Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/182099/bmid_quo-vadis-NXt-182099.jpg
5
2824
2824
Quo vadis je román polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1896. Děj se odehrává v římském impériu za vlády císaře Nerona. Na pozadí milostného příběhu římského patricije Vinicia a křesťanky Lygie popisuje počátky křesťanství, krutosti ze strany Říma, Neronovu znuděnou zvrhlost, požár Říma atd. Významnou roli hraje také Petronius, Viniciův strýc a Neronův arbiter elegantiarum neboli soudce ve věcech vkusu. Název tohoto díla vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?), „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“, odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak – hlavou dolů.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2013 , OmegaOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Cítím se trochu trapně, že tohle slavné dílo čtu až teď. Díky milostné zápletce a tomu jak to autor pojal, se mi to zdá ideální pro mladé křesťany a hledající, kteří rádi přemýšlí nad křesťanstvím a jeho historií.
Na začátku jsem furt listoval na konec kvůli vysvětlivkám. Jako naučná literatura je to dobré, ale jako próza bída. Čtivost nic moc a děj není poutavý. Je to hlavně o kontrastu křesťanského učení a kultury starověkého Říma.
Tohle všechno se střetává v postavách, které o tom zároveň diskutují. Střet kultur je tak popsán na více rovinách. A na všech se ukazuje, že křesťanství přináší lepší morálku a modernější společenské hodnoty.
Sice se nabízelo dát proti sobě první křesťany a dekadentní smetánku, ale výsledek je hrozně laciný. Prostí Římané nebo třeba Židé už tehdy žili jinak. To si autor zjednodušil stejně jako nedůvěryhodné jednání postav.
Z křesťanského poselství je cítit značná sebejistota. To je asi tím, kdy to psal. V době kdy si křesťanský Západ podmanil skoro celý svět. V době imperialismu a kolonialismu. Ale Řím byl také impérium a jak skončil...
A jak dopadlo „dlouhé 19. století“ už víme. To Waltari po druhé světové válce už psal jinak. Dnes tam můžeme vidět analogii s úpadkem současného Západu. Navíc v mém případě po přečtení Podivné smrti Evropy! :D
Škoda, že celá první půlka je tak nudná. Vzdychání hlavního hrdiny byla otrava. A nejhorší byly dopisy mezi Viniciem a Petroniem. Snaha zachytit jejich myšlenkové pochody, které byly příliš dnešní, mně přišla nepovedená a marná.
Nevíme jak přemýšleli lidé ve středověku natož ve starověku. O tom je Ostrov včerejšího dne od Eca. Má podobně slabý děj, protože tam je to o myšlenkovém paradigma vzdělaného šlechtice ze 17. století.
Druhá polovina je o mnoho lepší. Jsou tam skvělé okamžiky, které mne skutečně dojaly. Je to mnohem napínavější a stupňuje se to. Některé kapitoly jsou velmi výrazné, ale ztrácí to jako celek.
To je asi způsobené tím, že to dva roky vycházelo v časopise. Škoda. Jako beletrie je to slabé a nevyvážené. Závěr se mi nelíbil a epilog mi přišel zbytečný.
Je to hlavně pro čtenáře, které zajímá historický úspěch křesťanství. Těm rozhodně doporučuju. Myšlenkově neuvěřitelně podnětné a poučné. 87,5% 4,5*
(Zajímavé souvislosti s křesťanstvím: Konec dějin od Fukuyamy a s antickou filozofií: Tao fyziky od Capry. Zajímavé komentáře: Rilian)
Quo vadis, domine? .... Po přečtení této knihy a závěrečné pasáže kráčím k tomu si nechat přišít předkožku, vyprsknout krev páně na ornát naší farářky a jít o kostel vedle líbat prsten pana biskupa. Bravo!
Knihu sem četla, když mi bylo 17 a i po 15 letech si ji pamatuju. Krásné čteni, zajímavá historie a ponaučení.
