Proti všem
Alois Jirásek
Náboženské husitské hnutí zachvátilo celý český národ. Sedláci, měšťané a vladykové prodávají své statky nebo je v náboženském fanatismu zapalují a za zpěvů husitských písní odcházejí za ostatními bratry a sestrami k Táboru. Cestou ničí kláštery a hubí nepřátele kalicha. Na mohutném ostrohu hory Tábor vyrůstá pod rukama pilných bratrů nové město, které se plní nadšenými božími bojovníky, ale i fanatickými sektáři a blouznivci. Probošt vypáleného louňovického kláštera prchá spolu s novickou Martou a sakristánem před oddíly husitů. Kdyby je husité chytili, čekala by je jako odpůrce přijímání podobojí jistá smrt. V blízkosti vesnice Bukovska se sice s jedním oddílem husitů téměř setkají, ale podaří se jim včas utéct. Hledají úkryt v sousedním Hvozdně, kterému vládne vladyka Ctibor z Hvozdna. Ten zde žije se svou dcerou, vdovou Zdenou z Hvozdna, ve které díky hříšnému a poživačnému životu svého muže, kterého nikdy nemilovala, našlo velký ohlas kázání Mistra Jana Husa i ostatních husitských kněží, a s mladým Ondřejem z Hvozdna. I Ctibor z Hvozdna si zamiloval Jana Husa, nesdílel však dceřino nadšení pro radikální husitské kněze. Ctibor z Hvozdna poskytne uprchlíkům přístřeší. Při své obhlídce sousedního Bukovska se stane svědkem vypálení a zničení tamního kostela a dobytí tvrze husity. Spatří, jak většina vesničanů odchází do nového města Tábora – někteří sami zapalují své domy, jiní odcházejí s husity ze strachu před nimi. Zdena z Hvozdna přemlouvá svého otce, aby také odešli na Tábor. Ten váhá, Zdena odchází sama. Uprchlý probošt s novickou a sakristánem potají utíkají postranními cestami z Hvozdna a za doprovodu Ondřeje z Hvozdna se dostávají do bezpečí radonické tvrze Oldřicha z Rožmberka a odtud dále na jeho hrad Příběnice. V Táboře se Zdena z Hvozdna rychle zabydluje – pomáhá v místním špitále, ve kterém pečuje o raněné. Setkává se s mladým knězem Bydlinským a knězem Kánišem – oba patří mezi radikální husitské kněze. Odmítají pomáhat Praze, na kterou se chystá Zikmund s křižáckou výpravou, neboť ji pokládají za hříšné město. V Táboře se objevuje i Ctibor z Hvozdna s Ondřejem. Chce být hlavně dceři nablízku. Probošt louňovického kláštera se vydává za císařem Zikmundem jako posel Oldřicha z Rožmberka. Na husitském území se pohybuje v přestrojení, na území, které ovládají křižáci, ve svém duchovním oděvu. Při cestě je svědkem řádění cizích vojsk, která zabíjí bezbranné ženy i děti a vše pálí na cestě ku Praze. V Kutné Hoře se setkává s císařem Zikmundem. Domluví s ním další plán – Zikmund napadne Prahu a ve stejnou dobu Oldřich z Rožmberka Tábor. K Zikmundovi dorazí i poselstvo z Prahy – chtějí zabránit útoku na Prahu, ale zároveň požadují, aby Zikmund akceptoval přijímání podobojí. Zikmund se jim však vysměje. Žižka i přes odpor knězů Kániše a Bydlinského táhne Praze na pomoc. Ve vojsku se nachází i Ondřej a Ctibor z Hvozdna. Zatímco se Žižka připravuje na boj s křižáckou výpravou, dozvídá se o tom, že Oldřich z Rožmberka obklíčil Tábor. Vysílá tedy část vojska Táboru na pomoc – mezi ním i Ctibora z Hvozdna a Ondřeje z Hvozdna. Při vítězném boji o Tábor je Ctibor těžce zraněn. Dostává se do špitálu v Táboře, ve kterém o něj pečuje jeho dcera Zdena. Dozvídá se, že si Zdena chce vzít kněze Bydlinského. Ctibor z Hvozdna se sňatkem nesouhlasí, neboť je mu proti mysli radikální a fanatické učení Bydlinského. Zdenu však nemiluje jen kněz Bydlinský – i kněz Kániš k ní zahořel. Mezi oběma knězi tak vzniká silná rivalita. Ondřej z