Renaissanční duchové, studie o umění a poesii

17.10.2022

Tak tady jsem poněkud narazil. Nalákán vyobrazením Dámy s hranostajem na obálce a slovem Studie v podtitulu, byl jsem zvědav na viktoriánský pohled na renesanční umění pohledem vědeckým, přestože výtvarné umění nepatří k těm, kterým bych zrovna zvlášť rozuměl či mě oslovovalo.

Oslovovalo však Waltera Patera, stejně jako byl okouzlen vlastním textem. A to natolik, že místo slibovaných studií vybraných umělců nabídl filozoficko-estetické eseje na daná témata, kdy jeho forma podání drtí řečené myšlenky, na něž je potřeba velmi jemné síto, které jsem neměl zrovna po ruce. Pater se přímo rozohňuje ve snaze o velkolepá slovní spojení (zda mi někdo dovede vysvětlit "diamantový plamen?"), vyšperkované až překombinované spisovatelství, zatímco jeho myšlenky tonou v nepokrytě afektované subjektivitě (ač umění je nepochybně věc subjektivní) přesvědčené o vlastní epičnosti a neomylnosti. Jakkoliv ve své době mohl platit za vrchol estetické literatury, obávám se, že je to poněkud přehnané tvrzení. Už proto, že v současnosti na citace tohoto filozofujícího estetika těžko narazit.

Abych však jenom nehanil, přece je v knize nejedno zajímavé místo. Patrně hlavně kvůli vlastní nevzdělanosti jsem dosud nevěděl, že Michelangelo po sobě zanechal sbírku poezie. Souhlasím s autorem, že vrcholem lidského umění je hudba a že hudba je cílem každého dalšího "žánru", protože všechny spojuje harmonie. Pozoruhodná je esej o Wickelmannovi, kde následně Pater porovnává antické umění s orientálním i křesťanským. Trochu úsměvné je to v části o sochařství, kdy by Freud zatleskal jeho nadšení z "bezbarvých" soch, i když se v současnosti objevuje čím dál víc náznaků, že antické sochy měly barevný nátěr. Ostatně, proč by starověký svět, známý nejen svými mozaikami, měl natolik bezbarvé exteriéry a sochy, když i na portálech středověkých bazilik je možno pozorovat zbytky barevného nátěru?

Krásným, dobře srozumitelným a skutečně filozofickým je úplný Závěr, v němž se objevuje nejedna myšlenka, s níž by souhlasili nejen renesanční velikáni. Například tato: "Co musíme činit, to je neustálé zkoumání nových názorů a snažení o nové dojmy, abychom nikdy ospale nespočinuli v myšlenkovém pohodlí Comtově, Hegelově nebo svém vlastním".