„Ba nepřišlo by mi ani zatěžko zříci se ostatních bohů, vždyť přece žádný rozumnější mozek v ně stejně nevěří. Jenže se zdá, že to vše křesťanům ještě pořád nestačí. Nestačí ctít Krista, je ještě nutno žít podle jeho učení. A tady teprve stojíš jakoby na břehu moře, které ti přikazují přejít pěšky.“
Já věděl, proč jsem se knize dvacet let vyhýbal. Což o to, napsané je to nádherně, užije-li vás tedy na kudrlinky ve stylistice. Ale zápletka pořádně žádná. Zároveň mi vadila autorova vize Říma coby dekadentního města, kde se pořádaly orgie jak na běžícím pásu a křesťané byli pronásledováni za každou hloupost. Příběh navíc obsahuje víc rozprav než děje a to rozprav na témata, která mi až tak moc neříkají. Přičemž křesťané jsou tu zobrazování jako ti nejvyvolenější z vyvolených a jiná náboženství jsou bláhovosti, podporující páchání hanebností. Výsledný dojem vylepšila až poslední třetina, především kvůli postavě Petronia, velkého arbitra elegantiae, který tu mistrovsky žongluje se slovy.
Ten jazyk! Ten jazyk, který uhladí i sebepřehnanější scénu! A autor nepoleví a každou kapitolu, každou scénu, každý obraz vám naservíruje dovedené k dokonalosti. Po přečtení zůstává chuť, jejíž barvu si zapamatujete a budete se k ní chtít jednou vrátit..
Díky čtenářské výzvě jsem si zavzpomínala na vysokoškolská studia, kdy jsem tuto knihu četla poprvé. Za mě vřele doporučuji. Milostné drama, popis historických událostí ve starověkém Římě za vlády šíleného Nera, vypálení Říma a následné kruté pronásledování křesťanů.
Nie vždy knihy, ktoré iných nútili obracať stránku za stránkou, ma oslovili. Quo vadis je jednou z nich. Pamätám si, že kedysi dávno ešte v časoch strednej školy som sa ju pokúsil prečítať, ale nešlo to, nebol som na jej posolstvo dostatočne vyzretý. Dnes, keď som už podstatne cynickejší než otvorenejší ma kniha neoslovila. Stále som v nej hľadal to hlboké niečo, čo v nej našli iní, no márna snaha. Ak by mala kniha podtitul "reklama na kresťanstvo a v čom je iné" (to nie je výčitka, len konštatovanie) čím vo svojej podstate je, mal by čitateľ hneď lepšiu predstavu, čo bude v knihe okrem jednoduchého ľúbostného príbehu a zhovadilosti rímskej spoločnosti. Možnože má toto knižné dielo všetky atribúty (slovosled, použité výrazové prostriedky, perzonifikáciu a čo ja viem čo všetko, čo sa od "veľkej" literatúry očakáva) na to, aby bolo ovenčené Nobelovou cenou za literatúru, no mňa to necháva chladným. Ak by z knihy bol úplne vypustený ľúbostný príbeh, bolo by to pre knihu výrazným plusom - asi tak ako vo filme Titanic, vystrihať komplet love story, bol by síce film o hodinu a pol kratší, ale bol by filmom lepším. Od autora mám omnoho radšej knihu Púšťou a pralesom, ktorá sa nehrá na veľkú literatúru, no z môjho pohľadu zaujme viac.
P.S. V každom prípade ďakujem Evaho73, bez jej inšpirujúceho komentára by som si knihu neprečítal.
Monumentální freska souboje dvou světů - pohanského a křesťanského na pozadí milostného shakespearovského příběhu Romea a Julie alias Vinicia a Lýgie. Děj začíná jako detektivka, pak se z něj zrodí milostné drama a nejednou sahá k tragédii. Uchvátila mě autorova znalost historie, mytologie i různé narážky, pozdravy a celková plastičnost světa. Vývoj charakterů je místy překvapivý. Několik soubojů dodává ději šťávu - Tigellinus versus Petronius, Petr versus Nero, Chilón versus Glaukos. Charisma křesťanů je nakažlivé. Několikrát mě autorovo líčení dojalo a citově pohlo. Skutečně mistrovské dílo! Otevřelo se mi úplně nové zákoutí literatury.
