Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484825/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-N7O-484825.jpg
4
1477
1477
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 5.vydání... celý text
Přidat komentář
Zajímavá kniha. Všichni hrdinové jsou svým způsobem švihlí, nebo lépe řečeno vymykající se normál. Pak se nabízí otázka, co je vlastně "normálu", ale to nechme stranou.
Šumavští samotáři rozhodně nejsou zachmuření morousové. Otevřeně hovoří o svých názorech a často klikatých životních osudech. Nezbývá, než přát jim pevné zdraví, aby v krásném, třebaže občas i drsném koutu naší země prožili ještě mnoho dalších klidných let.
Na konci už se mi všichni samotáři slévali a nepamatovala jsem si příběhy ze začátku, a to jsem knihu přečetla relativně rychle. Více by mi vyhovovalo, kdyby představovala tři čtyři lidi, více do hloubky. Zajímaví ale byli všichni, je to skvělé téma. Hezké fotografie
To jsou týpci! Šumavské samoty jsou plné duchovních přírodních intelektuálů a samorostů. Ale ta vůně lesa a luk je cítit z každé stránky...
Některé postřehy těchto lidí, většinou toužících po samotě, jsou zajímavé. Obdivuji jejich odvahu žít takový život. Jen tak v přírodě, bez jakéhokoliv zabezpečení.
„Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v jakékoli situaci. [...] Někdo se může cítit svobodnej i ve fabrice, jinej bude na louce se zvířatama jako ve vězení.“
Osm rozhovorů s lidmi, kteří žijí o samotě. Někdo víc, někdo méně. Úplně odstřižený od okolního světa ale není nikdo z nich. Všichni udržují styk s civilizací, někteří i pracují, ale žijí zkrátka sami. Důvody, proč žijí sami, se různí. Někdo si samotu vybral cíleně, jiný k ní byl dohnán okolnostmi. Každý se s ní popasoval po svém. Zajímavé je, jak moc se od sebe liší rozhovory vedené s ženami a rozhovory vedené s muži. Ačkoli všichni bez výjimky disponují celkem vysokou inteligencí, tak ženy z toho vycházejí jako samostatné, silné, pragmaticky uvažující osobnosti a muži ve většině případů jako ztroskotanci, kteří nezvládli svůj život, nebo naprostí magoři. Rozhodně však knize nelze upřít čtivost. Ono nahlédnutí do cizích oken, cizích životů je přece tak lákavé.
„Já nikdy nechtěl bejt sám, přál jsem si mít rodinu, děti, nějaký věci... A nevyšlo to. Tak jsem se tím probolel. Samotou se můžeš jedině probolet.“
Velice zajímavé rozhovory. Kniha nenadchne každého, to úplně chápu. Ne všichni, ale dost z nich, samotářů, jsou podivíni. A to co není standardní mají lidé často tendenci odsuzovat. Já je úplně chápu, proč ten život žijí. Někteří si tu cestu vybrali sami a někteří na ni byli svedeni životem, tak jak šel. Pro mě rozhodně zajímavá kniha, lidé i příběhy. Z míst a k lidem, kam se obyčejný smrtelník normálně nedostane.
Podivíni, které běžně nepotkáte, vypravují své někdy více někdy méně uvěřitelné příběhy. O samotě, o přírodě, o lásce, o šílenství, o víře. O Životě.
Nádherné myšlenky a nádherní lidé.
Aleš Palán zaslouží obrovské díky, že tyto výjimečné rozhovory uspořádal do tak krásné knihy.
Tento zanr jsem cetla, da se rict poprve, a rovnou to bylo takove zajimave tema. Nemuzu rict, ze bych se s lidmi, kteri popisuji svuj zivot mimo civilizaci ztotoznila, protoze jsem k tomuto stylu nikdy netihla, ale je zajimave si precist, co je k tomu vedlo a jak si ziji. Lide jsou to vskutnu ojedineli, nekdy mi prislo ze az za hranice meho chapani. S zivotnimi nazory nekterych jsem se proste ztotoznit nemohla, nekteri mi vsak byli sympaticti.
No, byla to poněkud silná káva, každý má samozřejmě volbu, jak žít, kniha je úžasná včetně fotografií, téma zajímavé a autor píše velmi poutavě. Prožít s těmi, o kterých kniha pojednává, tolik času, asi taky nebylo právě jednoduché. I moje představa o samotářích byla poněkud jiná, Šumava patří mezi má oblíbená místa a lidi tam mám ráda. No, sláva, že jsem dočetla...
Pro mě dvě nejzajímavější myšlenky: v tom tichu je ta odpověď, není kdo by ti hodil jiskru. Krásná kniha plná skvělých myšlenek...
