Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/323671/quo-vadis-Sza-323671.jpg
5
2835
2835
Román z doby Nerona, vydán ve 3 svazcích 1. díl. 416 s. -- 2. díl. s. 421-744 -- 3. díl. s. 749-1240
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1902 , E. BeaufortOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Hlavním tématem knihy je krásný a silný příběh lásky Lygie a Vinicia, křesťanky z barbarského kmene Lygů a římského patricije. Láska tohoto páru nese řadu zvratů a má významný dopad na formování postav. Ukazuje nám, že když je cit velmi silný, člověk se může skutečně změnit, aby bojoval za svou lásku.
V románu jsme svědky pronásledování prvních stoupenců Ježíše Krista v nemilosrdném a zhýralém Římě za vlády krutého císaře Nerona. Bylo mi smutno, že takové monstrum je ,,v čele světa” a že se naplňují všechny rozmary jeho ,,tenké a zranitelné” duše. Přestože jsem se ze všech sil snažila neplakat, nezabránila jsem tomu, aby se mi oči zalily slzami nad hrůzami, které Neron spáchal na křesťanech, byla jsem otřesena scénami násilí.
V románu jsou chvíle, kdy jazyk použitý autorem do určité míry znesnadňuje porozumění obsahu, protože Sienkiewicz použil některé archaismy, které se odehrály ve starověku, aby plně odrážely atmosféru té doby.
Výjimečná kniha, která mě úplně pohltila.
Obrovský potlesk pro Henryka Sienkiewicze
Quo vadis je víra
Quo vadis je naděje
Quo vadis je láska
Quo vadis byl vrcholovým dílem Henryka Sienkiewicze, které mu přineslo mezinárodní slávu a za nějž získal v roce 1905 Nobelovu cenu za literaturu.
Kvalitni kniha. Hodne odpovida historicke realite. Nektere dobre myslenky. Nicmene se nemohu ubranit pocitu, ze kdyz jsem to cetl na stredni, nejakych 14 let zpatky, libilo se mi to vic. Ted mi prvni pulka knihy hrozne pomalu utikala, strasne zdlouhave vylevy.
Strhující, fascinující, úžasně živé čtení... Po více než stovce let od vydání pořád moderní a současné. Zasloužená Nobelova cena za literaturu.
Na tuto knihu mne v minulosti nalákala Veronika z You-tube kanálu BICHLIČČIN VIDEO BLOG. Knihu jsem začal číst v dubnu v tomto roce, dostal jsem se do strany 186 a knihu jsem odložil. Historické romány nevyhledávám, není to můj šálek čaje, ale přesto jsem se pustil do čtení. Říkal jsem si, jestli knihu někdy dočtu, anebo zůstane navždy záložka na straně, kde jsem skončil. V prosinci jsem přemýšlel, jakou další knihu si vyberu ke čtení a napadlo mne, že budu pokračovat tam, kde jsem skončil..
Autor obdržel za tuto knihu Nobelovu cenu za literaturu v roce 1905. Kniha má 3 části, je hodně rozvláčná. Knihu jsem četl poměrně dlouho, čtení mi dalo docela zabrat, ale postupně jsem se celkem začetl. Román je z prostředí Říma, kde vládl Nero, pod jehož vedením byli pronásledováni první křesťané. Dočteme se o krutostech Nera vůči křesťanům a také o tom, že nechal vypálit Řím. V knize vystupuje řada postav, například Petronius, Chilón, Nero, a také Vinicius a Lygie, kteří se do sebe zamilovali. Tato romantická linka se mi hodně líbila. V knize se dočteme také o prorocích, kteří se jmenovali Petr a Pavel, kteří hlásali Ježíšovo učení, které předávali ostatním lidem. Na jedné straně vidíme Nera a jeho nejbližší lidi, jaký neřestný a rozpustilý život vedou a na druhé straně křesťanství, které zastává zcela jiný pohled na život.
