Reportáž psaná na oprátce
Julius Fučík
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151328/reportaz-psana-na-op-151328.peg
4
504
504
Fučík byl vyšetřován gestapem v Petschkově paláci a vězněn na Pankráci až do června 1943, kdy byl převezen k berlínskému soudu, odsouzen a 8. září ve věznici Plötzensee popraven. Od přelomu března a dubna začal Fučík ve své pankrácké cele ve spolupráci s dozorci Adolfem Kolínským a Josefem Horou pracovat na textu Reportáže. Celkem stihl popsat 167 motáků, které se po válce často složitými cestami nakonec sešly v rukou Fučíkovy manželky Gusty. Ona a Fučíkův přítel Ladislav Štoll, komunistický literární kritik a pozdější ministr školství a kultury, se stali vyvolenými strážci Fučíkova odkazu. Začal se budovat kult, který byl zapojen do komunistické kulturní politiky. Již první vydání Reportáže z roku 1945 bylo podrobeno edičním zásahům, aby byl ideologický potenciál Fučíkovy textu co nejvyšší.... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu musíte číst s určitým historickým ponětím. Pokud nebudete znát pozadí vzniku Reportáže psané na oprátce, budete se prokousávat pouze něčím, z čeho byla později uměle vytvořena komunistická agitka (která dokonce s obsahem knihy manipulovala). Pokud si ale něco načtete a zjistíte kolem vzniku této knihy, ne jen text samotný, dostane se vám mrazivé, syrové a skutečné zpovědi trpícího člověka jdoucího na smrt.
Z dnešního pohledu je asi jedno, jak kniha vznikla, ale jde spíš o to, jaký osud ji později potkal. Dle mého názoru Reportáž nelze číst samostatně, ale je nutné přečíst vydání s nějakým doslovem, kritickým rozborem, nebo alespoň objasněním dalšího dějinného vývoje. Samotná kniha je opravdu suchou reportáží z dob a místa, kde by asi nikdo být nechtěl a i díky ní máme možnost poznat, jak velmi pravděpodobně vypadaly výslechy gestapa a podmínky všech vězňů. Asi nelze mít pochyb o tom, že určitá autorská licence tu je a všemu nelze stoprocentně věřit a můžeme debatovat o tom, jak je možné, že Fučík dokázal Reportáž napsat a dokonce použít i poměrně náročná souvětí. Bylo by asi zajímavé sledovat, jak by se on sám vyrovnával s až opravdu trapným kultem, který z něho komunisté udělali tím, že několik pasáží záměrně vynechali a plno jeho informací nechali vyznít úplně jinak. Kompletní vydání totiž nedělá z Fučíka hrdinu, protože sám prozradí, že vypovídat nakonec musel a přiznává i několik slabostí, ve svém přesvědčení je ale po celou dobu silný. Vyčítat mu ale nadšení pro komunismus je docela nefér, protože ve své době měl málokdo skutečné informace o tom, co tahle ideologie ve skutečnosti znamená a jak upevňuje svou moc, určitá naivita, která z knihy je znát, se tak dá přijmout. Kritické vydání z nakladatelství Torst je velmi dobré a ve vysvětlivkách vskutku vysvětluje vše podstatné a navíc ještě nabídne srovnání všech verzí, které vyšly včetně upřesnění jednotlivých detailů. Jedinou výtku, kterou bych snad k němu měl, je možná až moc literárně-vědná pasáž o motácích jakožto literárním útvaru, která je dost náročná, nečtenářská a většina lidí si z ní asi neodnese to, co chtěl autor říct. Kolem a kolem vzato je Reportáž, psaná na oprátce platná a čtivá i dnes, nicméně je třeba na ni nahlížet s odstupem, rezervou a kriticky. 70 %
Krásná dojemná kniha, která popisuje strádání vězňů, které drželo v Praze gestapo. Zajímavě je zde také vylíčena odvaha Julia Fučíka, když čekal na svou popravu.
