Rekviem za sen

09.08.2011

Snad moje nejoblíbenější kniha vůbec. Díky silnému příběhu, kde se nejenom sny, ale i charaktery a životy hlavních hrdinů bortí jako domeček z karet. Vzpomínky, prázdné sliby, láska, drogy.... moc dobré.

03.06.2011

Jsem trochu na rozpacích. Evidentně jsem knize Rekviem za sen věnoval více času, než si zaslouží, vlastně více času, něž je pro tuto knihu zdravé. Musím přiznat, že na první přečtení je Selbyho text úžasný, především díky stylu, kterým je napsán. Nutí člověka knihu hltat a žene čtenáře svinským krokem kupředu až do samotného konce. V tom spočívá kouzlo Rekviem.
Měl jsem však trochu více času a zalistoval jsem stránkami ještě jednou a tu přišly první výhrady. Selby se soustředí na postavy, které jsou determinovány prostředím, ze kterého pocházejí, ve kterém žijí a ze kterého se jim nedaří uniknout. V Rekviem se takovému typu postav vymyká Marion. Je z lepší rodiny, dostalo se jí lepšího vzdělání, cestovala po Evropě, má umělecké nadání, které může rozvíjet. Její postava však tomuto typu vůbec neodpovídá, chová se stejně, reaguje stejně, má stejný úhel pohledu jako Harry nebo Tyron, kteří z tohoto pohledu stojí o třídu níže. Postava Marion je pro Selbyho panenkou, které jen svévolně trhá ruce a nohy, k ničem jinému mu není.
Ubohost a nesmyslnost života „obyčejných lidí“, kteří mají rodinu a chodí do práce popisuje Selby v kapitole na začátku knihy. Musím uznat, že je to pár odstavců vtipně a mistrně napsaných, na malé ploše vystihující absurditu života obrovské masy lidstva. Ale tahle myšlenka je jako východisko ke světu feťáků poněkud slabá. Dobrá, uznávám, že Selby nechtěl hledat příčiny, popisuje pouze důsledky.
Nejlépe vykreslená je postava Sáry, útoky televizních reklam, reality show a telenovel jsou v Selbyho podání hmatatelné a uvěřitelné, již nějakou dobu žijeme ve světě, který na nás útočí stejnými zbraněmi. Právě to, jak zdařilá je postava Sáry ještě více zdůrazňuje, jak málo života je v Marion, Harrym a Tyronovi a přece právě ti by měli být, vzhledem k proklamovaným zkušenostem Selbyho s drogovou scénou, vykresleni tak, že je při četbě vnímáme jako kus své osobnosti. A tady se dostávám ke svým drobným pochybnostem:
Scéna, ve které Tony rozstřílí televizi je žalostná. Selby v životě neviděl umírající televizi, popisuje to jako obraz z béčkových horrorů. Prostě to někde v kině viděl a pěkně popsal tu pitomou vizi filmařů – jiskřící přívod, jiskry sem, jiskry tam.
Popis Sářiny elektroléčby je naprosto ze stejného zdroje. Možná to opsal z nějaké knihy pokleslého žánru, možná za to může zase nějaké kino.
Když uvážím, jakého věku se Selby dožil, když si to spojím s tím, jak se sám profiloval (TBC, plíce v tahu, drogy, alkohol), zdá se mi jeho postava takto prezentovaná, daleko méně reálnější, než jeho hrdinové.
V souhrnu mě tyto drobnosti vedou ke kacířské myšlence: není jeho popis drogové scény a drogově závislých lidí stejně smyšlený a stejně převzatý od třetích stran jako jeho popisy ničení televizí a elektroléčby? Není to vše taková malá mystifikace? K čemu by byla dobrá? Možná na to odpovídá věnování a motto knihy.

11.11.2010

"Ještě asi o týden později nemohli sehnat žádný neřezaný herák, a tak znovu zkoušeli přestat brát, jenomže tentokrát byli zpátky na lžičce, ještě než se stihli obléknout. Probudili se dříve než obvykle, žaludek se jim zmítal panickou hrůzou, oči je pálily a teklo jim z nosu a kouzlo drogy všechny jejich bolesti a neduhy v okamžení vyléčilo. Nebylo to tak, že by nemohli přestat smažit, bylo to prostě o tom, že teď nebyl ten pravý čas. Měli moc práce a nebylo jim dobře. Až se všecky věci vyjasněj, tak s celou touhlectou věcí končej a basta, ale teď si zatím vobčas šlehnou, čistě akorát proto, aby byli v pohodě."

...