Půl žlutého slunce

20.09.2021

Inteligentně a citlivě popsaná sonda do reality afrických občanských konfliktů. Biafra symbolizuje selhání západních mocností během složité dekolonizace černého kontinentu a román psaný zevnitř, neposkvrněný západním úhlem pohledu, je nesmírně cenný. Půl žlutého slunce je tak trochu africkou verzí Stínu banyánu. I tady je humanitární tragédie zasazena do kontextu tragických osudů buržoazní smetánky.

11.09.2021

Líbila se mi Amerikána, Purpurový ibišek mé nadšení z tvorby Chimamandy Adichie posílil a tenhle román tomu jen dal korunu. Tuhle nigerijskou autorku žijící převážně v USA řadím mezi své oblíbence a myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme!
Z té trojice jejích románů byl tento poslední pro mě zatím nejtěžší, ne však stylem psaní, který mě naopak moc baví, ale spíš svým obsahem. Africké poměry ani v dnešní moderní době nejsou obecně úplně uspokojivé, ale tady je popisována Nigérie 60. let, tedy v době války a hladomoru. Tehdy totiž vznikla separatistická republika Biafra, která po celé tři roky své existence odolávala neskutečné spoustě utrpení, až nakonec podlehla. Jsou tu velmi naturalisticky popisované pogromy na Igby, jednu z národnostních skupin žijících v Nigérii, líčeny jsou tu také válečné zločiny a neútěšné podmínky života v zemi, která je odstřižena od dodávek potravin a léků. Na stránkách knihy sledujeme příběh dvou sester-dvojčat, které si však nejsou moc podobné, a jejich partnerských vztahů. Každá se s podivnou dobou a jejími okolnostmi vyrovnává po svém, přitom ani jejich vztah není zrovna takový, jak by si člověk u sester představoval.
O (krátké) existenci Biafry jsem do četby knihy neměla ani tušení, takže jsem Adichie vděčná za rozšíření obzorů. A taky se těším, co dalšího nám autorka přichystá. (I když toto není její novinka, po Purpurovém ibišku vznikla už jako druhá její kniha.)
A na závěr se musím přiznat, že naprosto zbožňuji vymazlené obálky všech tří Chimamandiných románů – s nimi si nakladatelství Host vážně vyhrálo, krásně k sobě jdou dohromady a já se na ně moc ráda koukám!

05.09.2021

První asi polovina knihy se mi četla výborně, vyprávění se týká povětšinou mezilidských vztahů. Autorka o nich vypráví střízlivě, uměřeně, bez patosu. Vykresluje stav nigerijské společnosti poté, co odešla koloniální nadvláda Velké Británie. Ale pak věci začínají jít k horšímu (a čtení už není tak příjemné, protože hlavní hrdiny si prostě pustíte k tělu). Najednou jsme svědky počínající genocidy namířené proti Igbům, nesmyslného vraždění a poté začátku války. Očima hlavních protagonistů vidíme, jak se jim postupně všechno rozpadá pod rukama. Válka, přesuny na území doposud neobsazené nepřítelem, bída, ztráta blízkých lidí. Někteří se posléze najdou, někteří ne. I nadále se autorka pečlivě vyhýbá kýči a přehánění. Válku neukazuje v podobě hrdinských krvavých bojů a vyhřezlých vnitřností. Popisuje úmorný každodenní život v hladu a úzkosti z dalších náletů, dalších krádeží, dalšího napadání bezbranného civilního obyvatelstva. Moc dobře napsaný román, zajímavé téma (o Nigerii jsem doteď skoro nic nevěděla, no ani teď nemají na růžích ustláno…).