Jsem rád, že jsem knihu nakonec přečetl do úplného závěru. Je poznat, že autor je romanopisec, kniha získala světový ohlas. V budoucnu neplánuji číst jeho další historické romány, možná zvažuji dětskou knihu POUŠTÍ A PRALESEM. V minulosti jsem přečetl knihu MARIE JEHO ŽIVOTA, kterou napsala Barbara Wachowiczová a ve které popisuje 5 žen, do kterých se zamiloval Henryk Sienkiewicz. Všechny ženy měly stejné jméno – Marie. Mamka tuto knihu četla za svého mládí, kniha vyšla v edici Srdce, později jsem si tuto knihu také přečetl.
V knize se nachází DOSLOV, který napsal Karel Krejčí a VYSVĚTLIVKY.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Učení, které mu přikazovalo milovat Parthy, Syřany, Řeky, Egypťany, Galy i Britanny, odpouštět nepřátelům, odplácet jim dobrem za zlo a milovat je, to učení se mu zdálo šílené, ale zároveň měl dojem, že v tom šílenství je přece jen něco silnějšího než ve všech dosavadních filozofiích. Zdálo se mu, že toto učení je pro svou šílenost neuskutečnitelné, pro svou neuskutečnitelnost však zase božské. Odmítal je v duchu, ale cítil, že se z něho jako z louky plné květů šíří jakási opojná vůně, a kdo tu vůni jednou vdechl, musí – jako v zemi Lotofagů – zapomenout na vše ostatní a toužit jen a jen po ní. Zdálo se mu, že v ní není nic skutečného, ale zároveň že skutečnost je vedle ní něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se nad ní člověk zamýšlel. Obklopil ho pocit jakýchsi prostorů, které dřív ani netušil, pocit něčeho obrovského, pocit, jako by byl zahalen v oblacích.
„Podívej se na nás: pro nás neexistuje odloučenost, ani bolest, ani utrpení – a jestliže na nás přijdou, proměňují se v radost. Ba i sama smrt, která znamená pro vás konec života, je pro nás teprve jeho začátkem a změnou horšího štěstí v lepší, neklidnějšího v klidnější a ve věčné. Jen uvaž, jaké to musí být učení, jestliže nám přikazuje milosrdenství dokonce i k nepřátelům, jestliže zakazuje lhát, očišťuje naše duše od zlosti a po smrti slibuje nevyčerpatelné štěstí.
Kniha je zbytečně zdlouhavá. Siekiewicz si velice rád různě přetváří historické události tak, aby mu to sedělo do příběhu, takže si potom neznalý čtenář může tuto poupravenou verzi vložit do hlavy jako pravdivou. Kniha se čte celkem dobře, ale už jsem četla i lepší. No musím říct, že naproti jeho ostatním knihám je tahle značně průměrná a můj subjektivní názor je, že nechápu, jak mohla vyhrát nobelovu cenu zrovna tato kniha, ale jsem si jistá, že srdce některých čtenářů je schopna si získat.
Nadherny, veliky pribeh, v tom skutecnem slova smyslu. Sienkiewiczův jazyk je genialni a vtahujici. Stranky primo vyzaruji auru zlomu dejin. Atmosferou pak kniha primo sala. Temer biblicky pusobici pozar Rima, zhovadila dekadence cisare Nera, vzestup krestanstvi hlasany po nocnich hrbitovech, dojemny pribeh lasky Vinicia a Lygie, dechberouci, zazracne pusobici zaver v cirku, arbitr elegance, milovnik krasy a mistr ostrovtipu Petronius a jeho brilantni dopis Rudobradému. Quo vadis, Domine?
První kniha v životě, co mě rozbrečela. Četla jsem ji sice už na střední, ale dodnes si ten pocit z ní pamatuju. Skvělé klasické dílo!
Život básníka, filosofa Petronia a lidí okolo něj za vlády Nera.
Pěkné, čtivé, krásné.
Nádherná kniha. Dost mě zaujala, jednu dobu jsem měl potřebu o ní neustále mluvit.
Návrat ke starému Římu - perla mé knihovny - téměř 600 stran, u nichž mi jediná nepřipadala zbytečná ...
