Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74974/bmid_quo-vadis-AB7-74974.jpg
5
2824
2824
Historický román významného polského prozaika, v němž na pozadí Neronova a Petroniova Říma vylíčil podstatu moci, kterou člověku dává mravní čistota a láska. Bohatství a pompézní sofistikovanost Říma se postarala o věčnou slávu svých obětí. Nejen Petr i Pavel vykoupili Ježíšovo učení, i nekonečné zástupy umučených prvotních křesťanů se staly nesmazatelným poselstvím víry, že je to láska, která vítězí.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1983 , OdeonOriginální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Kam kráčíš občane, by bylo třeba zeptat se i dnes. Řím svou dekadencí umožnil nástup křesťanství i když křesťany pronásledoval a mučil. Vždyť nelze nové myšlení zarazit hrubou silou ale jen tím nabídneme-li masám myšlenky lepší. To však římští císaři nedokázali. Tak se dostala postupně k moci katolická církev která udusila pokrokové myšlení a o tisíc let zpomalila vývoj lidské společnosti. Dokážeme dnes nabídnout masám lepší ideu než islám aby se situace neopakovala? I k takovému zamyšlení nás přivádí Henryk Sienkiewicz svým románem.
Kniha je docela popisná, jak se sluší pro realismus začátku minulého století, a musím přiznat, že mi je Loukotková a její Není římského lidu bližší, ale přesto se mi líbila.
Kniha mého srdce. Neustále se k ní vracím, přečteno mnohokrát. Marnivý Nero, zamilovaný Vinicius, romantická a něžná Lygie, ochranitelský Ursus, samolibý Petronius, všechny je miluju.
Edit: Po několika letech jsem se ke knize letos (2015) vrátila. A zjistila jsem, že některé knihy je lepší nechat už jen jako v hezkou vzpomínku v hlavě. Je lepší si ponechat iluze. Některé věci mě dost iritovaly. Ale Petronius je pořád ,,k sežrání".
Knihu som čítala niekoľko veľa rokov dozadu :-). Siahla som po nej na prázdninách u starých rodičov, keď niekoľko dní pršalo. Výborná!
Tento román jsem četla z doporučení, ale také i trochu z donucení kvůli škole. Až po vypůjčení jsem se dozvěděla, že autor získal za toto dílo Nobelovu cenu. Když jsem knihu otevřela a přečetla si prvních pár stránek, začala jsem se bát. V knize je plno pojmů, které už dnešní člověk nezná. Bylo pro mě nezbytné, abych si nalistovala slovník pojmů na konci knihy a často se k němu vracela. Kdyby tam nebyl, byla bych úplně bezbranná.
Po počátečním malinkatém "zhrození" jsem zatla zuby a pokračovala dál. Příběh se začínal vyvíjet, stejně jako postavy. Na mé tváři se s postupným listováním roztahoval nadšený úsměv. Nejvíce mě zhrozila krutost, se kterou Nero trestal křesťany. Tahle část ve mně zanechala hluboký šrám.
Jako kdyby spisovatel v té době žil. Muselo dát obrovskou práci napsat Quo vadis.
Do čtení jsem se pustila s tím, že mě kniha nebude bavit. Opak se stal pravdou. Ze začátku mě kniha opravdu nudila, protože jsem si musela hledat významy některých slov a špatně jsem se orientovala v postavách, ale postupem času si mě kniha začala získávat čím dál víc. Byly tam sice pasáže, které mě moc nezaujali, ale ne že by mě vyloženě nudili. Spíše převládali pasáže, u kterých jsem podporovala hlavní hrdiny, anebo lomila rukama nad jejich hroznými skutky. Henryk Sienkiewicz mě překvapil a jsem ráda, že mě maturitní seznam knih donutil si tuto knihu přečíst.
Starověký Řím není zrovna moje oblíbená kapitola dějin ale tento román mě přímo pohltil. Určitě jeden z nejlepších historických románu které jsem četl.
