Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
5
2819
2819
Román z časov Nerona, 3 zväzkový I. zväzok 279 s., 10 obr. příl. II. zväzok 227 s., 4 obr. příl. III. zväzok 311 s., 9 obr. příl.
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1911 , Kníhtlačiarsky účastinársky spolokOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Vůbec jsem nečekala, že mě kniha, kterou jsme měli v seznamu k maturitní četbě, tak pohltí.
skvela kniha, a nakolko mam rada naticku tematiku tak sa mi citala rychlo, autor pise velmi putavo a nehrozi nuda. sialene realosticke opisy, emotivne sceny...trochu som si aj poplakala :D kazdopadne uzasne dielo
Dost velké zklamání. 300 stran o tom jak on ji chce a ona mu uniká. Pak se situace změní a začne pronásledování křesťanů...na 250 stranách.. Velice barvitý popis utrpení a mučení. Moc nechápu proč je kniha tak slavná.
Láska na pozadí pronásledování křesťanů a úžasné popisy Říma. Kniha mě uchvátila.
Že jsem knihu četl, jsem si vybavil při prohlížení řebříčku sto nejlépe hodnocených knih na DBK. Četl jsem jí v létě 1989, když jsem byl jako absolovent na měsíčním vojenském soustředění. Kniha mě (i když jsem byl uzavřen v kasárnách) přivedla k mnohému přemýšlení o světě kolem i o sobě… …a to by měla určitě jakákoliv dobrá literatura zprostředkovat. H. Sienkiewiczovi se to povedlo parádně!
Tak konečně mám za sebou tuhle klasiku, v audio dramatizované podobě. Krása, nádhera, bravo. Určitě to nečtu naposledy, naprosto chápu, proč se toto dílo těší úctě a oblibě. :)
Po přečtení chápu, proč je jento román považován za klenot polské realistické literatury. Zpočátku jsem se domníval, že se jedná čistě o historickou prózu, ale postupně jsem v příběhu objevoval něco jiného. Příběh z doby císaře Nerona je vlastně pouze kulisou pro milostnou zápletku mezi mladou křesťankou a arogantním římským šlechticem. Na jejich vztahu autor ukazuje cestu každého člověka ke křesťanství. Cesta člověka většinou začíná tím, že si uvědomí své vlastní sobectví a jakési strádání i přes materiální dostek. Vinicius postupně zjišťuje, že nedokáže myslet na druhé ("jeho vůle byla jediným zákonem v jeho životě") a Lygii miluje víc než Krista. Na konci dojde k poznání, že celé jeho snažení o znovuzískání své milované vůbec neodpovídá křesťanské víře. Po římském způsobu se soustředí pouze na pozemský svět, který mu nabízí krásu, požitky a moc. Takto to alespoň líčí v knize Petronius. Vinicius toto vše nachází právě v Lygii. Teprve později si uvědomí, že pro křesťany opuštění pozemského světa nic neznamená. Sv. Pavel později káže vystraženým křesťanským odsouzencům na smrt v aréně, že spása spočívá v něčem jiném - "Bůh vás povznáší do nebes, ale vy se vystrašeně držíte stébel trávy a voláte, aby vás Bůh ušetřil." Postavu Vinicia chápu jako ztělesnění římského pragmatismu a síly. Oproti tomu Chilón představuje řeckou racionalitu. Křesťanství přijme až při kontaktu s důsledky svých činů, kdy je mu odpuštěno křesťanem, kterého předtím udal. Postava Petronia je složitější, reprezentuje pro mě římské požitkářství a bezbřehý epikureismus, a ačkoliv on sám křesťanství nikdy nepřijme, uznává jeho výhody a morální převahu. Celou první část chápu jako alegorii na spirituální hledání člověka, jehož dosavadní hodnoty procházejí krizí (Vinicius = síla a sobectví, Chilón = racionalismus/filosofie a prohnanost, Petronius = umění a epikureismus). Všechny tyto vlastnosti a charakteristiky řecko-římské civilizace nakonec prohrávají svůj morální souboj s novou vírou z východu. Ostatně apoštol Petr v knize tvrdí, že Řecko dalo světu moudrost, Řím sílu a křesťanství lásku, které nemůžou dvě předchozí vlastnosti vzdorovat.
Druhou část vnímám jako krizi nové víry. Člověk po přijetí nové víry zažívá první zkoušky a postupně proniká do její skutečné podstaty. Vinitius si uvědomuje, že Krista nemůže uplatit jako nějakého pohanského boha, aby mu vrátil Lygii. Tvrzení Kristus ti ji vrátí dostává pro něj nový smysl až když plně pochopí křesťanskou víru v posmrtný život a znovushledání. Navíc autor na příběhu o krutovládě císaře Nerona představuje nejrůznější pochybnosti, které doléhají na člověka. Například pocit opuštění, strachu a vnitřního zápasu. Kniha nám ukazuje, že křesťan nemůže být nikdy zcela nešťastný nebo opuštěný a to ani v době toho největšího bezpráví či neštěstí, protože je s ním Kristus a bude s ním i po smrti.