16.08.2021

(SPOILER) Autorkou diela je súčasná, populárna nigérijská autorka a feministka, Chimamanda Ngozi Adichie. Je známa najmä skrz svoje tedtalky o feminizme, skrz svoj aktivizmus. Viackrát však priamo či nepriamo v nesúlade s feminizmom napadla trans-ľudí či použila zľahka sexistický humor, čo okolo nej vytvorilo jemnú kontroverziu, aj tak však zostáva zaujímavou a veľmi informatívnou autorkou.
Táto kniha sa neodohráva v súčasnosti, ale v šesťdesiatych rokoch, ktoré pravdepodobne determinovali súčasnosť v Nigérii. Hlavnou témou je vojna medzi národom Igbov, do ktorého patrí aj autorka, a medzi moslimským severom. Igbovia sa pokúsili založiť nový štát, Biafru, no jeho existencia bola krátka a plná krutosti, utrpenia a vojny. Je tu ostro kritizovaný svet, ktorý sa o Biafru nezaujímal, takmer úplne ignoroval až apokalyptický hlad, nepomáhal ukončiť vojnu a ani len neuznal Biafru za štát, pričom nenávisť medzi jednotlivými národmi v krajine bola Európanmi zapríčinená. Ako čitatelia však nepozorujeme ani tak vojnu samotnú (front), ako skôr skupinku postáv, ktorá dôsledky vojny znáša a pozoruje. Kniha je celkovo rozdelená na 2 celky – prvá a druhá polovica šesťdesiatych rokov. Čiže máme možnosť vidieť obdobie pred a počas vojny.
Ohľadom hlavných postáv som mal celý čas dilemu – nakoľko sú autentické, keďže jednotlivé situácie zneli veľmi reálne a uveriteľne, a nakoľko boli ploché a čierno-biele: rozdelené na dobré, zlé a dobré s chybami. Autorka sa neustále pokúšala prehovoriť o rôznych problémoch a paradoxoch spoločnosti (kritika úplatkárstva, militarizmu, sexizmu a podobne), no podľa mňa boli často situácie veľmi racionálne zvolené – a tu prichádza aj veľké pozitívum postáv románu, druhá strana mince čierno-bieleho sveta. Nejedná sa o postavy náhodné, nezáživne reálne, ale o ľudí, ktorí zastupujú rôzne názory, prístupy, filozofie a sociálne zázemia. Chimamanda sa totiž na 520tich stranách románu pokúša nič nevynechať, žiaden uhol pohľadu a hľadá kladné postavy aj na strane nepriateľov.
A aj napriek tomu, že som mal občas k postavám isté výhrady, postupne som si k niekoľkým vytvoril vzťah natoľko silný, že ma záver emočne zlomil a nemohol som neplakať.
Kniha tiež mala špecifický jazyk: krátke, úderné vety. Jednoduchosť, jasnosť, prehľadnosť a žiadna poézia. Okrem toho priama reč obsahovala aj igbovčinu a igbovské frázy a oslovenia; v závere sa nachádzali poznámky k názvom jedál, rastlín a sviatkov.
Polovicu žltého slnka vrelo odporúčam. Dokáže človeka vzdelať, posunúť a obohatiť, no okrem vojny a opisu utrpenia je tu aj láska, vzťahy, hádky, témy materstva a emancipácie. Je tu akoby pre každého aspoň niečo.

01.06.2021

Nigérijská autorka Chimamanda Ngozi Adichie si ma získala už svojimi krátkymi manifestami a hoci už pri nich som si hovorila, že táto žena vie, ako svetu podať posolstvo, až teraz mi v plnej sile dokázala, že písať nielenže vie, ale robí to vynikajúco.

Prostredníctvom príbehov niekoľkých diametrálne odlišných postáv čitateľovi približuje historický kontext a oboznamuje ho s neľahkou realitou Nigérie 60. rokov 20. storočia. Píše o vojne, koloniálnej nadvláde, rasizme i kmeňových rozbrojoch, no najmä píše o ľuďoch. O ľuďoch chudobných i bohatých, vzdelaných aj prostých, o tých domácich, ale aj o "prišelcoch", a o tom, ako ich vojna poznačila. O túžbe po slobode a mieri, o pomste a krivde, láske a nádeji, o vyrovnávaní sa s novou realitou a nevyhnutnosti adaptovať sa.