Hvozdna pospíchá s vojskem zpět ku Praze. Husité se opevnili na Vítkově. Vojsko císaře Zikmunda přebrodí Vltavu, aby zaútočilo na husity. Husité se však ubrání a zvítězí. Ondřej z Hvozdna se s ostatními vrací na Tábor. Ctibor z Hvozdna se už cítí lépe. Na hradu Příběnice uprchlá novicka často vzpomíná na Ondřeje z Hvozdna. I na Příběnicích je vězněno mnoho husitů. Ti se vzbouří a podaří se jim vyslat zprávu na Tábor. K Příběnicům tak dorazí husitské vojsko a hrad dobyde – věznění husité jsou volní. Správcem hradu se stane Ctibor z Hvozdna. Novicka se opět setkává s Ondřejem z Hvozdna a ten jí chrání před rozběsněnými husity. Vezme ji pod svojí ochranou na Tábor. Zde novicka přechází na husitskou víru. Kněz Kániš i Bydlinský v Táboře bouří své přívržence proti ostatním husitům. Nakonec jsou však většinou vyhnáni z Tábora do městečka v podhradí Příběnic, spolu s nimi i Zdena z Hvozdna. Žárlivý Kániš popouzí ostatní proti Bydlinskému – podaří se mu zfanatizovat dav svých věrných, kteří Bydlinského i Zdenu z Hvozdna upálí v jejich domě. Pomoc, kterou k nim pošle Ctibor z Hvozdna, přichází pozdě. Adamité kolem kněze Kániše jsou poté Žižkou rozprášeni... Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Jiráska jsem milovala už od školních let a jeho knihy jsou úžasné. Vím, že na střední škole jako součást povinné četby to pro mnohé bylo za trest, nicméně nic není na škodu a kniha není nepřítel. Jirásek pěkně popisuje jak dějinné souvislosti, tak osudy všech hlavních postav. Za mně je Jirásek top.
Jirásek je mistr slohového útvaru, který jsem ve škole nenáviděl - líčení, popisu. Ovšem je vidět, že když se to umí, lze čtenáře vtáhnout do živého světa. Vždy, když Jiráska čtu, pohltí mě atmosféra popisované doby. A zde se mu to opět podařilo.
Je to ostuda, ale tato kniha je první, kterou jsem od autora četl, a to již v dost pokročilém věku. Nicméně jsem byl nadšen. Popisy krajiny byly dechberoucí, měl jsem pocit, že jsem s protagonisty na loukách, v lese, a cítím tu vůni přírody. Také používání staročeštiny bylo příjemné a skvěle dokreslovalo atmosféru knihy. Takže to jistě není můj poslední Jirásek, a tuto knihu vřele doporučuji.
Čteno jako doplněk k Čornejovu "Jan Žižka "
Navzdory "staročeštině" četlo se mi plynule a snadno. Dlouhé popisy mi vůbec nevadily, naopak krásně vybarvovaly obrazy epické i statické, charaktery uvěřitelné, nezdálo se mi, že by Jirásek vyloženě stranil husitům.
Nevyhýbá se vyprávění o krutostech obou stran i o vznikajícím blouznivém sektářství.
Doslov napsaný Nejedlým je ukázkou komunistické propagandy, schopné zneužít čehokoli k prezentaci své ideologie.
Jinak souhlasím s uživatelem Hotovson, Vondruška na Jiráska nemá ani zbla.
"Tohle vyprávění (nejen) o první křížové výpravě do Čech je složité, dlouhé, poučné, a krásně napsané. Chce to jen trochu povědomosti o historických souvislostech a trpělivost s "košatým" autorovým přístupem...."
Píše dole woodward.
"Husiti 'doblí' všichni ostatní 'okliví', píše lampernaqui. Tam bude z mého pohledu lehký kámen úrazu . . .
Nevím jak jiná vydání této knihy, ale já ji mám z roku 1976, kniha je psána staročeštinou a náklad dosáhl 22 000 kusů. Vůbec si nedovedu představit, pro jaké čtenáře je určena a kolik se knih prodalo. I já jsem měl občas problém pochopit smysl vět a mnohdy jsem si to jen domýšlel.
Samotný děj je příliš zdlouhavý, autor neustále popisuje krajinu, jaké zrovna kvetou stromy, co voní na louce a kde tečou potůčky plné ryb. Zkrátka třetina knihy by se dala v klidu vynechat.
