Procesů. Nikdo nic neví, nic se nelze dozvědět a člověk může jen čekat (a děsit se), co se s ním bude dít.
Možná by to Kafka ještě dopiloval, kdyby to byl stihl, nicméně i tak je Proces knížkou, z které běhá mráz po zádech i po sto letech (a říkám si, že Orwellovo 1984 není svou hlavní myšlenkou zas o tolik mrazivější).
Já mám tohle dílo tolik ráda. Nejen pro jeho bezprostřednost vůči čtenáři, okamžitou otevřenost a precizní vystavění postupného psychologického rozkladu Josefa K., ale také a především pro styl, jakým je kniha napsaná a pro způsob, jakým je popsáno prostředí. Jakoby vše bylo zcela normální, i dnes, ráno vstanete ve vaší útulné a prostorné ložnici, půjdete se nasnídat, zavoláte rodičům, vysprchujete se...cokoli, co Vás běžně po ránu napadne, aby následně něco opatrně, plíživě a nenápadně zažehlo jiskru konce Vašeho života. Nevíte to, nevíte, že právě teď někdo škrtnul sirkou, ale máte tušení...ten nepříjemný pocit nepatřičnosti, který se ve Vás uhnízdí a pomalu, po celou dobu Vám pomalu zabírá místo ve Vašem dosud klidném nitru. Samozřejmě, že má kniha odrážet neschopnost jedince postavit s za svůj život a za své rozhodnutí. Jeho odpovědnost přechází do rukou někoho, kdo mu ani není znám. Jeho chyby náhle nejsou posuzovány pouze dle jeho vlastního konání ale i na základě přičinění druhých, které on sám není schopen přímo ovlivnit. "Proces" vřele doporučuji, kniha má rychlé tempo, zbytečně neutíká více směry a postupně graduje, což je zajímavé jak v případě samotného řízení, tak v případě psychologického rozkladu Josefa K. Franz Kavka tuto knihu napsal v roce 1914, narodil se a vyrůstal v Rakousko-Uhersku, kde v roce 1925 také zemřel. Kniha může mít několik pozadí událostí, které příběhu můžeme přisuzovat. Jednoznačným a nejjednodušším je určitě byrokracie a spletitost soudního řízení.
Kafkova obludná karikatúra síce trpí svojou roztrieštenosťou a nedokončenosťou, no tá vízia a rôzne scény a momenty sú tak evokatívne a bizarné, že to ani nevadí. Dalo by sa povedať, že nejaký záver, či naplnenie ani nie sú dôležité, dôležité je len stupňujúce sa vyobrazenie absurdnej logiky autorovho sveta. Ale Zámok mám ešte o kus radšej, azda kôli tomu, že je predsa len dejovo ucelenejší.
Tak ono stačí si zkusit třeba vyběhávat zasíťování pozemku na všech Úřadech, získávat razítka, neustále o svůj Proces pečovat, najímat advokáty, vypovídat advokáty, shánět přímluvce v podobě nejobskurnějších figurek a celá ta pakárna ožívá i 100 let po té, co to Franz napsal.
Druhá četba:
Tak jsem si dal opáčko Procesu ve formě audioknihy od Českého Rozhlasu. A musím zvednout hodnocení o další hvězdu. Všechno co jsem psal předtím platí, ale čím víc se propadám do toho příběhu, tím více mám otázek. Proč K. hledá pomoc pouze u žen? Proč se více nebrání, co když je doopravdy vinen? Je to určitě alegorie na bezmocnost člověka před neprůhlednou byrokracií, ale je tam toho mnohem víc.
Já jsem si z toho teď vytáhnul trochu paranoidní teorii, ale myslím že jde o předchůdce Mužů v Černém, ne té komedie, ale originálních Man in Black (MIB). Všude kde se MIB vyskytli docházelo k podivným událostem. Nechovali se zrovna jako lidé, prokazovali se falešnými průkazy, a zastrašovali svědky. Co když K. byl zrovna pod vlivem takových MIB? Nikdo se mu ničím neprokázal, soudní sině byly magicky na všech půdách a nakonec ho unesli a zabili bez toho aby byl svědkem rozsudku. Taky ženy u kterých hledal pomoc se chovali trochu podivně. Nějaká roztodivná Lenny (Lenka, dle překladu) mu šplhala po klíně, jako by byla trpaslík a měla podivnou blány mezi prsty. Co se mě týče, jasný důkaz nadpřirozena.
Berte tenhle rant trochu s nadsázkou, každý si u Kafky najde něco trochu jiného. A proto je taky Kafka tak skvělej.
----------------------------------------------------------------
První četba:
Proces je hodně unikátní kniha. Je typicky Kafkovsky snová a absurdní. Protože kniha není úplně dokončená místy působí jako spíše souhrn absurdních scén, kde se hlavní hrdina více a více propadá do neskutečnosti a neuchopitelnosti režimu. Už od začátku není moc jasné co se vlastně děje. Hlavní hrdina K. je z něčeho obviněn a teď se ta jeho věc má řešit. Čím více se o tu svoji věc zajímavá tím více postrádá jakéhokoliv schopnosti fungovat a soustřeďuje se výhradně jenom na proces. A jaký proces to vlastně je – soudní kanceláře se nacházejí v půdě chudinských domů (kde si místní k tomu suší prádlo – nemůžou jim to přece zakázat), obvinění musí skoro bydlet u advokátů (kdyby se je náhodou zavolal aby projednal tu jejich věc) a vynesení rozsudku se podobá chladnokrevné, zločinné popravě.
