Pršeli ptáci
Jocelyne Saucier
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375784/mid_prseli-ptaci-7ff-375784.jpg
4
75
75
Mladá fotografka se při pátrání po jistém Boychuckovi, jenž přežil Velký požár v Mathesonu, vydá do hloubky kanadského lesa. Najde jezero a u něj sruby, v nichž žijí starci Tom a Charlie, Boychuck ale podle jejich tvrzení před pár dny zemřel. Vlastníma rukama mu přece vykopali hrob… Tak začíná podivuhodný román o svobodě, jíž jsou lidé nehledě na věk ochotni obětovat pohodlí i bezpečí, o přátelství, které jde doslova až za hrob, a o lásce, jež může vzplanout stejně nečekaně jako oheň, který poznamenává nejen těla, ale i duše. Tajemný Boychuck je toho důkazem. Jocelyne Saucierová vyšla při psaní tohoto příběhu ze skutečných historických událostí a z vyprávění posledních pamětníků, již přežili Velké požáry, které začátkem 20. století zpustošily sever Ontaria. Oheň tehdy několikrát strávil nejen lesy a polnosti, ale mnoho vesnic a měst, lidé i zvířata společně prchali do jezer a studní… a pršeli ptáci.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
Il pleuvait des oiseaux, 2011
více info...
Přidat komentář
Tento krásný a skvěle napsaný příběh plný poetiky, drsných osudů lidí a častých hovorů o smrti, která jako by vykukovala a byla stále někde přítomna, je vlastně oslavou života. Života s možností volby, života, jehož naplnění i konec si člověk svobodně zvolí sám, nového života vstávajícího z popela i znovunabytého nespravedlivě ukradeného života. Příběh vypráví tedy hlavně o tom, že život se má žít a ne promarnit, že láska se nijak neomezuje věkem a že smrt: „Ta pořád obchází kolem. Ze smrti si nesmíte nic dělat, protože ta obchází kolem ve všech příbězích.“ Doporučuji.
Velmi krásný příběh. Poetický jazyk i přes líčení drsných skutečností mě dostal, stejně tak sympatická fotografka, která se vypravila do Kanady, aby zdokumentovala staré lidi, kteří přežili obrovské požáry. Je to román, který vás doslova "vezme za srdce", moc doporučuji nejen těm svobodomyslným, kteří si určitě počtou, ale všem, kteří mají rádi dobrou literaturu.
Pršeli ptáci.... a napršeli mi až do duše a do srdce. Nezapomenutelná, lehce snová, drsně něžná, svobodymyslná, lásky plná, bolesti plná, překvapivá, jiná....taková a mnohá jiná, je tato kniha. Jedno ztracené pírko z tohoto příběhu se už navždy stalo mou součástí...
Pett to opravdu vystihla dokonale, jen stěží k tomu více dodat.
"Svoboda je, když si můžeš vybrat, jak budeš žít. A jak zemřeš."
"Marie Sněžná mu seděla po boku, vždycky mu byla po boku, kamkoli šli (...) chodili spolu. Hodiny, dny, týdny i měsíce prožívala jako samostatné chvíle, jednu po druhé, nebrala zřetelna ubíhající čas. Kolik dní, kolik měsíců zbývá? Bezpředmětná otázka, dokud tu byl ten muž a držl ji svou velkou rukou na zemi. Byl její síla, její váha, její tíže, její zemská přitažlivost."
K výstižnému komentáři Pett není moc co dodat. Pohádkově vyprávěný příběh o krásných i drsných časech a lidech z kanadských lesů. Občas sklouzne k naivitě, ale i to tak nějak k snivému stylu knihy patří.
Tohle malé jezerní společenství se vám zavrtá pod záložku... zachce se vám zažádat o členství v tomto spolku zmizelých, na něž se nezapomíná... vyprávění vás naplní přáním probudit se ve srubu kousek vedle a stanout na prahu taktéž jako svobodná bytost... emočním svěrákem vás provedou silné osudy lidí, kteří zažili okamžik, kdy pršeli ptáci z nebe... cestou je vám v patách smutek zaklesnutý do bolesti... ALE... jen o krůček před nimi si přeci jen vykračuje láska ruku v ruce s přátelstvím... a svoboda? Ta s vámi při čtení drží krok, ať se děje co se děje...
Pršeli ptáci
Na knihu jsem se těšila a měla jsem, bohužel, jinou představu o příběhu z kanadské divočiny. Už jsem přečetla dost knih o různorodých hrdinech, ale tady mi to společenství připadalo nějak uměle sestavené, vztahy mezi postavami nahonem vytvořené a zase přetrhané ... asi jsem vše nepochopila správně, nevím, nevěřila jsem té současnosti a často jsem měla pocit marnosti i co se týká vyústění nějakého příběhu, osudu... Ani kouzlo přírody tu nemá takové místo, je to hodně depresivní knížka o lidském konání (požáry také způsobili lidé), i když se chvílemi tváří jako pohádka. A nezachrání to ani pozdní láska dvou staroušků nebo poetické pasáže a něžná ženská jména (za ten psí konec ubírám ještě jednu hvězdu). Nechytlo mě to.