Za mě tohle vážně nee...
Prvních 100 stran bylo utrpení, chtěla jsem odložit, ale moc to neumím, tak jsem se trápila až do konce...
Tohle byla vážně výzva do VÝZVY :-D
Kniha je hoodně dlouhá, ale děj a hlavní zápletka je vlastně docela jednoduchá. Vinicius se až fanaticky zamiluje do Lygie a jejich lásce brání její náboženské vyznání. V Římě vládne šílený Nero obklopený skupinou patolízalů. Blaho obyvatel ho za mák nezajímá. Místo toho se snaží prosadit jako básník a umělec. Na jedné straně tu jsou bohatí patriciové, jejich prostopášné hostiny, hry a zhýralost. Na druhé straně chudina, která se víc a víc upíná ke spasení od křesťanského Boha. Náboženským fanatismem to bylo prostoupeno víc než je zdrávo. Některé myšlenky se často opakovaly a protože jsem knihu "četla" v audioverzi, prokládala jsem to jiným žánrem, aby mi pan Meduna nevymluvil díru do hlavy. Pronásledování křesťanů je tu vylíčeno dost drasticky. Bohužel mučení malých dětí nevyjímaje. Petronius mi tu nebyl nějak zvlášť sympatický. O stejném období napsala Loukotková knihu Není římského lidu a ta se mi líbila mnohem víc.
Na tuto knihu nejde už napsat originální komentář, prostě je výborná. Všechno bylo řečeno, samotná podstata příběhu je jasná...ale nepřestává mě udivovat, jak se mohl lid bavit pohledem na potoky krve, z té představy se mi každé ráno (při poslouchání audio verze při cestě do práce) obracel žaludek. I když v současně dobé se lidi taky kochají pohledem na soupeřící lidi, případně bojující až do krve, a taky se tomu nikdo nediví...a volný čas tráví střílením a zabíjením domnělých nepřátel a taky se tomu nikdo nediví...
Všetko, čo bolo rímske mi prišlo snové a pútavé, kresťanstvo mi to zasa kazilo.
Podľa môjho názoru tam náboženskej tematiky bolo primnoho, a nakoniec prevalcovala aj tu rímske impérium.
Páčil sa mi ale stret týchto dvoch svetov, no a postavy boli výborné. Či už to bol Nero, Vinicius alebo excelentný Petronius.
Kniha mohla byť o niečo kratšia a menej nábožensky zameraná, ale inak zaujímavá kniha, ktorá obsahuje napätie, lásku, krv, poéziu, zradu a mnohé iné.
Tohle byla moje první dospělácká knížka :-) Ještě dnes si pamatuju, jak moc mě vtáhla do děje a jak už jsem se pak nikdy nedokázala vrátit k teenagerovským knížkám bez hlubšího obsahu. Silný příběh, historický kontext, císař Nero, upalování křesťanů, hořící Řím a milostný příběh jako perlička na vrch.
Quo vadis - historický román z úsvitu křesťanství odehrávající se za dob Nerona. Myslela jsem, že ho nikdy číst nebudu, až mě nalákala jeho fenomenální audioverze v podání Jaromíra Meduny. A bylo to úchvatné, sugestivní, napínavé, drásající. Nečekala jsem, že by se mi tento román napsaný ještě v 19. století mohl tak líbit. Křesťanství je zde sice líčeno až moc idealisticky, ale příběh o lásce Vinicia a Lygie je nezapomenutelný, a to díky sofistikovaným zápletkám a autorově schopnosti vylíčit Neronův Řím tak realisticky. Při líčení smrti křesťanů v aréně mi tuhla krev v žilách. Nejlepší byla postava Petronia, jeho inteligence, hravost i vtip dávala románu něco navíc. Nenechte se odradit pozvolným začátkem, druhý a třetí díl stojí za to!
