Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74974/bmid_quo-vadis-AB7-74974.jpg
5
2824
2824
Historický román významného polského prozaika, v němž na pozadí Neronova a Petroniova Říma vylíčil podstatu moci, kterou člověku dává mravní čistota a láska. Bohatství a pompézní sofistikovanost Říma se postarala o věčnou slávu svých obětí. Nejen Petr i Pavel vykoupili Ježíšovo učení, i nekonečné zástupy umučených prvotních křesťanů se staly nesmazatelným poselstvím víry, že je to láska, která vítězí.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1983 , OdeonOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Knížka, která mě ovlivnila jako málo co. Četl jsem jí asi v šestnácti a pomohla mi najít si své místo na světě - ne, že by mě přiměla stát se křesťanem, ale spíš začít přemýšlet o světě a lidech jinak, než mi v dětství vštěpovala rodina a učitelé. Podle mě kniha, kterou by si měl přečíst opravdu každý.
Mohlo mi být snad sedmnáct. Konverze ke křesťanství v plném proudu, přesněji řečeno má vědomá odpověď na ni. A můj milý a milovaný, nepříliš přesvědčený agnostik, mi nabídne ke čtení takovou knihu! Dalo se vůbec vybrat něco lepšího?
Vzala jsem si knihu. I jeho, o něco později :o)
"Přinášíme lásku."
Láska a pokora. To jsou dle mého hlavní témata tohoto skvělého historického románu.
Po všechny ty roky, kdy jsem titul Quo vadis obcházel, jsem nevěděl, o co přicházím. Polské filmové zpracování před x lety mi mnoho nedalo a ani ve škole mě k četbě šesti set stránkové bifle nepřesvědčili. Teprve až 100 NEJ z DK mě přimělo k tomu, abych si knihu přečetl. Čekalo mě překvapení. Příběh má sice už více jak sto let za sebou, nečte se lehce, ale jinak je výborně poskládaný, nadčasový, všechno je v něm vyvážené. Za úspěchem stojí především výborně napsané postavy. Některým jsem fandil, jiné jsem zatracoval. Knihu přesně vystihl a charakterizoval uživatel woodward: „Sienkiewitzem je velký vypravěč, jeho příběh má sílu i hloubku,“ to podtrhuji.
Quo vadis je příběh o tom, jak křesťanství začalo proměňovat západní svět. Henryk Sienkiewicz je veliký vypravěč, jeho příběh má sílu i hloubku, je v něm i romantika a dobrodružství, protože takový tenhle autor prostě je. Ale opravdu nemá smysl se pozastavovat nad tím, že je tam toho náboženství až moc, jak tu zaznívá v některých komentářích. Všechny ty křiklavé barvy a ruch kosmopolitní starověké metropole tvoří jenom výrazné pozadí přísné jednoduchosti křesťanské víry; právě ta je totiž v tomto velikém díle světové literatury hlavní "postavou".
Kniha mi přišla místy až moc nábožensky založená, což mě osobně nikterak nevadilo, spíše naopak. Nero je pro mě jedna z nejzajímavějších historických osobností, proto knihy pojednávající o době jeho vlády naprosto hltám, Quo vadis však patří mezi skvosty všech knih podobného založení. Napsáno příjemným, ne složitým jazykem, děj je krásně přehledný a není třeba nad knihou namáhavě přemýšlet, i když oddechové čtení to není ani náhodou.
Málo poučený čtenář možná bude mít problém vyznat se ve všech jménech vyskytujících se v knize a nebo mu jednoduše pouze nebudou nic říkat.
Doporučuji i zhlédnutí stejnojmenného filmu.
Bezesporu jeden z vůbec nejlepších historických románů. Jenže přestože jsem knihu četla několikrát v průběhu řady let, ani jednou jsem se nedokázala úplně ponořit do děje, vždycky jsem pociťovala určitý odstup. Jednou z příčin je určitě nekritické vynášení křesťanství a křesťanů nad ostatní (viz komentář Nyki), ale zápletka kolem Vinitia a Lygie a pojetí jejich postav mi pořád jaksi nesedí - pokaždé, když jsem knihu i v odstupu let četla, se mi to zdálo trochu naivní, neobratné. Naproti tomu postavu Petronia, ale i atmosféru doby autor vystihl geniálně.
Četla jsem ji asi na čtyřikrát, konec jsem shlédla ve filmu. Nerada, ale v tomto případě pro mě byla lepší filmová podoba. Je to hodně náročné čtení na soustředění i na psychiku. Ale za téma a dějovou línii si určitě zaslouží minimálně čtyři hvězdičky ode mě.