Obraz všemocného Říma, který i přes svoji sílu hyne a požírá sebe samotného se tak zrcadlí v prostém apoštolovi Petrovi zakládajícího i přes nepřízeň osudu něco, co přečká i pád všemocného města.
Styl knihy je označován za historický realismus, byť je samozřejmě poznamenána určitým romantismem a poněkud jednostranným vykreslením prvních křesťanů, o nichž bohužel nemáme přiliš zpráv. Já osobně jsem si knihu velice užil, protože v ní spatřuji vlastní hledání víry.
Jednu z nejkrásnějších scén z celého příběhu představuje incident mezi Lygií a jedním z křesťanů, který ji nařkne z odpadlictví, protože se rozhodla oddat pozemské lásce. Apoštol Petr a Pavel se nad tím pousmějí a poučí onoho křesťana, že Ježíš sám dovolil nevěstce, aby mu byla nejbližší z nejbližších. On ji odpustil, stejně jako odpustil Petrovi, který ho třikrát zapřel a Pavlovi, jež křesťany pronásledoval a odsuzoval k smrti. Pokud odpustil jim, jak by se mohl hněvat na zamilovanou dívku, protože pozemská láska a láska ke Kristu nejsou v rozporu.
Keď som sa pokúšala knihu Quo vadis čítať ako sedemnásťročná, nevedela som "kam kráčam" ani ju patrične oceniť.
Teraz som sa k nej po rokoch vrátila a som z nej unesená.... Je veľmi zaujímavé, ako sa nám rokmi mení aj náš čitateľský vkus alebo názor na prečítanú knihu.
Quo vadis nesie to najúžasnejšie posolstvo o tom, že láska a dobro dokážu poraziť zlo a prekonať mnohé rozdiely.
Veľmi sa mi páčila opísaná atmosféra starovekého Ríma, ktorá kopíruje reálne historické skutočnosti, kde napríklad krutovláda Claudiusa Caesara Nera bola podaná vierohodne.
Samozrejme som romantička a celý čas som fandila láske rímskeho patrícia Vinicia a kresťanky Lýgie, ale nemenej zaujímavá bola pre mňa i postava Petroniusa, z ktorého som mala v dobrom slova zmysle veľmi zmiešané pocity.
Práve tieto postavy významne oživili dej, čo zároveň oslovilo oveľa širšie okruhy čitateľov, nielen náročných fajnšmekrov.
Vrelo odporúčam tento literárny skôst, ktorý sa právom pýši aj Nobelovou cenou.
Sama zápletka knihy je sice veskrze romantická láska mezi dvěma mladými lidmi z různých společenských vrstev, takže vlastně nic moc nového. Ale vylíčení tísnivé atmosféry v Římě v době prvních křesťanů je něco naprosto výjimečného a dech beroucího. Člověk ani zdaleka nemusí být věřící, aby této knize a jejímu poselství propadl. Mnoho takových knih, jako je Quo vadis?, neexistuje.
I přes ten pohled ( což byl autorův záměr) a možná právě pro něj má ta kniha pořád i po tolika přečtení, z nichž jedno je i v originálu neuvěřitelný kouzlo. Mám větší srdcovky polských klasiků, ale tohle je víc jak čestné místo něčemu co má hlavu a patu, tón a řád a je to neuvěřitelně nadčasové.
Quo Vadis? Jooo, to mi něco říká... Takový byl počátek objevu této knihy. Tehdy bych ani nevěděla, kam ji zařadit. Jen mi její název utkvěl v paměti zřejmě z hodin literatury. Nakonec se z toho vyloupl nečekaně romantický příběh s hořkou příchutí krutého zacházení s prvními křesťany. Ač jsem zvyklá na historické romány s méně sladkou milostnou linkou, vždy ocením knihy opírající se o skutečné události. Skvělá nenásilná forma vzdělávání se.
Je nutné se prokousat začátkem díla, kdy jsem tedy já osobně hojně využívala poznámky v zadní části knihy (a zároveň se děsila, že to tak bude po celou dobu :D. Nebude, nebojte!). Některé dialogy mě úplně neoslovily, spíše mě nudily a bohužel mi to trochu zkazilo celkový dojem s knihy. Nezapomenu na scény v amfiteátru, kdy jsem měla pocit, že sedím mezi diváky.
