Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
5
2835
2835
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1910 , E. BeaufortOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
NEJMISTRNĚJŠÍ KATARZE VŠECH DOB!
Četla jsem to myslím tak čtyřikrát (poprvé v dětství, podruhé v pubertě...) a pokaždé to šlo na dřeň.
Krásně napsaný historický román. Řekl bych bravurně povedené vtáhnutí do atmosféry tehdejšího Říma. Velmi zajímavé mi přišlo sledovat, jak se jednotlivé postavy v průběhu příběhu měnily a přemýšlely. I když se mi charakter postavy Chilóna příčil a nelíbilo se mi, jak se chová, tak jsem se vždycky těšil na jeho pasáže a na to, co zrovna vymyslel. Jsem rád, že jsem nevyměknul, nezalekl se délky tohoto románu a nakonec, až jsem se odhodlal, tak jsem si parádně při čtení poliboval.
Krásná kniha, ale první polovina by mohla být trošku méně popisná, myslím tím některé pasáže; druhá polovina knihy na tuto drobnost dala zapomenout. Strhující děj, který nutí číst a číst, dokud knihu nedočtete. A pak nastává údiv a přemýšlení nad tím, jaké stvůry vládly v té době. A nutí vás to hledat všechna fakta.
Quo vadis - knihu jsem si vybrala podle názvu, který mě lákal. Tento latinský výrok se pro mě stal velmi oblíbeným a ráda se nad ním zamýšlím. Zpět ke knize, která pojednává o vládě císaře Nera, raném rozvoji křesťanství, arbitrovi vkusu Petroniovi, ale i o lásce, naději, pronásledování, bezpráví a zhýralosti. Život v tehdejším Římě byl jasný, pokud byl člověk na vrcholu, žil si dobře, zejména oproti ostatním prostým lidem, kteří byli jen dav, se kterým se vhodně manipuluje. V mocenském boji tehdejších elit, který je plný intrik se ale jen těžko někdo udrží napořád, což pozná i Petronius. Křesťané jsou v této knize pravými mučedníky (pro Nera obětními beránky), kteří jsou zcela oddáni víře a pro své přesvědčení obětují vše. Knihu doporučuji k přečtení a zamyšlení.
Román plný naděje a krásných vznešených myšlenek. Když hodnotím tuto stránku, moc se mi čtení líbilo. Co se týče uvěřitelnosti a pravosti příběhu, tam už je znát silné idealizování a fandění křesťanům. Vše je na křesťany až moc zaměřené, jiná dobová náboženství a vlivy nejsou moc zmíněny a tak mi dílo nepřineslo ucelenou ani realistickou představu. Nejde mi nesrovnávat s Nepřáteli lidstva od Waltariho, kterému se naopak podařilo obsáhnout celou problematiku - i když bylo těžší číst knihu bez perfektních hrdinů, jako tomu bylo v Quo vadis.
Žít jako Petronius, taky nepochopím základní myšlenky křesťanství.
Sienkiewicz zachytil prakticky úplnou neslučitelnost římského státního polyteismu s novou monoteistickou sektou, a to na té základní úrovni. Pravda, je prokřesťanský, záměrně vynechává nepříjemné otázky o tom, co Ježíš (ne)říká o otroctví a naopak nešťastně zapomíná na jednu z nejdůležitějších tezí Pavla z Tarsu o naprosté rovnosti mezi všemi křesťany (Gal 3:28).
Jde o jeden z nejlepších románů, které si může člověk přečíst, pokud má i jen malý zájem o starý Řím, rané křesťanství, etiku a epes rádes lovestory, napínák jak kšandy.
Když uvážím, kdy byla kniha napsána, tak paradoxně disponuje ohromnou měrou současné čtivosti.
Konflikt totálního úpadku arogantní Římské "morálky" a jejího opovržlivého a necitlivého vztahu k lidem a otrokům s nastupujícím křesťanstvím, jehož myšlenky byly pro tehdejší společnost něco nesmírně nepochopitelného, zde vykřesávají velice poutavou a lákavou jiskru pro osudy neméně zdatně napsaných a vykreslených postav.
Romantická linka Lygie a Vinicia nejede podle klišovitého schématu, kličkování kolem psychopatického Nera a snaha vlichotit se mu a tím se vyhnout smrti - to jsou místa, která dovedou způsobit tuhnutí krve v žilách. Zejména Petronius, který je mistrem intrik a diplomacie a který nejlépe dovede díky svému řečnickému umění kroužit, je sice postavou kladnou, ale opět ne nudnou a předvídatelnou.
Na to, jak rozsáhlý je to román, jsem se u něj nenudil. Postav je tak akorát, člověk se ve všem vždy při čtení vyzná (případně napomůže slovník cizích pojmů na konci knihy) a neustále se zde něco děje. Nadto přidává uměleckou hodnotu i vytříbený a originální spisovatelský styl, prošpikovaný dobovými pojmy a slovíčky.
Jediné, co mi trochu kazilo požitek a plynulost četby, bylo občasné natahování některých pasáží a pořád dokola stejné omílání jednou řečených skutečností, někdy až na ploše pěti či deseti stran, což působilo jako hodně zbytečná brzda.