Zajímavé téma, již ne tak zajímavé životní příběhy, na jaké jsem se těšila. Očekávala jsem vhled do jiné životní filosofie, snad i moudrost a dočkala jsem se většinou zpovědí lidí, kteří nezvládli a někteří doteď nezvládají svůj život ani sami sebe. Ano, z každého rozhovoru se dala vytáhnout jedna dvě myšlenky, ale to je málo na knihu, kterou si nevyberete ke čtení pro relaxaci, ale pro poznání a snad trochu i pro inspiraci. Kdybych měla vyjádřit pocity z knihy jedním slovem, tak by to bylo slovo zmar. Jak úlevné bylo přečist si ke konci příběh druhé z žen. Jedna hvězdička navíc za grafickou a výtvarnou stránku.
Téma odejít ze systému a jít někam ven mne velmi lákala a stále láká. Snad proto mne zaujala tato kniha už na pultu knikupectví a rád jsem se do ní začetl. K mému překvapení však žádný z lidí nebyl tím, který by se pro mne stal vzorem nebo nábojem, jak žít. Spíše naopak. Po přečtení mám jasno v tom, že tak určitě ne.... Svět je přeci jen bohatší a krásnější, než jen z okna maringotky. Hledal jsem možná něco jako "modli se a pracuj" tu prastarou vyváženost mezi intelektuální a fyzickou prací směřující nejen do vlastní uzavřenosti, ale i ven. Pořád mám spíše na mysli poustevníka, který dokáže obohatit příchozího. A to jsem zde u těchto lidí nenašel. Kniha jinak nádherně zpracovaná.
Kniha má krásnou úpravu a pokud hledáte rozhovory s opravdu (!) neobvyklými lidmi, je pro Vás ta pravá. Autor volí otázky dobře a plynule. Ale ti aktéři mi přijdou trochu nešťastné "seřazení" a asi i zvolení; hned první pán je tak zvláštní případ, že se čtenář může leknout hned zkraje, a většina ostatních je na tom podobně. Tady bohužel musím souhlasit se zdejšími kritickými komentáři.
Na knihu jsem se velmi těšila a když jsem ji objevila v knihovně byla to jasná volba. Je to hodně zajímavá kniha a hlavně některé názory hlavních hrdinů jsou hodně k zamyšlení. Nejvíc mě zaujalo tohle: Chodíš měsíc do práce a nakonci jsi pořád stejně chudej jak na začátku : D, chodíš do práce, honíš a vyděláváš abys polovinu platu dal za nájem a druhou za to abys mohl chodit do práce :). Tak trochu jim závidím,tu beztarost,tu možnost žít si po svém. Ale pokud máte děti tak vám nezbývá nic jiného než chodit do tý práce i když na konci měsíce na tom budete stejně jako na začátku :) .
Trochu jiný pohled na dnešní dobu. O lidech dokazujících, že to jde i jinak, mimo pravidla systému. Že je možné jenom tak si žít bez potřeby materiálních požitků a shromažďování.
Někteří ze samotářů mi připadají jako skuteční šílenci, kteří les zvolili jako alternativu bohnic, kde si můžou nerušeně "šílet"...jiní jako naprosto zdravě a logicky uvažující jedinci, jejichž příběhy člověka lákají osobně zkusit žít jinak, vykašlat se na klepeta novodobého otroctví a obrátit se více k sobě samému, k přírodě, k duchovnu, k Bohu....
Četlo se perfektně, vřele doporučuju...
Cist to jednotlive a hlavne postupne s trochou casu mezi jednotlivymi rozhovory - treba v nejakem tydeniku, asi by se mi to libilo. Ale jako samostatna kniha to na me nezapusobilo.
Co člověk, to pozoruhodný příběh. Říkejte si co chcete ale myslím si, že to chce kus odvahy takto žít a kašlat na to, co si o tom myslí ostatní. Odvahy nebo šílenství. U některých jedinců, to nebylo tak zcela jasné.
Vlastně je tak svým způsobem chápu. Také ráda utíkám do lesů, pryč od lidí.Chci trávit čas jen tak sama se sebou.
Nejsem však natolik odvážná (šílená), abych tak učinila natrvalo. Prozatím.
Od knihy jsem čekala vyprávění o lidech, kteří žijí nezávisle na okolí, forma dialogu mi nevyhovovala, některé příběhy byly nedokončené. Nakonec jsem četla dál a přišla tomu stylu na chuť. Velmi zajímavé čtení o zajímavých a někdy i podivných lidech stojí určitě za přečtení.
Je bláhové vyčítat knize rozhovorů, že je knihou rozhovorů, ale něco mi tam chybělo. Možná životní příběh protagonistů shrnutý někým dalším. Nebo víc otázek na praktické fungování, ne „jen“ názory. Skvělý nápad, ale hype silnější než výsledek.