Tato kniha je moje velká láska, i přesto že je dlouhá, některé pasáže zbytečně komplikované a roztahané a i když je tématika křesťanství v knize velmi hlasitá a autorem pojata z jeho romantického osobního pohledu. Krásně popsané pocity postav, samotný děj a dopodrobna rozpitvaný historický podklad (pro mě potěcha) - mi byly dostatečným vynahrazením. Nehledě na to, jak umně si autor vyhrál s charaktery postav, které tak přirozeně ukazují své temné i světlé stránky a mění se.
Príliš idealizovaný a nekritický pohľad na ranné kresťanstvo v jeho pravdepodobne najčistejšej podobe. Čo je asi hlavnou črtou diela, nie však jedinou. Psychopatický úchylný vládca s infantilnou dušou a jeho riťolezci a ľud, ktorému stačí chlieb a hry na to aby sa nebúril sú črty, ktorých paralely môžme nájsť aj dnes. Tak sa mi tematicky vynára otázka, kam sme to teda dokráčali? Každopádne kniha je výborne napísaná a vtiahne človeka do deja vcelku rýchlo, čo sľubuje rýchle a pútavé čítanie.
Naprosto skvělý pohled na Neronovu dobu a trochu zkreslený názor Sienkiewicze Poláka+křesťana.
Vynikající. Když si ale člověk vzpomene, že podobné peklo na zemi jako Nero později rozpoutali i křesťané...upalování, mučení, křížové výpravy a pomyslí na papeže, žijící stejně jako Nero v přepychu...nakonec jsou všichni stejní, prostě lidé.
Knihu jsem poprve cetla ve 14-ti letech, kdy jsem se v rámci půlroční rekonvalescence rozhodla pokořit knihovnu rodičů. Brala jsem to svazek po svazku ( jen Jiráska jsem vynechala). Z celé řady knih mi utkvěl Egypťan Sinuhet a Quo vadis. V té době mne oslnil Petronius a poprve mne napadlo, ze tak jak člověk rozhoduje o svém životě by měl rozhodovat i o své smrti. Teď mne spis omracila bezuzda společnost, bez morálky, pod vedením diktátora stojící na okraji záhuby a vidím v tom ( možná pod hrůzou covidu) paralelu se současnosti. Za mne je Quo vadis složité čtení, s nadcasovymi rysy, multigeneracni, napsané skvělým spisovatelem. Historická fakta si hodnotit nedovolím, tomu nerozumím.Rozhodně děkuji pane Sienkiewiczi! Možná za dalších 30 let si to přečtu potřetí...
Quo Vadis, Domine...? Antický Řím ve své pravé, dokonale zachycené syrovosti. Utrpení prvních křesťanů i jejich nesmírná víra v dobro. Místy trochu těžké, ale z mého pohledu velmi silné čtení.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
„Ťažko pracujeme vlastnými rukami; keď nás preklínajú, my žehnáme, keď nás prenasledujú, my to znášame, keď nás potupujú, my sa modlíme. Stali sme sa akoby smeťami sveta, vyvrheľmi pre všetkých až doteraz“ (2 Kor 4, 12 – 13).
Takto sv. Pavol (mimochodom, tiež jedna z postáv tohto diela) charakterizoval v svojom liste prvých kresťanov – a takto nejako pôsobia prví kresťania i v slávnom Sienkiewiczovom románe.
Dielo má viacero zaujímavých postáv, vrstiev, línií; to by asi bolo skôr na recenziu ako na stručný komentár. V rámci neho za mňa aspoň toľko, že hoci mi prvé dva diely pripadali ako dĺĺĺĺĺĺhy prológ k tretiemu, ten už stál naozaj za to; a hoci ma dej zasiahol emočne menej, ako som čakala a chcela, a hoci som bola z niektorých opisov už unavená, a hoci informovanie rozprávača o myšlienkových pochodoch hlavných postáv sa mi miestami zdalo duplikované, a hoci niektoré postavy boli príliš čiernobiele (Lýgia bez jedinej chyby či cisár Nero bez jedinej čnosti), i tak je to dielo, ktoré budem rada odporúčať ďalej a sama nad ním ešte asi dlhšie rozmýšľať.
PS: Roku 2000 pápež Ján Pavol II. ustanovil Komisiu pre kauzy mučeníkov 20. storočia, ktorá ešte do decembra 2000 zostavila zoznam 13 400 kresťanov, ktorí od roku 1900 zomreli za Krista. Ani v našom miléniu nie je situácia o nič lepšia; štatistiky ACN sú v tomto smere desivé (koho by téma a konkrétne najznámejšie príbehy viac zaujímali, môže si vygoogliť napríklad Krížovú cestu s mučeníkmi a svedkami viery 21. storočia).
Toľko na margo toho, že osudy a dilemy kresťanských postáv tejto knihy nie sú len záležitosťou antického sveta...