Quo Vadis
Henryk Sienkiewicz
Román z doby Neronovy.
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1922 , E. BeaufortOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Od prvních stránky do poslední je to příběh tak silný že já pokaždé když to čtu přeji si pro některé hrdiny jiný osud.
Skvěle napsaná kniha, dojemný silný příběh. Každá jedna věta byla dokonalá a na svém místě.
Tak jako slunce dává světlo,tak láska nosí štěstí!Velmi pěkná kniha!Dočetla jsem ji před třemi dny a pořád na ten příběh musím myslet.
Quo vadis sa dá hodnotiť len vysoko a je takmer úplne bezpredmetné hodnotiť ju z osobného hľadiska, z osobných potrieb... a to preto, lebo patrí medzi tie knihy, ktoré by človek mal vo svojom živote prečítať a nemusí byť kresťanom, aby inteligentne pochopil, v čom spočíva sila tohto veľkého a veľmi hodnotného artefaktu! Párkrát som si povedala, klobúk dole pred autorom, poľský umelec, od ktorého chcem čítať všetko... Ale klobúk dole, že mal vôľu napísať niečo a písať to dobre... Tá doba bola neskutočne zvrátená, vždy ma rozplače, ako ma rozplakalo Peklo od Danteho, skutočné peklo, ktoré trvá dodnes, len nie je také masové a viditeľné pre verejnosť. Nenávidím krutosť, ktorú človek vymýšľa... Pre mňa najsilnejší moment bolo vykúpenie v krátkom čase pred smrťou.... Chilóna! It was incredible and very emotional time!
Jedna z nejkrásnějších knih, kterou jsem přečetla. Vyvolala ve mě tak silné pocity, že jsem dlouhou dobu nebyla schopna k ní napsat komentář a ani teď nevím co říct. Doporučuji prostě přečíst všem, je to silný a uvěřitelný příběh, z kterého se stále můžeme mnohé naučit (a měli by jsme)!!!
Víra i hory přenáší. To je poselství, které nám Quo Vadis dává. Musíš věřit i ve chvíli, kdy je vše již téměř ztracené, a stane se zázrak. Velkolepý příběh o lásce a víře, která je silnější než cokoliv jiného.
Quo Vadis.
Nádherný příběh. Láska, smrt, nenávist - je tam vše. Kniha mne utvrdila v tom, na čem opravdu záleží. Tedy na vzájemné lásce, odpuštění, odvaze, nesobeckosti. Nevzdat se ideálů, nezpohodlnět a nebát se smrti, protože po smrti je další život - život věčný. Stačí se zeptat "quo vadis Domine? " A následovat :-).
Četla jsem vícekrát a za čas se k ní určitě vrátím. Každé knížce se nepodaří člověka rozplakat, ale tahle to dokázala. Není ale jen o milostném příběhu nebo propagaci křesťanství, spíše ukazuje zkaženou společnost a její touhu po krvi a násilí, nalezení obětního beránka a jeho likvidaci. A přece, i když beránka obřadně popravili, beránek se stačil seznámit se spoustou oveček a ty nesou jeho poselství dál. Ani k tomu není nutné být křesťan, stačí být hodný a dobrý člověk.
Nezapomenutelná kniha – od popisů nejmenších detailů po největší scény: a tak skvěle, monumentálně popsané obrovské scény se hned tak nevidí. Není prvoplánová – už v tom, která z postav se nakonec také kaje, je vidět, jaký byl Sienkiewicz mistr. Člověka přiměje k zamyšlení v mnoha rovinách – kromě obecných otázek, například po síle vlastního charakteru (scény s pochlebováním dvora Neronovi jsou doslova hnusné), vznáší i jiná témata: je možné, aby Petronius došel spásy, když Krista odmítl? Proč tak inteligentní a obdivuhodný člověk jako Petronius křesťanství nechce přijmout?
Proč je tak těžké popsat dobro a konverzi, aby nepůsobily ve srovnání s popisem zlých lidí tak „nezajímavě"? Protože působení dobra jakoby směřuje věci k „přirozenému" stavu – když působí dobro, zdají se nám věci tak, jak mají být, zdají se nám samozřejmé, přirozené, řekl bych – podobně jako uklizený pokoj je prostě uklizený a člověk to nezaznamená, kdežto nepořádek, ten zaznamená hned. Veliké dobro asi prostě není pro nás představitelné – koneckonců i zřeci mezi světci říkali, že dohlédnou jen do jisté úrovně (chápejte třeba dantovsky – ostatně, z Komedie se nejvíce čte Inferno, zatímco Paradiso už tolik ne) Nebe, protože potom už je záře příliš oslepující.
I z estetického hlediska je zajímavé, jak „nezajímavé" je dobro: andělíček převádějící děti nad propastí, beránek ležící vedle tygra (mimochodem – tele a lev budou ležet vedle sebe, ale to tele se moc nevyspí, řekl Woody Allen) či nudná hudba New Age. Zato temnota v umění – ta fascinuje. Od masek démonů přes Goyu po Lynche...
Na Východě jsou dobro a zlo komplementární poloviny universa, ontotvorné veličiny, kde jedna bez druhé nemůže existovat. Ale lze je přesáhnout obě, dostat se nad ně, za ně, mimo ně (jenseits von Gut und Böse), např. v meditaci. Okcident, najmě pak křesťanský, má principielně jinou metafýzis: dobro musí triumfovat, neb zlo je jen jeho absencí, není jako ono substativní, je prázdné, neexistentní. Dobro je plnost a bod omega, k němuž vše spěje. Pro taoisty jistě zcela nepochopitelný cíl... Já zase nedokážu pojmově ani citově uchopit v představě ten taoismus.
– – Petronius nabízí Viniciovi, aby se jel podívat mj. na číši, jejíž formou byl levý Helenin prs. – –
Každopádně, vynikající kniha!
Překrásný román, silný příběh, četlo se to pěkně. Viděla jsem i film z roku 2001, také byl krásný, ale ty scény v Koloseu byly hodně kruté. Dívat se na to je horší, než to jen číst.
Mě tato kniha trochu zklamala. Ne že by byla špatná, je to určitě nadprůměrný román. Ale od Nobelovy ceny za literaturu jsem čekala víc.
Naprosto úžasná knížka, která vypráví téměř o všech problémech společnosti, a to jak starověké, tak té dnešní. Milostný příběh Vinicia a Lygie mě zaujal, téměř bez dechu jsem tak až do konce s napětím očekávala, jak to dopadne. Kniha je napsaná podle mého názoru moc dobře – kolem ústřední dvojice a jejich milostných trápení je popisována i situace v Římě a ukazuje nepochopitelnou lidskou krutost a hloupost. Při líčení mučení křesťanů a detailních popisech jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem četla. Moc pěkně je zde vylíčeno i to, proč se Vinicius stal křesťanem. Celkově mě zaujala i jinak obecně neoblíbená politická a náboženská situace. Určitě se ještě k četbě této knihy vrátím.
Stále vzpomínáte na konec ? Já ano.
Dopis pro Nera :
Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si po celá ta léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo to ve mne touhu po smrti...“
Opravdu geniální dílo i když na první čtení lepší než na "po druhé"
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
1990 | Quo vadis |
1988 | Pouští a pralesem |
1986 | Ohněm a mečem |
1988 | Potopa |
1995 | Pan Wolodyjowski |
Prostě nádherná! Opravdu doporučuji.