Úžasně napsáno, bylo to velmi intenzivní. Pro slabší povahy (jako jsem já) je to ale příliš realistické. Mučedníkům pokoj!
Atmosféra i postavy uvěřitelné, dopodrobna vykreslené, na můj vkus až příliš podrobně a zdlouhavě. Nicméně je to román, tedy mu několik desítek stran navíc, zvláště čtivě napsaných, neubírá na p(r)ožitku.
Hvězda navíc za překlad E. Sojky.
Knihu jsem dostala před 10 lety od svého tatínka, že ji kdysi četl a že se mu líbila. V té době jsem ráda četla historické romány. Kniha mě nezklamala a četla se jedním dechem. Dnes jsem ji dočetla podruhé a příběh mě opět vtáhl. Některé pasáže byly pro mě příliš popisné a detailní, ale ani to knížce neubírá na kráse. Pronásledování křesťanů a jejich mučení mi svírala srdce. Kniha ve mě zanechala silný dojem a jsem ráda, že jsem se k ní opět dostala.
[audiokniha]
V papírové knize jsem objevila jakési školní zápisky, které svědčí o mém čtení v osmé třídě :o)
Tehdy i dnes stojí na prvém místě do nejmenších detailů přiblížená a barvitě vykreslená atmosféra antického Říma v kontrastu s novým pojetím, kdy:
"Tito lidé svého Boha nejen uctívají, ale i milují."
Poprvé mi napětí vztahu Lygie a Vinicia asi zabránilo vnímat lehkou rozvláčnost, která mi s občasným lehkým patosem nepatrně překážela tentokrát a už jsem logicky nebyla stejně oslněná. Souhlasím, že někdo může vnímat ódy na křesťanství i přes míru, jak pěkně vystihl elcapitano.
O to víc jsem vnímala jemnější spodní proudy ( třeba pokus Petronia skrze hudbu popsat minimum dobra v Neronovi) a nadčasovost díla, co má hlavu a patu, tón a řád, jak pěkně píše Atuin :o)
Hodně jsem si užila postavu Chilóna a v závěru soucit s autorem Satirikonu, Petroniem.
Top komentář esma.
"To vše je tedy už vlastně přeleželé obilí, které žerou už jen myši, ale lidé je nechtějí protože stářím už zatuchlo....a kromě hněvu pocítil i jakoby zklamání, očekával totiž, že se tu před ním odhalí jakási neznámá kouzelná tajemství, a přinejmenším, že uslyší nějakého podivuhodně vymluvného rétora. Zatím však slyšel jen velmi prostá slova bez jakýchkoli ozdob. Překvapovalo ho jen to ticho a soustředění s jakým dav naslouchal."
5/5
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Největší nedostatek tohoto románu vidím v jeho příliš veliké neobjektivnosti. Všichni křesťané jsou příliš bezchybní a drtivá většina římských pohanů jsou zhýralí, bezcitní a úplatní parchanti. Ještě se kriticky vyjádřím k duchovní složce knihy. Na to, že se jedná o křesťanský román, je nějaká božská přítomnost jen velmi nepatrná. Křesťanská filosofie je v příběhu zastoupená dostatečně, ale toho božského je na takovouto knihu jako šafránu. A druhá strana? Římští pohané? Ti mi připadali spíše jako ateisté. Jako zajímavé hodnotím setkání s postavou apoštola Petra, s tím jsem se ještě knižně nesetkal. Jen mě překvapilo, že nebylo zmíněno jeho ukřižování hlavou dolů. Na závěr ještě musím zmínit utrpení křesťanů, které za Neronova pronásledování muselo být velmi kruté a v příběhu je popsáno velmi dobře. A samotný závěr byl také velmi povedený.
Citace: "Pověz mi upřímně: jaký jsem se ti zdál, když jsem zpíval?"
"Byl jsi hoden podívané, tak jako podívaná byla hodna tebe," odpověděl Petronius.
Pak se otočil k požáru.
"Ale dívejme se ještě," řekl, "a rozlučme se se starým Římem."