Na druhou stranu vcelku věrně popisuje počátky husitských válek a drží se historických faktů. Kdo by neměl tu trpělivost přelouskat více než 500 stránek ve staročeštině, tak tomu mohu doporučit, aby se podíval na filmové zpracování z roku 1956 od Otakara Vávry. Film je poměrně přesně zpracovaný podle této knihy dokonce i se stejnými replikami.
U autorů, kteří byli zbožňováni ve své době, dochází k následnému zatracení, ale pokud jsou opravdu kvalitní, přijde další vlna znovuobjevení díla, na které Jirásek teprve čeká. A tato kniha je z jeho nejčtivějších děl. A samozřejmě není pro vyznavače moderního pojetí historie (husité/Češi - lapkové, křižáci/Němci - hrdinové).
Dílo, jako je tento román, by nemělo být zařazováno do povinné školní četby, k jeho četbě musí člověk dospět, pak teprve ocení jeho kvalitu a hodnotu.
Je to fikce, ale fikce velmi uvěřitelná. Alois Jirásek věděl, co píše, a proč to píše. Je mi líto těch, kterým školní léta tohoto mistra pera znechutily, protože se tím připravují o krásné čtenářské zážitky. Jeho díla mají z mého pohledu i po těch mnoha desetiletích od svého vzniku mnohem větší hodnotu, než to, co se v současné době vydává za historickou prózu od dnešních "taky-" autorů. Proti všem má atmosféru, strhující děj i krásný jazyk, a byla radost si ten román přečíst.
Pro mě osobně navíc je v knize krátká pasáž popisující bitvu husitských vojsk, která se proběhla doslova za naším plotem, takže se mi historický děj při četbě odehrával přímo před očima.
Po letech jsem měla chuť jsi přečíst román od A. Jiráska a opět mě děj pohltil,je to psané staročeštinou což mě dostává do staré doby a s hrdiny prožívám české dějiny, které bohužel nebyli veselé.
Knihu jsem četla na gymplu a opravdu mě příběh pohltil. Nádherná ukázka mnohotvárnosti českého jazyka . Při pomyšlení na tuto knihu mi vytane v mysli věta ...
Kněz Bydlinský se zženil...
Pěkná knížka. Byl sem nadšen, i přes zdejší nízké hodnocení. Za sebe musim říct, že tohle strčí Vondrušku do kapsy úplně s přehledem.
Někomu se to možná bude číst špatně, ale já si to užíval. Čet jsem vydání z r. 1955, vzadu je slovníček.
V každém případě, že Jirásek uměl o naší historii psát a že uměl psát o člověku jako takovém - to už víme a ti kdo se k jeho knihám dostali se o tom i přesvědčili. Ovšem druhá věc je ta, že o té naší historii něco málo, před čtením jeho knih, vědět musíte. A to je to, u čeho jsem se já párkrát zapotila a hledala ( dodatečně děkuji za vynález jménem internet a Wiipedie, pan profesor dějepisu na střední škole by mě hnal od katedry bičem)
Proti všem je skvělá , prostě skvělá kniha, napsaná naším jedinečným panem Jiráskem a já se hrnu zítra do knihovny pro další z jeho knih.
Asi vedle Starých pověstí českých je toto nejlepší literární dílo Aloise Jiráska. Jeho krásný barvitý popis husitských bitev, jejich styl života na Táboře. Pro někoho může Jiráskova kniha připadat nudná. Já naštěstí nejsem ten příklad.
Klišé, že Alois Jirásek je autor, který se již nedá číst, u mě touto knihou padlo...