O milovaní aj umieraní hovorí s citom a vážnosťou, ktorá zasiahne - neromantizuje, nebagatelizuje vzniknutú situáciu, nesnaží sa zľahčovať, aby uľavila niečiemu svedomiu. Neštíti sa rozpáraných brúch a odfaklených končatín, neopomína extrémny hladomor, kostnaté rúčky, vypuklé brušká či vpadnuté tváre a prázdne výrazy. Jednoducho píše, vyobrazuje biafranskú každodennosť, necháva slová, aby nahlodali pokoj v duši, a núti zamyslieť sa nad skutočnosťou, že ani výrazy ako "odlož si granát, ideme jesť" neboli len absurdným vtipom, ale smutnou realitou v nejednej domácnosti.

VYNIKAJÚCA kniha

03.05.2021

Na zacatku mi trochu trvalo se zacist. Moc jsem nechapala, kam dej smeruje, co se deje, dokonce jsem si nevsimla skoku v case. Pak to ale najednou dalo smysl a knihu jsem asi od tretiny nedala z ruky.

05.02.2021

Pre mňa prvá kniha od autorky a zároveň prvý text o nigérijsko-biafranskej vojne. Určite odporúčam každému, kto sa chce o tejto kapitole afrických dejín dozvedieť viac. Sugestívny príbeh o sestrách - dvojičkách, ich partneroch, sluhoch, kamarátoch, rodine... uspokojí beletrie chtivého čitateľa a udalosti od snahy o vznik Biafry aj čitateľa zaujímajúceho sa o históriu či politiku. Autorke sa podarilo nenásilne skĺbiť dve v jednom a tiež odovzdať slovami silný pocit - kniha vo mne bude ešte dlho rezonovať.

16.01.2021

Exkurze do neprobádaných vod. Díky příběhu vím něco málo o nigerijské historii a ještě k tomu jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Doporučuji!

08.05.2020

V čase, keď som naživo videla Chimamandu Ngozi Adichie v Starej tržnici, kde očarila prítomných nielen svojim krásnym zjavom, ale hlavne svojou charizmou, vystupovaním a slovami, som mala rozčítanú Amerikánku. Zuza Fialová z nej čítala ukážku a autorka bola fascinovaná jej sugestívnym prejavom. Knižku mám veľmi rada, no láska k autorke bola definitívne spečatená čerstvo dočítaným románom Půl žlutého slnka. Kniha vyšla v roku 2008 v BB arte a samozrejme sa už nedá kúpiť. Rok predtým dostala za ňu cenu Orange Prize. U nás sa jej nevenovala žiadna pozornosť. Mňa zachránila moja petržalská knižnica ako už neraz :)

Autorka približuje na pozadí osudov svojich hrdinov udalosti, ktoré predchádzali občianskej vojne v Nigérii a jej samotný priebeh a genocídu. Vytvorila celý rad pútavých a nezabudnuteľných postáv prežívajúcich dramatické časy, ktoré zmenia ich rodiny, zamestnania, vzťahy, či postaveni. Dni, keď sa im život zmení z minúty na minútu, prinášajú veľa bolesti a utrpenia, životné skúšky preveria silu lásky a zmiernia nenávisť, prevrátia hodnoty a zostane len boj o holý život.
Dodnes zostáva v Nigérii množstvo nezodpovedanych otázok o tom, čo viedlo k vojne.
Čím viac čítam, tým si viac uvedomujem, ako málo viem o svete tam vonku.

"Některé věci jsou tak neodpustitelné, že umožňují, aby se snadněji odpouštěly jiné věci."

"...jediný čin může rezonovat v čase i prostoru a zanechat skvrny, které se už nikdy nedají zmýt."