Kniha mě zpočátku vůbec nebavila, ale i přes to nebyl jediný večer, kdy bych ji neotevřela, až jsem se dostala do stadia, kdy jsem čtení věnovala každou volnou chvilku. Nikdy nezapomenu na pocity, které jsem měla, když byly pořádány ty hry nebo křesťany křižovali - pocity hrůzy, že se něco takové opravdu dělo. Velice dobře napsaná kniha, trochu náročná na přemýšlení a soustředění, ale to knize jen dodává na váze. Mohu vřele doporučit i stejnojmenný film, který samozřejmě není tak skvěle propracovaný jako kniha, ale některé pasáže si lépe představíte.
Skvělý historický román ze Starověkého Říma a jedna z nejlepších knih vůbec.
100%
Tuto knihu jsem hned po přečtení konfrontovala s Loukotkové Není římského lidu. A obě knihy jsou výborné, i když tato je těžší.
Tuhle knížku jsem četla během puberty snad třikrát a strašně se mi líbila. Hlavně hostina u Nerona, co si namátkou vzpomínám. A Petronius a Ursus byli, každý svým způsobem, prostě pašáci!
Kniha je výborně napsaná, akorát některé pasáže mi připadaly zbytečně zdlouhavé - např. neustálé popisy téhož a hlavně nudné pasáže o lásce, která se zrodila z ničeho. Zřejmě jsem cynik, ale opravdu nevěřím na lásku "z celé duše" mezi lidmi, kteří se sotva poznali, nemají si za co poděkovat a nic spolu nezažili.
Opravdu jsem si ale užívala chvíle, kdy v knize vystupoval Petronius. Už dlouho jsem v literatuře nenarazila na tak charismatickou postavu.
A teď k části o víře... SPOILER ALERT! Z některých pasáží jsem měla pocit, že autor upozorňuje na pokrytectví věřících - nesmíme odmítnout pomoc, protože tak nám to káže naše učení. Tato věta byla v knize snad třikrát a nejdříve jsem si myslela, že je tím poukazováno na to, že křesťanství nezměnilo duše a smýšlení lidí, ale že je postavilo do pozice loutek - toto děláme ne proto, že si myslíme, že je to správně, ale proto, že nám to přikazuje naše víra.
Vinicius nakonec píše, jak je bezmezně šťastný ve svém "království víry" na Sicílii a jak se jim tam skvěle žije, ale i v tomto království má takový dobrý křesťan otroky!
Měla jsem pocit, že autor opravdu poukazuje i na stinné stránky víry, ale po přečtení posledního odstavce knihy mi došlo, že to tak nemyslel.
KONEC SPOILERU
Kniha mi nepřipadala tak dobrá, že by musela být oceněna Nobelovou cenou, spíš mám teď pocit, že to bylo politické rozhodnutí přilákat pozornost ke knize oslavující křesťanství v době, kdy víra začala trpět krizí.
Záživnější než učebnice dějepisu, smysluplnější než hodiny náboženství, poutavější než romantické ploché příběhy o něm a o ní. I já, prvotřídní ateista, jsem díky této knize dospěla do stádia porozumění, a ani chvíli jsem se u toho nenudila.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Krásný příběh o velké lásce dvou lidí. Avšak Marcus Vinicius mě v určitých pasážích štval, to se nedá říct o Petroniovi, které ho jsem prostě hltal a obdivoval. Právem se stal mojí nejoblíbenější postavou v této knize.
Příběh je také o počátcích křesťanství a tom co vůbec tato ideologie zamýšlela. Láska a nekonečné odpuštění - tak se líčí křesťanství v této knize. Nakonec je vtipné si tuto krásnou ideu a krásný záměr porovnávat s tím, v jakou ve skutečnosti frašku se toto náboženství stalo. O to vtipnější to bylo více, když vám dojde, že křesťané nakonec v časech budoucích nebudou o nic krutější než Římská říše, než Římané a než samotný tyran Nero.