Tahle mnohobarevná freska, zobrazující českou verzi nábožensko-politického běsnění, jež postupně v té či oné podobě již od 12.-13. století propukalo v různých částech evropského kontinentu, rozhodně nepatří k dílům, o nichž tu někteří komentátoři tvrdí, že se čtou sama. Právě naopak: Je třeba ji přečíst pokud možno důkladně, beze spěchu. A kdykoliv uznáte za vhodné na chvíli se zastavit a popřemýšlet, učiňte tak. Protože to, o čem se tu vypravuje, na mou duši není jednoduché. Křesťanští biskupové si po zániku Západořímské říše vydobyli nehynoucí zásluhy za zachování kontinuity západní civilizace, jenže toto jejich bohulibé úsilí je vtáhlo hluboko do vírů a proudů světské politiky, z nichž už (žádná) křesťanská církev nikdy tak docela nevyvázla. Výsledkem byly kompromisy, kšefty s úřady a prebendami - a čím dál větší nespokojenost věřících. Valdenští, Kataři, Husité, Hugenoti, Viklef, Kalvín, Luther... těch učení a hnutí, která brojila proti rozežranosti prelátů a proti kupčení se svátostmi, byla celá řada. V každé době a v každé zemi se to projevovalo trochu jinak, protože nikdy nešlo jen o otázky víry. Vždycky v tom byla nějaká ta politika a nějaké ty hmotné statky. Kromě toho, jakmile se uvolnila pevně vytyčená náboženská doktrína, vždycky se našli tací, kteří to uvolnění chtěli dovést dál, než kam sahalo učení toho kterého vůdčího myslitele. A postoje k takovým nuancím se odvíjely od společenského postavení. Duchovní a příslušníci vysoké šlechty se na věci určitě dívali jinak, než zemanstvo a prostý lid. Leckde hrály úlohu i otázky národnostní, i když mám pocit, že v tomto ohledu se autor nechává trochu unést národovectvím své doby. Jeho současník Sienkiewicz to dělal taky tak. Dá se ovšem věřit tomu, že přivedl-li si císař Zikmund do českých zemí cizineckou armádu, jejímž příslušníkům bylo řečeno v kostce: jeďte do Čech a zabíjejte kacíře, tady máte odpustky, ti vojáci si rozhodně nelámali hlavu s tím, jestli každej, koho zamordujou, je kacíř. A těžko se lze divit, že v tom případě si místní vyvodili, že cílem kruciaty je vyhlazení národa.
Zdá se, že na Jiráska musí člověk dospět. Zvlášť pokud jde o ta jeho díla, na která padlo nejvíc kradeného školního inkoustu, jak připomínají cimrmanologové. Tohle vyprávění (nejen) o první křížové výpravě do Čech je složité, dlouhé, poučné, a krásně napsané. Chce to jen trochu povědomosti o historických souvislostech a trpělivost s "košatým" autorovým přístupem. Pět hvězd.
V posledních dnech si listuju v klasicích a vzpomínám na úskalí i radosti školní povinné četby. Co se mi tenkrát líbilo - a co jsem přečetla bez chuti a jen z donucení. To byl právě Jirásek. Ta drzost, dát mu jen tři hvězdičky!! Jistě se teď nad nimi někdo pozastaví. Ale Jirásek mě prostě nebavil. Zato Němcovou jsem milovala. A Seifert, to byl už tenkrát v mém dětství někdo obdivuhodný! Když ty autory dneska probírám nestydím se ubírat hvězdy velikánům, protože to je přece o mých vlastních pocitech z doby, kdy jsem jejich díla četla. A co už si nepamatuji, to mě nezaujalo, a naopak zas třeba knížky K. Čapka čtené víc jak před padesáti lety mám v hlavě dodnes. Zkouším si to třídit, nelíbilo, líbilo - co bylo poplatné době a co jsou perly dodnes. Nezval, Hrubín, Majerová, Neumann, Drda, Pujmanová, Olbracht, Wolker, Vrchlický, Tyl, Borovský, Neruda, Kollár a Čelakovský... Musím si zjistit, jaká je v současnosti ve škole povinná četba.
Knihu jsem četla jako studentka v rámci "povinné" četby, ale zanechala ve mě velkolepý čtenářský zážitek a přes její tloušťku jsem ji přečetla v rekordně krátkém čase. Nebyla nudná ani rozvláčná a myslím, že není mnoho českých spisovatelů, kteří dokázali tak mistrně vystihnout a popsat atmosféru oněch dávných historických dob, jako pan Jirásek.
Štítky knihy
náboženství zfilmováno křižáci husité Jan Žižka křížové výpravy husitství kněží Zikmund Lucemburský, 1368-1437 Češi a Němci
Část díla
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Jiráskův povedený román libě popisuje rané husitské války, ladně propojuje tři děje zároveň, z nichž každý zhruba symbolizuje tři proudy v husitských válkách (věrní Římu, radikální a umírnění). Všechny děje nakonec splynou v jeden konec. Nesmím zapomenout na harmonický popis prostředí, hlavně řek, lesů, luk i hořících kostelů. Na místech, kde chtěl Jirásek čtenářům nahnat husí kůži, to zdárně svou slohovou obratností svedl.
Vždy žasnu nad schopností historických románů občas vyjádřit cosi naučnou literaturou nevýslovného, touto knihou bezesporu demonstrováno.
Žádné postavy mě nikdy neznudily, i přestože jsem, jsa milovník historie, mnohdy tušil, co jak proběhne a kterým směrem se děj řítí.
Aloise Jiráska bychom si měli vážit a cenit, byť si do dějin druhdy přimalovával.