05.12.2019

Nesmírně silná kniha. Tak moc, že při čtení druhé poloviny jsem si musela dávat časté pauzy a zhluboka se nadechnout.
I pro mě byla doteď Afrika jeden velký, homogenní celek a její kmenovost a roztříštěnost mi zůstávala ukrytá. Děkuji autorce za otevření očí.
A samotný příběh? Začíná velmi pozvolna, takže kontrast mezi normálním až luxusním životem a pouhým přežíváním na konci války nemůže být větší. Žádná z hlavních postav se mi nezdála úplně uvěřitelná, ale každá měla v knize své nezastupitelné místo a jejich postupný vývoj dobře ukazoval, kam až se dá spadnout a co strašného válka napáchá.
Nejbližší mi byl od začátku Ugwu. "Dospělí" řeší ideály a politiku, Ugwu roztomile věří pověrám a kouzlům a místo ideálů má hlavu plnou holek. Ugwu je jediný z hlavních postav, který má blízko k těm opravdu obyčejným lidem.
Amerikána mi byla bližší a ráda si ji přečtu znovu. Půl žlutého slunce mi stačilo jednou - zůstane mi pod kůží ještě dlouho.

27.08.2018

Jednalo se o jednu z knih, do které když se začtete, stránky plynou jako nic, ale semtam mi bohužel dělalo problém ji vzít do ruky. Četla jsem ji poměrně dlouho.
Jinak bych řekla, že se jedná o propracované okno do nigerijsko-biaferské občanské války. Propracované, jelikož celý konflikt zde máme od začátku až do jejího konce a také se zde dovídáme, v jakých strašných podmínkách museli civilní obyvatelé žít. Jak se naši hlavní hrdinové dostanou od teplých a bohatých večeří až po chudobu, kdy si musí vystačit s tím málem, co mají.
Kniha mě obohatila.

18.06.2018

Druhá kniha,kterou jsem přečetla od autorky se mi líbila víc než Amerikána.
Ale překvapivá nebyla. Jen jsem si potvrdila,že každá válka je na celém světě stejná. Trpící civilní obyvatelstvo ,vojáci přestávající být lidmi ,bolest a smrt a je jedno jaké jsou kulisy . Vždycky jsou krvavé .
A jako všichni přede mnou i já jsem se dozvěděla o Biafře a boji za samostatnost. Jako už mnohokrát jsem žasla , jak je možné,že jsme dokázali Československo rozdělit na dva samostatné státy bez jediného výstřelu.

09.04.2018

Téma knihy mě velice zajímá, čtení jsem si užil, ale přes autorčinu snahu tomu něco chybělo. Nevím, napadají mě sice spíše plusy, ke kterým patří i pozorná redakce, s doplněným doslovem a rozhovorem se současnou nejznámější africkou autorkou. Celou knihou se však táhne těžko uchopitelné mínus, které mě nutí tu jednu hvězdičku ubrat.

