Quo vadis?
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/131537/bmid_quo-vadis-0yu-131537.jpg
5
2821
2821
Historický román významného polského prozaika, v němž na pozadí Neronova a Petroniova Říma vylíčil podstatu moci, kterou člověku dává mravní čistota a láska. Bohatství a pompézní sofistikovanost Říma se postarala o věčnou slávu svých obětí. Nejen Petr i Pavel vykoupili Ježíšovo učení, i nekonečné zástupy umučených prvotních křesťanů se staly nesmazatelným poselstvím víry, že je to láska, která vítězí.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1912 , E. BeaufortOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Tohle bylo na letní dny trochu náročnější čtení. Ale pan autor je mistr slova a příběh je skvělý, propracovaný.
Na to, že je to už víc než sto let od napsání knihy, jsou zde velmi barvitě popisovány ukrutnosti, které přikázal Nero provádět křesťanům. Tahle část byla opravdu hodně těžká. Pokud bych knihu nepotřebovala do výzvy, tak nevím, nevím, zda bych ji dočetla.
(18. 7. 23 - 16 786 - 46)
Tento román je především o tom, že když se někdo opravdu od srdce zamiluje, dokáže se od základu změnit. Zkrátka, láska je opravdu slepá. Častým problémem je ovšem ten fakt, že období zamilovanosti má pouze omezený čas platnosti. O tom ovšem tato kniha vůbec není. Ta je o počátcích křesťanství a já si musím klást otázku. Mohlo být křesťanství ve svých počátcích tak laskavé a mírumilovné jak je to předestřeno v tomto románu? Možná že ano, ale na mě z toho šla trochu hrůza, protože to ve mně evokovalo myšlenku na jiné fanatické náboženství, které s výkřikem allah akbar, přináší lidem často nepopsatelná neštěstí. Kniha se v ději posouvá především pomocí dialogů a často také filozofických úvah. Z tohoto důvodu lze tento příběh označit za náročnější četbu. Ale tomu kdo v sobě najde dostatek trpělivosti, nakonec přinese nevšední zážitek. Audiokniha, která pochází ze série: Mistři slova, je načtena opravdu dokonale a načetl jí pan Jaromír Meduna.
Jedna z mých oblíbených knih, kde autor strhujícím způsobem, popisuje dva světy Říma zhýralost a morální zpustlost, na druhé, nová rodící se společnost, která chce být morálně čistá.
(SPOILER)
"Kdo uměl žít, ten musí umět umřít."
Quo Vadis je knížka stará více jak sto dvacet let, ale přesto si do dnešních dnů zachovala atraktivitu nejen pro, řekněme, zainteresovaného čtenáře (křesťané, milovníci starověku), ale i pro běžného, nijak vyhraněného člověka, který dokáže po vzoru Arbitera elegantiara poznat krásu, ocenit krásu a vyhledávat krásu. Po formální stránce rozhodně nelze touto přes pět set stran dlouhému eposu překvapivě vytknout nedynamičnost nebo natahování popisných částí; pokud jsem se někdy lehce nudil, bylo to spíše při popisech dojmů hlavních postav. Děj je zajímavý, napínavý a dnešní čtenáře (stejně jako v době svého prvního vyjití) jistě zaujme svou syrovostí a líčením událostí bez příkras. Neronův starověký Řím byl krvavé, špinavé a dekadentní místo a autor zde tuto skutečnost dokázal beze zbytku prodat.
Těm, kdož se chystají číst, dobře radím: všímejte si práce s postavami a jejich jednáním - Sienkiewicz zde totiž rozehrává skutečnou symfonii a rozhýbává mnoha aktéry napěchovanou tragédii, ve které každou dějovou linku promýšlí, každé slovo dokonale nasadí k charakteru a životní osudy svých postav nechává plynout nenuceně a velmi přirozeně. Je jedno, jestli vám bude imponovat naivita a nezkaženost Lygie, Petroniova bohémská výřečnost, Chilónovo plebejské chytračení, Neronovo narcistické veršování, Tigellinovo přízemní politikaření nebo vnitřní přerod Marka Vinicia. Všechny tyto motivy jsou zde dokonale provázány v příběhu, který se točí kolem nástupu nového světového náboženství - Křesťanstvví.
Quo Vadis je pro mě knížkou velmi optimistickou. Přestože se dočkáme poprav, promarněných nadějí a mnohokrát jsme svědky toho, jak lidské zlo zvítězí nad dobrem; láska a odpuštění jsou silnější. A stejně jako válka, mor nebo bouře, i Nero je nakonec poražen a čeká jej nízká a nešťastná smrt, zatímco ti, kteří alespoň na okamžik viděli světlo na konci tunelu a věřili v něco víc než člověka a svět, umírají s úsměvem na rtech. Velmi mě překvapilo, že se během čtení o smrti dokážu usmívat a mít hřejivý pocit.