Ta kniha patří mezi mé oblíbené, protože mě nikdy nezklamal a ve své funkčnosti. Popis, charakteristika postav, celkové charisma Neronova Říma ect. Tak prostě autor píše, v podstatě nekomplikovaným jazykem, otevřeně, bez zbytečných padějů někde kolem, styl se nezapomíná a přesto ho mohu číst znovu, protože dobrých knih je málo. Jakkoliv uměl autor i zde psát pro oko, psal hlavně pevně hlavou a pro duši a když autor umí psát má vždycky vyhráno. Mluví o tom stejně z patra jako např. Prus ve Faraovi nebo Tolkien v Pánů Prstenů, tj. jako by toho byl někde v pozadí přítomen a to je pak veledílo.
Velice lehce napsaná kniha, velice dobře srovnaný text, který se přes dialogy postav – tak opravdových a tak přesně zasazených do kontextu slov – a přes ohromnou tragédii hořícího Říma, vyjadřuje o lásce i povaze doby, která ačkoliv obsahuje tolik proměnných zůstává vždy ve své podstatě a ve svých nejbanálnějších kulisách neměnná. Z letmého pobláznění stává se krov o kterého by se mohla opřít sama nebesa jako o atlasova bedra a z domnělých přečinů, vyvstávají činy, které ani oheň neumí strávit, ani v popelu nezmizí. Lidské osudy se točí a nikdo to nezastaví.
HS byl samozřejmě plně saturován vlastní představivostí a nedá se říct, že by zůstal nestranný, ovšem to je subjektivní prvek, který má při sobě každý autor ( rozumějme člověk) a to je rys zcela samozřejmý, pokud není doslova logický.
Na Quo vadis mě nejvíce zaujala linka Viniciova přerodu a Petroiovo charisma. Sienkiewicz sepsal poutavé, vyzrálé dílo. Právě proto mu těžko odpouštím motivy, které vnímám jako plytké a nábožensky černobílé (Lygiina panenská unylost, ctnostní křesťané vs. dekadentní Římané, Chilónovo srdcervoucí prozření)... I přesto, že dávám stranou své ateistické přesvědčení, nedokážu vidět v Quo vadis zajímavý příběh: oceňuji pokus o zachycení doby a situace (byť tendenční), líbí se mi popisnost a gradace děje, ale tím to končí.
Nejlepší byl Arbiter Eleganciárum. Bez něj by to celé stálo za o hodně méně...
Byla to moje "první kniha pro dospělé" a tak jako k první lásce k ní mám naprosto speciální vztah. A nutno podotknout, že mnohem lepší, než k té první lásce :-) Je to stále moje srdcovka.
Klasika... poprvé jsem četla asi v 15 letech, po čase znovu a znovu. Podobně na mne působila i Tomanova Po nás potopa. Ale nic naplat - Sienkiewicz je Sienkiewicz !
Nelze popřít jistou kvalitu tohoto díla, přesto ji řadím k nudnějším. Opravdu jsem se u ní bavila pouze jednou a to když Ursus zachraňoval v aréně Lygii.
Dílo má mírný a pomalý děj. Kniha je hodně bohatá na popisy, mě osobně přišli i často se opakující/podobné a někdy i zbytečné, tudíž nudící.
Jako ateistka nejsem ani okouzlena tématem šíření křesťanství v Římě jako jsou nejspíše okouzleni jiní čtenáři. A láskyplná linie Viniciuse a Lygie mě též nezasáhla. Knize ale neupírám fakt, že je to příjemné nahlédnutí do historie Říma za vládnutí Nera.
Pro mě průměrná historická četba a mírné zklamání.
Četla jsem jedním dechem. Prvně asi v 15 letech, podruhé tak o deset let později. Autor umí úžasným způsobem vykreslit prostředí, vztahy a svým příběhem plným zvratů, napětí a živých postav vtáhnout čtenáře doprostřed děje.
Což by ale mohlo být přímo do středu arény.
Zaujaly mne charaktery postav, kde je pravdivě a poutavě ukázán jejich vývoj.
Že nikdo nejsme bez chyby.
Poprvé jsem četla asi v 16-ti letech a moc se mi líbila. Podruhé o deset let později a byla jsem nadšená.Nyní se na ni opět chystám a už se těším.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Nemohla jsem se ve školním věku k románu dostat. Až nyní po deseti letech jsem se rozhodla po něm sáhnout a rozhodně jsem udělala dobře, myslím, že bych si to předtím tak neužila jako teď.