Ptáci v orchestřišti
Jakub Kostelník
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31736/ptaci-v-orchestristi-31736.jpg
5
1
1
Jakuba Kostelníka jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kam jsem byl nečekaně pozván před dvěma lety na Dušičky. Zpíval tu tehdy písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého a doprovázel se na starou kytaru. „Paká zemljá iščo vértitsja…“ Nebylo možné si nevšimnout zvláštního souladu mezi tím, kdo zpívá, co zpívá, jak to zpívá, hrou a nástrojem. Vše mělo do sebe cosi roztřepeného, zemitého, nervního, naléhavého a nespolečenského. Z přednesu čišel přetlak jako z Šatova, který se ocitl v salonu Varvary Petrovny jako pták v orchestřišti a teď neví kam s očima, a tak žmoulá svou čepici až do chvíle, kdy prudce vstane a ztrestá Stavrogina fackou za jeho pýchu. To ale není urážka ani výzva, ale odčinění a usmíření. – „Kdo má duši, odpouští.“ – A podobně si představuji, že jako Šatov, nazloben více na sebe než na ostatní, odchází i Jakub Kostelník nejraději kamsi do deště a spěchá se skloněnou hlavou do lesa, kde ohledává jámy po kořenech vyvrácených stromů, počítá letokruhy a listy na holých větvích, čte znamení v kůře a uvažuje o zemi a o kalužích, které viděl cestou. „Zem ztracených stromů“ by totiž byla zemí bez upomínek a bez paměti, kdežto když „Ztrácíme se v lese (…) Zachraňujeme se.“ Alespoň toto jsem vyčetl z básní, které mám nyní před sebou. Jeho prvotina přichází po překladech Lermontova, Gippiusové a Celana. Je ve svém hledání výrazu téměř nesourodá, jak prvotiny bývají. Připomene místy Reynka (Sváteční sníh), Morgensternova rošťáctví (Óda na lunu), Bašóova neosobní uhranutí (Cestou) i přímočaře pointované popěvky à la Heine. A nad tím a mezi tím nemálo čistých veršů, které mají moc rozehřívat, co ustydlo, a hojit dávný strach, dnešní zlost i příští bolest. Petr Osolsobě http://www.librix.eu/cz/books/detail/ptaci-v-orchestristi-550/... celý text
Přidat komentář
Ptáci v orchestřišti
Profesora Osolsoběho jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kde seděl vedle mne (já na zemi, kde se mi líbí, on na židli), kde spolu s Jakubem zpíval Кони привередливые. Jakuba jsem od té doby potkal mnohokrát a každé to setkání bylo inspirující – to je to slovo. Nejde zas až tak o to, že je Jakub vzdělaný, ale o to, co dělá i jeho prvotinu hodnou pozornosti – a nemalé pozornosti – o jeho opravdovost. Sepětí života s poesií se tomu říká – a Jakub opravdu chodí za hluboké noci domů pěšky, podél Svratky. Dovedu si představit, že u toho dešti recituje se zápalem, naléhavě, verše v jeho krásné ruštině, nebo Celanova kompozita.
Je to právě tahle opravdovost, která žánrově různou prvotinu činí opravdovým zážitkem; zážitkem, protože setkáním. Za každým tím veršem je básník, ať už v dešti, nebo s kytarou, nebo nad trávou, která je auseinandergeschrieben. Jistě, dá se tu a tam poukázat na to, že některé básně (Óda na lunu) jsou hodně hříčkovité, jiná zase výběrem slov a náladou až příliš odkazuje ke vzorům, ale to je, myslím si, nutný krok k nalezení zcela svého hlasu, který je v té knize jasně slyšet. A ten je mimochodem, jsa napájen z mnoha inspiračních zdrojů, které přetavuje do básní skutečná osobnost, hodně, hodně osobitý.
Člověk by musel být dřevěný špalek, aby ho tahle poesie nedostala.
Ukázky z knihy najdete na webu časopisu H_aluze. Jakub kromě toho výtečně překládá z ruštiny a němčiny (knižně zatím Gippiusová a Lermontov). A abych nezapomněl – zbývá pochválit sličnost knihy, od obálky přes grafickou úpravu až k fotografiím.