Vynikající. Po Oku žraloka Marka Tomana jsem se musela vrátit ke knize, kterou jsem kdysi v dětství našla v mámině žákovské knihovničce, která zůstala u babičky. Tehdy jsem si vydání z padesátých let četla opravdu jako kultovní záležitost, Fučík byl hrdina, komunisti národní spása a válka jen příležitost, v níž se profilovali hrdinové a zrádci... Názor na vše jmenované se časem proměňoval - ale zájem o Reportáž zůstal; ten chlap totiž uměl psát, ten lehce patetický, přitom konkrétně kotvený styl působil naléhavě a některé obrazy si pamatuji dodnes... Navíc jsem vděčná za doplněné a kritické vydání; člověk se rád dozví, co mohlo být, muselo být a skutečně bylo jinak. Takže za Motáky jako literární dílo Vladimíra Macury a Pochybnosti a jistoty (Stručně ke starým otázkám) Františka Janáčka velký dík.
Povinná četba nás dříve narozených. Kniha mistrně využita komunistickou propagandou, aniž by autor sám tušil, že se tak stane.
Už si nepamatuji kdy jsem knihu četla poprvé, ale ještě dnes cítím ten otřes z toho, co dokáže člověk udělat člověku. V prosinci jsem četla knihu podruhé, abych splnila výzvu. Přesto, že nahlíženo jinýma očima, zase jsem měla husí kůži. Když pominu dohady nad knihou i autorem, co je pravda a co ne, vidím moc dobře napsanou reportáž.
Přesto, že jsem si řekla, že víckrát už ji číst nebudu, už teď vím, že vydání z roku 2008 přečíst musím.
Výzva 2019 - 17. Kniha jejíž děj se odehrává ve vězení
U babičky jsem našla toto staré vydání Fučíkova záznamu z vězení. Jeho zpověď jsem přečetla téměř jedním dechem.
Opět další potvrzení toho,jak krutě se chovali Němci za druhé světové války ke svým vězňům. Nedávno jsem četla ,,Zamřížované zrcadlo", kde autor svůj pobyt ve vězení líčí jako dovolenou v levnějším motelu... (to byla ovšem jiná doba). Je až neuvěřitelné,že při čekání na smrt dokázal Fučík na útržcích papíru vytvořit takhle celistvé a promyšlené dílo.
Knihu jsem četla v mládí a nedávno jsem se k ní vrátila. Asi není účelem posuzovat autentičnost výpovědi o poměrech tehdejší doby. Kniha je čtivá, neuvěřitelně působivá, občas mi "běhal mráz po zádech"a také (nestydím se za to) tekly slzy.
Četl jsem vydání z roku 1950 a musím souhlasit s komentářem některých čtenářů, že mi také chyběl doslov či kritické zhodnocení a uvedení do historických souvislostí. Sám jsem po knížce sáhl v podstatě náhodou, bez přípravy a hlubší znalosti tématu.
Ale když si odmyslím některé ideologicky pojaté pasáže, považuji knihu stále za velmi čtivou a především popisy vězeňského systému či charakteristiky bachařů a vězňů považuji za autentické. Dle mého názoru byl Fučík dobrý pozorovatel a dokázal výstižně a ve zkratce tato pozorování shrnout, ideální pro reportáž a obecně novinářskou práci. Nepochybuji ani o krutostech během prodělaných výslechů. Těžká doba.
Četl jsem tu vydanou v Torstu s doslovem 2x delším než reportáž.
Člověk se musí odpoutat od kultu, který mu po válce udělala komunistická strana a jeho manželka a číst to "nezávisle".
Kniha samotná je kusovitým příběhem odbojáře zatčeného a ve vězení vyslýchaného gestapem do doby než je mu jasné, že bude konec...
Knihu jsem četla 3x a stejně jsem vždycky doufala, že bude mít šťastný konec :) Krátká a výstižná
Pokud se při čtení oprostíme od komunistické propagandy, je to kniha, která má i dnes co říci. Nalezla jsem v ní spoustu pasáží, které mě přiměly k zamyšlení nad dnešní společností a nad povahou člověka, která se ukáže v pravém světle až v těch nejtěžších situacích, což prostředí pankrácké věznice bezpochyby bylo.
Otázkou je, na kolik je výpověď Julia Fučíka věrná skutečné situaci. Byl Fučík opravdu takový hrdina, za kterého se v knize vydává, nebo i on zradil své kamarády a spolupracoval s gestapem? Posuzovat Fučíkovo počínání ale není mým cílem.