Proces je taková mnohovrstevná cibule a každý čtenář si odnese něco trochu jiného – dle toho jak hluboko se zakousne. A moc chutné sousto to teda není, je to velmi depresivní dílo kde zmar a naschvál zastiňuje jakékoliv světlo na konci tunelu.
Pro mě osobně je to dílo a zbytečnosti boje s soudní byrokracií. Jakmile se jí jednou dostane do spáru nezbývá se mu než jenom modlit, protože kdykoliv bude hrát hru podle jejich pravidel tak prohraje.
Jo a ještě jednu zprávu jsem si z toho odnes – proboha nepouštějte Josefa K. k žádným ženským. Jakmile nějakou objeví hned se na sebe lepí, chce ji unášet a bít se pro její čest. Ignoruje snad jenom křivonohé a hrbaté.
„‚Jak si představuješ konec?‘ ptal se duchovní. ‚Dříve jsem myslíval, že to jistě skončí dobře,‘ řekl K., ‚teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?‘ ‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výš. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou.‘ ‚Ale já nejsem vinen,‘ řekl K., ‚je to omyl. Jak může člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý.‘ ‚To je pravda,‘ řekl duchovní, ‚ale tak obvykle mluví viníci.‘“
Ta nepřehlédnutelná podobnost soudní anabáze Josefa K. a bezohledné odlidštěnosti komunistické režimu je něco, z čeho běhá mráz po zádech. Tak přesně popsat to, co se zatím v realitě zdánlivě ani neklube, to si muselo vyžadovat výjimečnou citlivost pro spodní prameny ve společnosti, nebo snad dokonce nějaký impuls z ne-pozemských inspiračních sfér? Nebo jak jinak mohl Kafka popsat, co ještě nemohl zažívat?!
Ale! Zároveň mám pocit, jako by nás právě tahle paralela při čtení svazovala! Alespoň to tak cítím při vzpomínání na má předchozí čtení Procesu: zaměřil jsem se na boj Josefa proti procesní mašinérii a vnímal ji normalizační optikou jako střet nevinného jedince se zvůlí všemocné a všudypřítomné politické moci. Takové čtení je jistě možné a jistě obohacuje, jen se mi, po mém právě skončeném dalším setkání s románem, zdálo zbytečně redukující.
Při svém aktuálním čtení (přesněji: poslechu na vlnách Vltavy) jsem se nepokoušel Kafku dešifrovat, hledat vysvětlení různých jinotajů a alegorií. Stejně by to nemělo smysl. A nejspíš by ani taková snaha nebyla v souladu s autorským záměrem – Kafka nebyl hloupý a musel si být vědom, že čtenář nebude rozumět „logickému“ významu jednotlivých scén, takže pokud jednotlivé situace „nechápeme“, není to ani chyba naše (že nejsme dost chytří, abychom to rozklíčovali) ani autora (že nebyl dost literárně zručný, aby to bylo vysvětlitelné). Naše neporozumění není chybou komunikace, naše neporozumění a náš neklid je autorský záměr, řekl bych.
A tak jsem se při poslechu soustředil na Josefa, na jeho pocity a reakce. A co jsem subjektivně viděl? Podobně jako u Zámku jsem viděl člověka nedostatečně zakotveného v sobě, který vlastně na soud neustále doráží a krouží kolem něj jako můra kolem plamene, protože si je někde v sobě vědom své nedostatečnosti a svých provinění, které ovšem v sobě není sám schopen dobře ohledat a pojmenovat a tím pádem ani léčit – a když není sám v sobě ukotven, potřebuje vnější autoritu, aby mu řekla, kdo vlastně je. Od ní se pravdu nedozví, a snad i ví, že nedozví, ale stejně si nemůže pomoct. Že je to zneklidňující, skličující a bezútěšné, je jasné – nemůže to být jiné. („‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.‘ ‚Bezútěšné mínění,‘ řekl K. ‚Lež se nastoluje jako světový řád.‘“)
Nejsilněji a nejvíc znepokojivě na mě působilo – stejně jako u Zámku, ale zde ještě silněji! - téma absence soukromí. A to nejen vnějšího, kdy mu cizí lidi stojí přímo u postele při probuzení, ale i vnitřního prostoru, který Josef vlastně nemá: různí lidé, které viděl třeba poprvé v životě, o něm vědí věci, které on sám za vynaložení ohromného úsilí bezúspěšně zkouší zjistit!! Vyvolávalo to ve mně značnou úzkost, téměř hmatatelnou. Zároveň se tím Kafka ovšem opět trefuje do citlivého bodu společnosti (mám teď na mysli stírání soukromého a veřejného v našem virtuálním prostoru) daleko za hranicemi světa, ve kterém žil!
„‚Patřím k soudu,‘ řekl duchovní. ‚Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš.“
Někdo knihu nechápe, někdo kritizuje, někdo miluje. Záleží na tom, jaká jste osobnost, jaké máte vzdělání a kde žijete. Já se jako cynický právník žijící v Praze řadím k velkým fanouškům Kafkova absurdna.