Psohlavci
Alois Jirásek
Chodové, statečný a otužilý pomezní lid v okolí Domažlic, střežili zemské hranice. Za to požívali různých výhod a práv – odjakživa byli lidem svobodným a byli poddáni pouze samému králi. Po Bílé Hoře se dostali Chodové do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Jejich svobody neuznávali a nutili je do roboty. Chodové se bránili, ale marně. Koncem 17.století naposledy bojovali za svá práva. Lamminger totiž poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého-Koziny. Kozina žil do té doby pokojným rodinným životem a byl svými druhy i matkou považován spíše za slabocha. Ale Kozina se Lammingerovi nečekaně vzepřel a správce i s čeledníky vyhnal. Tento skutek byl označen za odboj proti vrchnosti. Lamminger přikázal Kozinu s několika jinými sousedy zatknout. Při prohlídce našli vojáci v Kozinově statku truhlu s majestáty, které Lamminger přikázal spálit. Netušil však, že stará Kozinová ty nejdůležitější zachránila. Uvězněné sice Lamminger potom propustil, ale robotu Chodům přitížil. Tím ovšem posílil jejich odpor vůči sobě. Na základě zachráněných majestátů se Chodové domáhali uznání svých práv ve Vídni u samého císaře Leopolda. Zprávy odtud docházely zpočátku příznivé, ale Lamminger nelenil. Chodům ublížilo, když v masopustním úterý před trhanovským zámkem na potupu utopili v rybníce panský karabáč, o čemž Lamminger poslal do Vídně hodně zkreslenou zprávu. Konečně se komise ve Vídni negativně vyjádřila k chodské žádosti, ale Chodové se odvolali k apelačnímu soudu do Prahy. Vyslali tam své přední sousedy, mezi nimi Kozinu. Ale i do Prahy dosáhl Lammingerův vliv – poslední majestáty byly soudem zničeny a Chodům nařízeno, aby podepsali listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a litují toho, co udělali. Zdrcení Chodové podepsali, až na Kozinu a jeho starého strýce, rychtáře Hrubého – ti proto zůstali ve vězení, kde však Hrubý zemřel. Mezitím se na Chodsku rozpoutala bouře, že muselo být povoláno vojsko. Odpor Chodů byl nakonec potlačen. Rozlícený Lamminger, nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, odevzdal svou při hrdelnímu soudu, který díky Lammingerově vlivu rozhodl, že jeden z odsouzených smí být oběšen - Lamminger si vybral Kozinu jako nejvýmluvnějšího a nejzapřísáhlejšího rebela, přestože Kozina Chody v jejich nenávisti mírnil, takže se s nimi často dostával do sporu - chtěl docílit chodských práv u soudu, nikoliv vzpourami a násilím. Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a museli mu být na rozkaz Lammingera přítomni všichni Chodové. Kozina však před smrtí vyzval Lammingera do roka a do dne na boží soud. Kozinova smrt smířila starou Kozinovou s Kozinovou ženou a z Koziny učinila chodského hrdinu. Uplynul rok od Kozinovy popravy. Lamminger slaví, když tu náhle – skolen mrtvicí – umírá… Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Mala som čo robiť, aby som knihu prečítala. Nie preto, že by sa mi nepáčila - myšlienka deja veľmi dobrá, len som to čítala v staročeštine a to mi dalo dobre zabrať. V češtine čítam v pohode. Pri viacerých slovách som mala čo robiť a niekedy som musela vetu aj 2x prečítať :-)
Člověk se trochu pere a přímou řečí, někdy mu až za 3 věty dojde, co se tím myslelo. Nic to nemění fakt, že má pocit jako by u povstání byl a jakoby byl v tom 1000 davu přímo u šibenice. Nádherné kresby M. Aleše jsou jen třešničkou na dortu. Od začátku jsem to pojala jako román na základě skutečné události, tak mi to někdy sluníčkové pojetí událostí, až tolik nevadilo.
Nečekala jsem, že mě kniha tolik zasáhne. Je moc hezky napsaná. Konec jsem obrečela.
Povinná četba a pro mě teda děs a běs a hrůza. Ta staročeština mi teda vůbec nesedla, a dávám dvě hvězdičky jenom proto, že Alois Jirásek je prostě Jirásek.
Krev ve mně vřela jako ostatně vždy, když čtu o útlaku Čechů Germány, vzpoura Chodů a následná bitva byla napínavější než kdejaký thriller, polykala jsem slzy ponížení a vzteku nad tím, jak s Kozinou a s ostatními zacházeli, ale slzy lítosti nad potrestanými, jejich rodinami a celým Chodskem se už spolknout nedaly. Dostat se v tu chvíli na půl metru od pána z Albenreuthu, tak věz, Lomikare, že ne do roka a do dne, ale do pěti minut bys byl před božím soudem! Za šibenici by to stálo!