Já osobně v knize nehledala historicky věrnou skutečnost, ale spíše svědectví o dané době a o lidech, kteří v ní žili. A popravdě mě trochu děsí, že spousta věcí zůstala stejná a ve vládnoucím aparátu jsou lidé podobných, možná i totožných, povah.
Silná výpověď jednoho hrdiny z Petschkova paláce a Pankráce, kterému paradoxně nejvíce ublížila jeho přílišná glorifikace. Protože on hrdinou bezesporu byl. Nejvíc sugestivní pro mě však byla přiložená Fučíkova zpověď svému synovi Pokolení před Petrem a svědectví spoluvězně Vladimíra Kazdy. Musím pochválit vynikající, kritické vydání Ottova nakladatelství z roku 2008.
Tato reportáž byla opět skvělým pohledem do doby, kdy Česká republika byla okupovaná Německem a řádilo zde gestapo ... v tomto konkrétním případě se zaměřilo hlavně na komunistické přívržence ...
Čtivá kniha, při které běhá mráz po zádech a tečou vám slzy. Obdivuji sílu a odhodlání lidí bojujících za svou ideu. Je to naše historie, opakující se v různých podobách.
Ač čtyřicátník, poprvé jsem tuhle knihu četl až dnes. A tak nějak jsem za to rád. Nikdy mi nikdo tuhle knihu nenutil, ani "tehdy". Věděli jsme o ní, ale nikdo po nás nechtěl, abychom ji četli. Takže jsem k ní dnes přistupoval sám a dobrovolně (a někde ve své knihovně mám ještě nějakou Fučíkovu knihu). Trochu mě mrzí, že jsem četl staré vydání z roku 1949. Určitě si budu muset vyhledat nějaké komentované vydání nebo nějaké informace k tomuto jistě proslavenému dílu. Míru propagandičnosti nepopírám na druhou stranu mě tak trochu "pobavilo", že Fučík technicky napsal takového rádce či milého přítele pro pozdější vězně jeho politických a ideových soudruhů. Že sám Fučík nevěděl, co bolševici sami dělali s vězni pochybuji, jako novinář měl jistě sám dost zkušeností a informací nejen ze SSSR, ale i českých bojovníků ze Španělska, takže pochybuji, že by vězeňsko-výslechové praktiky bolševických papalášů neznal. Možná byl ale jen naivní a jeho idealismus tuhle pravdu zastíral, nebo ji zastáral sám, vědomě. Podobně jako polským bolševikům nijak nevadilo, když jim kominterna zrušila jejich stranu a mnozí z nich to ještě vítali jako uvědomělý krok. Nic z toho však neubírá na tom, že sama o sobě je Reportáž psaná na oprátce čtivě napsaná kniha z ne zrovna moc veselého období.
Takové dílo nelze jednoduše ohodnotit zlomkem/hvězdičkami/procenty. Je to kniha psaná před smrtí, dílo napsané za neskutečně těžké, beznadějné situace, jako poslední zpověď. Vypravování je to opravdu hrozné, žádný člověk si nezaslouží, aby s ním bylo jednáno takovým způsobem. Byť komunismus absolutně odsuzuji, tak svým způsobem rozumím horlivým zakládajícím členům a umělcům, kteří tomuto směru podlehli. Nečetla jsem teda necenzurované vydání, ale právě z roku 48, tedy kniha vydaná jako největší propaganda strany. Zcela jistě jsem se nedívala na Fučíka jako na zlého komunistu, ale jako na mučeného člověka, kterého do rukou gestapa dostala jistá forma odboje. Jeho poslední vyprávění z nacistického vězení a hrůz v něm čtenáře opravdu zasáhne.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Reportáž, psaná na oprátce |
| 1932 |  V zemi, kde zítra již znamená včera |
| 1950 |  Lidé, bděte! |
| 1978 | Božena Němcová bojující |
| 1949 | Julius Fučík, revoluční novinář |
Dodnes mě víceméně fascinuje, jak fungoval „systém" vynášení jednotlivých motáků ven z Pankráce. Nechápu to! Samozřejmě, komáři to převzali a stala se z toho nucená propaganda. Jinako je to velmi sugestivní dílo, jednoho socialistického nadšence. Dávám 70%.