Jinak za mě skvělý zážitek, kdy klasická literatura pojednou opět nezklamala a připoutala mě k sobě silou mocnou.
,,Dobro je pouze tam, kde je místo pro rozum."
Seneca
Z mého pohledu to je velice kvalitní a nadčasová literatura - kniha. Přečetla jsem jí několikrát a pokaždé jsem v ní objevila něco nového, hodnotného...
Kniha není jen o zhýralosti občanů Říma, nebo o bezpráví, které se provozovalo na křesťanech... Ne, nejde zde pouze o příčiny a jejich důsledky... Jde o nás, o lidstvo jako takové.
Tento příběh, knihu beru jako ,,pomyslné okno," kterým lze nahlížet do nitra člověka. Do jeho snů, slabostí, bolestí, strachů, vášní, odhodlaní, či odevzdání... Do všech neřestí a ctností, které v sobě máme.
Náročná, ale krásná kniha. Tentokrát se přikládám k názoru, že film je lepší než kniha.
Jeden z mála příběhů, kde se mi více líbil film, ale přesto všechno platí, že ve filmu není ani zdaleka vše jako v knize. Mně se líbilo!
Také se s knihou setkávám podruhé, tentokrát v podobě audioknihy. Obdivuji mistrné zachycení atmosféry Říma v době prvních křesťanů, snahu zachytit přerod "pohanů" ve vyznavače Ježíše, pokus zachytit velké množství historických postav v dobových reáliích dokládající hlubokou znalost historie, smekám před autorem.
Náročná, ale krásná kniha. Jedna z mála, kterou čtu už poněkolikáté a vždy najdu něco, co jsem předtím neviděla...
Dnes, v den svátku Petra a Pavla, je dobrá příležitost vzpomenout nejznámějšího díla velkého polského spisovatele Henrika Sienkiewicze. Quo vadis je čistý a vznešený příběh, trochu černobílý, jak se na apokryfní text sluší a patří. Při čtení je lepší nepřemýšlet o excesech katolické církve v dalších staletích, ale pouze naslouchat vyprávění o lásce římského patricije a krásné křesťanky, a utrpení lidí, kteří za víru ve svého Boha dokázali položit život.
Překvapilo mě, jaká je to nudná četba. Kniha zobrazuje morálku křesťanů, bohužel v té nejsluníčkářštější podobě, z které občas drhnou zuby.
Období starověkého Říma mám moc rád a není divu, že mi Quo Vadis sedlo. Příběh je možná historicky nepřesný a pro křesťany až moc jednostranný, ale jde o ty myšlenky, které dílo a hlavně tedy křesťanství přináší. Dílo pracuje s tématikou křesťanství v jeho počátcích, kdy byl již Kristus po smrti a v římské říši se pomalu šířil okruh jeho následovníků volajících po nenásilí a boží milosti. Nero je k nim v postaven do přímého kontrastu, aby měli křesťané proti komu stát. Jsem ale rád, že jsme tu dostali více perspektiv a nesledovali jsme jenom jednu postavu, čímž jsme si o dané době mohli udělat širší obraz.
Zvláštní, že tato kniha se mi víc líbila, když jsem ji četla na základce. Byla jsem pohnutá a dojatá a větu Quo vadis domine jsem si čmárala do všech sešitů. Teď, s odstupem času, mi přijde trochu naivní a patetická, poplatná své době. Ale i tak dávám 4 * kvůli hezké vzpomínce.
Sienkiewicz umí psát a kniha se čte dobře, takže mu skoro i odpustím, že je to tak trochu černobílé, jakoby morálka bez křesťanství snad ani neexistovala. Kdysi jsem tu knihu doslova milovala, což jí v současnosti přidalo jednu hvězdu. :)
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Křesťanský romantismus jak když ho vyšije a jeho nadčasový všeobjímající odkaz a otázka - Quo vadis jak v 19. století tak i dnes. O tom ale napsali už jiní mnohé statě.
Dovolte mi však srovnat toto dílo s Židovskou válkou, která dobově navazuje na události Sienkiewiczova románu a dílem Já, Claudius, které mu předchází a to hlavně z hlediska náboženské tématiky a jejího zatížení.
Feuchtenwangerův román pojednává o povstání židů a jejich "problematickému" uplatňování víry z pohledu hlavního hrdiny - žida. V celém díle jsou přitom křesťané zmíněni jen okrajově, jedenkrát jako malá podivná sekta. Podobně i Sienkiewicz se o židech zmiňuje jen dvakrát - když je Claudius nechal vyhnat z Říma a když hodnostáři této víry posvětí obvinění křesťanů jako strůjců pohromy Říma.
Z obou autorů je tak znát lehké soupeření o budoucí náboženské ale i ideologické a hodnotové směřování lidstva.
Naproti tomu Robert Graves je čistě světský a náboženskou otázku nechává zcela stranou. Římský polyteismus bere čistě utilitárně a soustředí se na popis světských záležitostí. O židovství a křesťanství se zmiňuje jen okrajově.
Je tak krásně patrné, jak se osobní postoje, názory a víra jako celek mohou propsat do obsahu díla.