Zjišťuji, že část těch nejznámějších děl od Jiráska mě vůbec nezaujala. Psohlavci patří mezi ně, stejně tak Staré pověsti, ale ty dopadly ještě hůře než nebojácní Chodové. Nevím snad to bylo příběhem, který mě nikdy nějak zvlášť nezaujal, nebo to bylo tou přemírou nářečí, kdy jsem jednu větu četl nadvakrát, habych pochopíl, hak to vlastně býlo. Někdy to znělo jako finština (haten tuten), občas jako japonština (ha ty to byl... Iie, wakarimasen). Celou dobu jsem jen čekal, kdy Kozina vysloví svou větu a jestli Jirásek dá do románu i závěr po roce.
Pokud někdo hledá cestu k Jiráskovým dílům, tak Psohlavci jsou dobrým začátkem, a to i přes používané chodské nářečí.
Tak jsem si dal tuhle dávnou klasiku, z níž jsme nějaký ten úryvek četli kdysi na základce. Chodská rebelie z konce 17. století je v Jiráskově podání jistě velmi zromantizovaná, ale musím říct, že se mi to dost líbilo. Stačilo pár prvních stránek, abych se vpravil do Jiráskovy starší češtiny, a pak už se to četlo parádně. Většina přímých řečí je psaná v chodském nářečí, což mě z lingvistického hlediska hodně bavilo.
No a mimo jiné jsem se dozvěděl zajímavou věc. Asi všichni víte, jak hodně Neplzeňáků řekne někomu, kdo je z Plzně: „…zez (ze z) Plzně.“ Přičemž Plzeňák se ohradí, že oni nic takového neříkají. Tenhle výraz je totiž chodský, jak jsem se při četbě dozvěděl. Chodové, nebo po jejich Chodováci, říkají nebo možná kdysi říkali: „…zez Prahy, …zez Vídně, …zez Plzně apod.“
+ dialogy v chodském nářečí jsou sice zpočátku obtížné, ale dotváří specifický charakter "chodováků" v knize
+ velmi dobře zpracovaný historický příběh
+ melancholické vyznění
- vzhledem k malému rozsahu knihy (cca 270 str.) se autor věnoval až příliš mnoha postavám a dílčím zápletkám.
Obtížný jazyk, samé huž, haby, ha. Kniha se mi moc líbila, byla jsem překvapená, čekala jsem samé popisy a obtížnost a kromě toho jazyka vše bylo dobře čtitelné a tak. Smutné, hlavně konec. Kozina byl oběšen i když nic neudělal.
Lomykare, Lomykare...do roka a do dne! Každý národ má své vlastní hrdiny. Skotové mají Williama Wallace, Slováci mají Jánošíka a my buďme rádi, že máme Jana Sladkého - Kozinu, jehož životní osud mi opravdu připomínal osud skotského hrdiny. Jsem hrdý na toho člověka a jsem hrdý na Aloise Jiráska, že mi díky této knize přiblížil Kozinův život a boj za svá práva, ale i jistě těžký a krušný život na Chodsku v 17. století.
V každé době jsou pošlapávána lidská práva a nezáleží na tom, jestli je to v 17. století a nebo v dnešní době. Člověk by si měl zachovat nějakou tu svoji čest, narovnat svůj hřbet a říct ne, i kdyby zase měla téct krev.
Jirásek dokázal, že jsem se na chvíli v té době ocitl a mohl naslouchat poradám Chodů, čelit jejich vzpouře, zažívat jejich zklamání a jiné útrapy.
Předně je dobré říct, že Alois Jirásek nepsal literaturu faktu, tak jak si ji mnozí dnes představují. Tento suverén, který uvedl v život český historický román- a nejen on- ( což není synonymum pro literaturu faktu) velice dobře a se zápalem jemu vlastním vylíčil pohnuté osudy Chodů a ony pohnuté byly ať už se na to podíváme jakkoliv. To že Chodové měli o obsahu listin, které byli psané latinsky velice nepřesné povědomí a zřejmě i přehnané představy,je patrné i v románu.
Navíc každý kdo napíše že jsou fakta překroucena, by si měl možná uvědomit že se autor pouze pokoušel vystihnout situaci té či oné doby a psal pro lidi ne pro nějakou suitu a hlavně psal česky, což bohužel dokáže dnes jen málo docenit, bereme to jako samozřejmost a často překrucujeme samu češtinu, Tak mu odpusťme že se zasoustředil na vyostřený konflikt Chodů proti vrchnosti jako takový, protože je to kniha velice dobrá, a srozumitelná.
V každé době si chce majitel podmanit dělníky aby měl co největší zisk,tak to bylo i na Chodsku.Stará privilegia jsou roztrhaná,odpor je zlomen,vůdce popraven.Vládnoucí třída si myslela a myslí,že může vše.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Hůř se mi četlo, protože je to ve staročeštině.