Postava Petronia - arbitra elegance, linie čistého milostného vztahu mezi Viniciem a Lygií, počátky křesťanství, úpadek starého Říma a postava Nera - opitého mocí, velikášstvím a tichým šílenstvím ...
Myšlenky, vyslovené kdysi dávno nesou poselství do dnešní doby - a současně i kus historie...
Tady bych napsala aspoň za 10 hvězdiček - to je dílo, které mne vždy osloví něčím přínosným... doporučím !
Krásně a výpravně napsaný historický román. Dobře se čte a osvěžíte si dějiny.
Krásná kniha, napsaná před více než 100 lety vzdělaným autorem, má stále co říci i naší současnosti. Celkem náročné čtení, které ale stojí za to!
Zhruba jsem věděl, do čeho se pouštím. Tušil jsem, co čekat od historického románu zasazeného do starověkého Říma. Ale Quo vadis pro mě bylo zklamáním.
Západní civilizace je na křesťansko-židovské tradici postavená, a tak (ač agnostik) proti křesťanské věrouce a základům, na kterých stojí, nemám zhola nic. Rozumím tezi o všeobjímající lásce, ale přesto - chování některých postav se tak zásadně vzpíralo zdravému rozumu a bylo v rozporu s jakoukoli logikou, že jsem si nad tím rval vlasy.
Quo vadis pro mě bylo v první třetině vleklou a nezajímavou knihou. Stále dokola, dokola a znovu dokola omílat jeden milostný vztah na téměř dvou stech stranách je prostě k uzoufání nudné. Druhá třetina byla o něco zajímavější, častěji se měnily kulisy děje a postavy a začalo se pátrat po původu a podstatě onoho nového tajemného náboženství uctívajícího Chresta. Z hodnocení vyjímám kontemplativní pasáže křesťanské víry, které si netroufám jakkoli hodnotit a nemyslím si, že bych vůbec měl. Poslední třetinu hodnotím nejlépe hlavně kvůli zobrazení, jak zhoubná je moc vyšinutého tyrana a jeho patolízalských nohsledů, moc, která dokáže smést (téměř) vše, co si zamane. V dějinách bylo možné podobné mocné vidět už mnohokrát a dopady byly zpravidla katastrofální. Oceňuji na druhou stranu, že Sienkiewicz ukázal i druhou, lidštější, Neronovu stránku, a to v rozhovoru s Petroniem v Antiu.
Kladně hodnotím atmosféru antického Říma a to, že Sienkiewicz kategoricky neodsuzoval starou víru Petronia, ba naopak, Petroniovy argumenty proč nezačít věřit v Krista měly hlavu a patu, stejně jako argumenty Pavla z Tarsu (nicméně implicitně jsem jako symbolické a nevyhnutelné odcházení staré víry vnímal právě úplný závěr knihy). Tyto klady ovšem na vyšší hodnocení stačit nemohou.
Nejde mi to z hlavy...ako môže príbeh starý dvetisíc rokov, napísaný pred sto rokmi, byť tak neuveriteľne súčasný. Svedectvo o moci, ktorá sa môže ocitnúť v rukách psychopatov a ich zbabelých pätolízačských posluhovačov. Svedectvo o sile slabých, ktorí v tichosti menia svet...
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Neuvěřitelná kniha, s kterou jsem jako s jednou z mála prožíval celičký děj. Byl to užasný příběh, plný vášní, lásky, zloby, hněvu, pomsty a hlavně odpuštění.
Nejvíce se mi zalíbilo vykreslení Nerona, z převážně jemnocitného vladaře, který se nechal ovlivňovat vůli lidu, na bezcitné monstrum, jemuž osudy lidí byly lhostejné.
Docela zajímavá je také duchovní podtext. V ději narazíme na mnoho pohledů, jak chápat víru (zejména tu křesťanskou). Je zde až fanaticky nemilosrdný Crispus a na druhou stranu milosrdní apoštolové Petr a Pavel, kteří se nesnaží zastrašovat člověka krutostí Boha. V tomto spatřuji, jak vlastně sám Sienkiewicz chápe svoji víru...