09.10.2017

Asi před půl rokem jsem přečetla Příběh Biafry, víceméně dokumentární knihu o vzniku Nigérie, o jejím rozdělení a o nezdaru samostatné existence Biafry. Autor, který strávil v Nigérii dlouhý čas jako anglický novinář, napsal úžasnou knihu, ve které nezastřeně kritizuje britskou koloniální politiku, a to právě na případu Nigérie.
Proto jsem se téhle beletristické knihy trochu bála, ale autorka mě mile překvapila. V knize Půl žlutého slunce je tohle téma zpracováno románově; ve srovnání s dokumentaristikou F. Forsytha jsou ty nejhorší válečné hrůzy buď jen naznačeny, nebo úplně vynechány. Přesto má pozorný čtenář pocit - zajisté oprávněný - že hrdinům příběhu se vše rozpadá pod rukama. Jak by ne, žijí v zemi postižené válkou, a to válkou velmi krutou.
Hlavní hrdinové knihy asi nejsou typičtí Biafřané - igboský univerzitní profesor žijící beze sňatku s dcerou vysokého nigerijského státního úředníka (autorka vychází z prostředí svých předků - vyrůstala v rodině univerzitního profesora). Zajímavý je motiv dvou sester, dvojčat, a jejich vztah, který se v dospělosti velmi zkomplikoval. Olanna a Kainané: dvě ženy s nádhernými jmény a s neuvěřitelnými osudy.
Třináctiletý, velmi inteligentní sluha v této domácnosti, který (kromě toho, že je sluhou, nakupuje, vaří, uklízí, pere a stará se o malé dítě) také čte knihy a noviny svého pána a posléze sepisuje knihu všech neuvěřitelných situací, s nimiž se během války potkal. Jeho kapitoly jsou svébytnou součástí knihy a nesou příznačný název: Mlčeli jste, když jsme umírali.
A ještě něco: i když to z této knihy přímo neplyne (autorka neakcentuje smrt milionů lidí, kteří zemřeli hladem, v jejím podání je to tajemná nemoc jménem kwašiorkor), v příběhu Biafry šlo o genocidu. Do dnešních dní však nebyla oficiálně pojmenována a uznána, neboť "nebylo možné dokázat nigerijské vládě tento úmysl".
Jak správně cituje moudrost svých předků Kainané, jedna z hlavních hrdinek: "Některé věci jsou tak neodpustitelné, že umožňují, aby se snadněji odpouštěly jiné věci."

13.09.2017

Z knih tohoto typu mám vždycky smíšené pocity. Jde o to, jestli si je člověk schopen užívat čtení o tak hrozných věcech, jakkoli dobře je kniha napsána. Ale jsem vděčný za to, že se mi dostala do ruky. Vůbec jsem do té doby netušil, že v historii Nigérie bylo tak temné období, jen pojem Biafra jsem kdysi slyšel, aniž bych věděl cokoli o jeho významu. Klobouk dolů před autorkou, která se ve třiceti letech pustí do tak náročného tématu a zhostí se ho více než důstojně. Dojem mi kazila jen určitá kostrbatost ve vyjadřování, ale myslím si, že jde spíše na vrub nepovedenému překladu (začal jsem číst Amerikánu, kterou přeložil někdo jiný, a podobného nedostatku jsem si zatím nevšiml).

06.05.2017

Podle meho mineni je tohle zatim nejlepsi autorcina kniha. Ano, je o valce, nasili, prachu a spine, ale take a hlavne o lidech, kteri v tomto zili. Biafra je pojem, misto, ktere vetsina lidi v te dobe znala ze zprav podle lidske tragedie, ktera se tam odehrala, hladomoru, boje o moc. Tato kniha dava ctenari nahlednout trochu za oponu toho, co se stalo, neukazuje jen ty nasledky, ale i duvody. Skvele napsane, rozhodne kniha, kterou prectu vicekrat nez jen jednou.

19.05.2016

zaujimave, hlavne politika, vojna, zverstva, ktore sa diali, popisane z pohladu tych, co to prezivali, rozdiely roznych africkych kmenov(?), ich pohlad na zivot, sposob zivota, nazory...po tejto stranke to bolo dobre na priblizenie inej kultury...ale samotny pribeh hlavnych hrdinoch, ktori to vsetko prezivali, to uz take zaujimave nebolo a nudilo to...postavy sa vyvijali, ale nie do hlbky, mnohe z nich sa ani nedalo spoznat, nevedeli ste, preco konaju tak alebo onak, nevedela som sa na nich napojit a prezivat to s nimi - ich charaktery boli tak fiktivne a tak to kricalo, ze keby na konci vsetci zomreli, bolo by mi to jedno.

29.06.2013

Knihu jsem dočetla do třetiny a asi to tak i zůstane. Po jaksi pomalu a líně se valícím, nepříliš strhujícím začátku se začaly dít v knize zvěrstva války, které jsem prostě neměla žaludek číst. V tomto případě opět blahořečím knihovně, do které mohu knihu spokojeně vrátit a která mi ušetřila mnohý výdaj :)