Ó Bože otců mých, můj Carrisime, můj Arbitre Elegantiarum, těť oslavuji a chválím, že jsi mne moudrostí a silou obdařil.
Jméno Páně budiž pochváleno a staniž se vůle Jeho!
Peractum Est.
Urbi et Orbi!
Sic te Diva potens Cypri,
sic fratres Helenae, Lucida sidera,
Ventorumque Regat Pater...
Přátelé, přiznejte, že s námi hyne...
Špičkový historický román - nejen dokonale zpracované reálie, ale hlavně krásný příběh plný emocí.
Skvělý historický román, krásně vykreslená doba starého Říma a jeho obyvatel.
Nádherný historický román. Moc se mi líbí preciznost, se kterou autor knihu napsal, zaujaly mě jeho popisy prostředí, doby, ale i myšlení hlavních postav; "Quo vadis" má v sobě charakteristickou poetičnost, která se čte velmi pěkně. Hlavní postavy a jejich osudy jsou také rozvrhnuty velmi dobře. Nepodařilo se mi najít žádné slabé místo.
Také dle mě jeden z nejkrásnějších historických románů...mám moc ráda tu pasáž, kde i svatý Petr začne pochybovat.
Na tuto knihu musí člověk dozrát. Mnohokrát jsem po ní sáhla a mnohokrát jsem ji opět odložila s tím, že ještě není čas, ale ve skrytu duše jsem se mic těšila až si ji jednou celou přečtu. Číst totiž něco jako Quo Vadis mě naplňovalo pocitem dospělosti a vyzrálosti, protože takové hluboké knihy s takovým vznešeným jménem čtou přeci jen dospělí lidé. A já jsem teď dospělá. Dočetla jsem a jsem na sebe pyšná. Kniha byla velmi kontrastní, ale nezasáhla mě tak moc jako třeba Na západaní frontě klid. Kazdopádně je v TOP žebříčku určitě zaslouženě.
Velke dilo, vyznamne. Nadmira krutosti v kontrastu s az absolutni zzenstilosti, to bohuzel k Rimu patrilo. Je potreba si ale uvedomit, ze vic nez cokoliv jineho, je to dilo nabozensky zalozene. Tohle a az nesmyslne prehnane reakce hlavnich predstavitelu, rozepisovany do nejmensich detailu me od cteni dal odrazovalo. Nakonec nelituji, nebot je to orpavdu silne dilo a pravem patri do povinne literatury. Ale mene datailu ve vypravach do nitra hlavnich hrdinu by v mych ocich knihu vyzdvihlo na uplny vrchol. Takhle se trapili predstavile i ja :-) vivat Ursus! vivat Petronius !
Úchvatná kniha čtená jedním dechem. Vysvětluje těžké počátky křesťanství a jejich stíhání a kruté popravy páchané římským císařem Nerem.
Tento žánr vůbec nevyhledávám. Kniha mi byla doporučena a vůbec nelituji. I dnešní svět se v tom dá spatřit. Oblbování lidí mocnými zůstává vlastně pořád stejné. Tak jako hledání dobra a lásky.
Dva světy … na jedné straně úpadek a rozklad staré společnosti – antické zhýralosti a prostopášnosti, morální zpustlosti, a na té druhé, rodící se společnost nová – vykreslená, jako morálně čistá společnost křesťanské askeze … vzrušující zlo vs. nenápadné dobro … křesťanská víra, jako lék na morální zkázu … tak, kam kráčíš?
Nová ideologie se šíří římským impériem, tak odlišná od jeho principů.
A impérium se brání – stoupenci Ježíše Krista s jejich fanatismem – tajemné obřady, očekávání konce světa – jsou poměrně snadným terčem, sekta, která vyvolené vyzvedne do nebe a ty ostatní, pošle přímo do pekla … tak, kam kráčíš?
Jenže, impérium udělalo zásadní chybu – překročilo míru krutosti – a tak se místo strachu před sektou, zrodil soucit!
Nelítostné pronásledování a mučení nevinných pak už nevyhnutelně vyvrcholilo absolutně bezprecedentním dějinným zvratem …
Sienkiewiczova vize starověkého světa je hodně plastická a působí věrohodně, líčená mou oblíbenou postavou uhlazeného a vážně jen naoko zšenštilého arbitra Petronia, nenechte se totiž mýlit … „Petronius uchopil ruku mladého atleta zarytou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev sílou železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl: Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se mi vrací má dávná pružnost.“
Petronius je sice estét, citlivý na krásu, ale miluje nejen krásu tělesnou, ale cení si taky krásy mysli a povahy, a skrze ní pak posuzuje i lidské skutky (antická kalokagathia - jednota - krása - těla a mysli - je jeho filosofií) ty dobré jsou krásné, ty zlé odpudivé … tak ovšem předurčil svůj osud!
„Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší. Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je, k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říct sami sobě, že ne oni spálili Řím! ...Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašují tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. (…) Buďte skutečnými bohy a králi, protože – říkám vám – můžete si to dovolit.“
Navzdory tomu, že křesťanům opravdu moc nerozuměl (no řekněte, jak se někdo dobrovolně může vzdát příjemností?) mluvil o nich vlastně s obdivem …
„Já je nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda i moudrost lidská i božská... To by si vyžadovalo námahy, a já se nerad namáhám... To by si vyžadovalo odříkání, a já si v životě nerad cokoli odříkám... (...) Na Olymp nevěřím, ale vytvářím si ho na zemi...“.
… přiznávám, tohle je „můj člověk“ … veskrze sympatická postava a pro mě jeden z důvodů 5* hodnocení.
Ale samozřejmě i samotný příběh Lygie a Vinicia mě nenechal chladnou, zrovna tak jako emočně velmi náročný příběh křesťanů a vlastně i krutý vládce Nero, ti všichni ve mně vzbudili emoce v celé jejich škále.
Sugestivní příběh silný postavami, prostředím i dějem vás donutí přemýšlet, donutí vás soucítit, donutí vás i nenávidět, a donutí vás trpět – spolu s nimi, prvními křesťany – ve velkolepě pojatých historických kulisách (které díky příběhu nabyly trochu jiné podoby, asi epičtější a monumentálnější oproti skutečnosti – a Nerovi tu nálepku šíleného krutovládce už asi nikdo neodpáře).
Je to opravdu už hodně dávno, co jsem celý příběh Quo vadis četla, což ale nevadí, protože to je jeden z těch, co se nezapomínají, co se zaříznou hluboko do vědomí a zanechají tam trvalou stopu (navíc, čas od času zaběhnu na krátkou návštěvu, mám knížku doma a občas její stránky ráda navštívím – PS: na návštěvu chodím hlavně za Petroniem :-).
Hutná, živá, obsáhlá. Přiznávám ale, že mi Lygie šla na nervy a fandila jsem Viniciovi, aby se mu jeho temné spády podařily.....
Křesťanský romantismus jak když ho vyšije a jeho nadčasový všeobjímající odkaz a otázka - Quo vadis jak v 19. století tak i dnes. O tom ale napsali už jiní mnohé statě.
Dovolte mi však srovnat toto dílo s Židovskou válkou, která dobově navazuje na události Sienkiewiczova románu a dílem Já, Claudius, které mu předchází a to hlavně z hlediska náboženské tématiky a jejího zatížení.
Feuchtenwangerův román pojednává o povstání židů a jejich "problematickému" uplatňování víry z pohledu hlavního hrdiny - žida. V celém díle jsou přitom křesťané zmíněni jen okrajově, jedenkrát jako malá podivná sekta. Podobně i Sienkiewicz se o židech zmiňuje jen dvakrát - když je Claudius nechal vyhnat z Říma a když hodnostáři této víry posvětí obvinění křesťanů jako strůjců pohromy Říma.
Z obou autorů je tak znát lehké soupeření o budoucí náboženské ale i ideologické a hodnotové směřování lidstva.
Naproti tomu Robert Graves je čistě světský a náboženskou otázku nechává zcela stranou. Římský polyteismus bere čistě utilitárně a soustředí se na popis světských záležitostí. O židovství a křesťanství se zmiňuje jen okrajově.
Je tak krásně patrné, jak se osobní postoje, názory a víra jako celek mohou propsat do obsahu díla.
NEJMISTRNĚJŠÍ KATARZE VŠECH DOB!
Četla jsem to myslím tak čtyřikrát (poprvé v dětství, podruhé v pubertě...) a pokaždé to šlo na dřeň.
Krásně napsaný historický román. Řekl bych bravurně povedené vtáhnutí do atmosféry tehdejšího Říma. Velmi zajímavé mi přišlo sledovat, jak se jednotlivé postavy v průběhu příběhu měnily a přemýšlely. I když se mi charakter postavy Chilóna příčil a nelíbilo se mi, jak se chová, tak jsem se vždycky těšil na jeho pasáže a na to, co zrovna vymyslel. Jsem rád, že jsem nevyměknul, nezalekl se délky tohoto románu a nakonec, až jsem se odhodlal, tak jsem si parádně při čtení poliboval.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Knihu jsem četla poprvé ve 14 letech a čerpala z ní mnoho následujících let - zejména mi ukázala úctu a obdiv k hodnotám, které stály aktérům knihy za to položit za ně život, v protikladu k postavám jako byl třeba Nero... Petronius Arbiter mi od těch dob stále někde v hlavě připomíná, že zastává-li člověk nějaké hodnoty a věří v ně, není potřeba stát na stupních vítězů, a přesto se morálním vítězem stane. Letos je mi 49 - a knihu si opět kupuji domů a po těch dlouhých letech si ji opět přečtu, protože je to pro mne - i s odstupem tolika let - jedna z TOP knih mého života... Letos ji nabídnu dceři...