Reportáž psaná na oprátce
Julius Fučík
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160140/bmid_reportaz-psana-na-opratce-160140.jpg
4
502
502
Autobiografická próza vzniklá ve vězení na Pankráci, vynášená pomocí motáků. Kniha byla poprvé vydána na podzim roku 1945, a to s významnými vynechávkami, které si vyžádala KSČ; její ohlas se rychle šířil a následně začala být překládána do mnoha jazyků a vycházela pravidelně až do roku 1990. Kompletní kritické vydání vyšlo teprve roku 1995 a faksimile rukopisu 2007. Její úspěch spočíval jak v tématu bezprostředního prožitku vězení a čekání na smrt, tak v kvalitě literárního zpracování.... celý text
Literatura česká Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 1950 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
Reportáž psaná na oprátce, 1945
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla v dětství a zřejmě jako povinnou četbu.Ale myslím, že i dnes stojí tato kniha za přečtení.
Poprvé jsem ji četla za školou v 17ti letech a byla pro mě přínosná už tehdy... Věřím, že problém s ní mají starší, zasažení pozdějším politickým ovzduším, kteří nevěří, že první komunisté mohli být nezištní a žili tím nezvráceným ideálem. Také je mi jasné, že se knížka nepotká se současnou změkčilou generací chlapů, kteří při náznaku svého ohrožení raději vezmou do zaječích, místo aby bojovali. Toho si na něm cením, stejně jako na jeho ženě, která stála při manželovi, a jejich nesobeckosti.
Myslím si, že tato kniha je v dnešní době hodně opomíjená. Autor byl komunista a daným režimem byl také vyzdvihován. Samotný vznik této knihy je opravdu nezvyklý. Jednotlivé části knihy byly posílány z vězení na motácích i přesto, že tato kniha byla uznávána minulým režimem, nemyslím si, že by kvůli tomu měla být zatracována. I tato kniha je svědectvím naší historie, a proto stojí za přečetení. Kniha je čtivá a skutečný čtenář by ji měl alespoň jednou vzít do ruky a prolistovat.
Opomenu - li všechny kritiky, oponenty a teoretiky, kteří se vyjadřovali ke zrodu této knihy a jejímu zneužívání, potom musím konstatovat, že kniha je doopravdy reportáží - svědectvím o odboji a postupu okupantů prozi němu.
Na toto autorovo dílo mám rozporuplný názor, po textové a literární stránce velice působivé. Pochybnosti ale mám o jeho vzniku. Mohl Fučík skutečně tajně ve vězení psát a dokonce se našel dozorce, který riskoval při pašování zápisků svůj život i život všech svých příbuzných a přátel? Nebo mu to bylo tolerováno a zač? Názory historiků a literárních badatelů se diametrálně liší.
Jako většina mých spolugeneračníků jsem se této knize nevyhnula ještě v době,kdy se podle ní kázalo. no..na druhou stranu musím uznat,že se nám tehdy vnucovala i daleko horší dílka.
Moje pocity k ní jsou rozporuplné. Pokud to beru jako výpověď člověka,který bojoval za to,čemu věřil,je otázka,jestli by mu ty ideály vydržely i nadále. Nebo jestli by byl tak slavný,aby mu ta ideologová zaslepenost vydržela. "Svatými" se ale stávají ti,co nepřežijí,takže se to většinou nedozvíme.
Budu se opakovat,ale co je skutečně nebezpečné a zničující je fanatismus a moc. Naše dějiny už zažily spoustu takových,kteří za ideje schovávali svou slepotu,nebo touhu po moci a bohatství,které moc s sebou přináší.
Mně se kniha moc líbila, pominu-li propagandu komunismu, je velmi mrazivé, že jsou to lístky psané ve věznici mučeným člověkem... Velmi kvalitně napsáno, Fučík měl talent na psaní. Je smutné, že věřil v režim, který později dělal obdobné (ne-li stejné) věci jako fašisté. Ale jistě knihu doporučuji :)
Jen krátká technická poznámka: Reportáž vydávaná za totality, původní předúnorová reportáž a původní texty jsou rozdílné až tak, že by se Fučík divil. Čímž ho nijak neadoruji.
Těžko tuto knížečku hodnotit z hlediska literárního, tam věru není co nějak komentovat či esteticky nasávat. Tak zbývá jen ta idealogická strana mince, ale já nevím, vždycky si vzpomenu na Kunderův Žert a pasáž s citací Fučíka a zamrazí mne. S odstupem času kniha krásně ilustruje nešvary idealogií a ovlivněných mas.
Spisovatel se do své smrti živil hlavně novinařinou. Poté, co za války tiskl ilegální noviny byl zatčen a uvězněn. Dílo je zpověď z věznice, kde čekal na smrt. Prožitek člověka se mě hodně dotkl. Cítila jsem s ním a bylo mi ho i líto ...
Kdyby Fučík jenom věděl, co to vlastně obhajuje, za čím tak vehementně stojí. Reportáž psaná na oprátce je nepopiratelně skvělá z hlediska řemeslné kvality, ale nehorázně trpí svou ideologickou závislostí. Ač v mezích připouští multidimenziálnost charakterů, stále má silnou tendenci rozdělovat je na dobré a zlé podle příslušnosti a okolností. A právě obdobné idolizování i zavrhování jsou pro literaturu hrozně nebezpečné, zvláště pak pro literaturu, která balancuje na hranici fikce a dokumentu. Je přitom jedno, jestli jde zrovna o komunismus, fašismus, multikulturalismus či cokoliv jinýho. I znásilnění se dá zromantizovat, ale co to pak vypoví o autorovi? A Fučík samozřejmě nebyl psychopat, jenže v tý době málokdo tušil, co bude ten reálnej komunismus za svinstvo. Právě proto by Reportáž psaná na oprátce měla sloužit především jako ukázka toho, proč se nezamilovávat do ideologie, proč nemít hrdiny za monumenty bezchybnosti a proč kurva nikdy nepsat svou literaturu černobíle.
Ani v nejmenším nechci zlehčovat věci, které se v této době děly. A byla to strašná doba. Ale tato knížka se mě prostě vůbec nedotkla a nebavila mě.
Fučík byl dobrý spisovatel, ale nejsem si jist, jestli při obhajobě komunismu věděl, že ti rudí šmejdi budou pokračovat v týrání vězňů stejně jako to dělali nacisti jemu.
Je mi jedno, jestli jsou původní dopisy upravené (což možná do jisté míry jsou, aby vrhaly mučednické světlo na komunistickou ideologii), ale i kdyby, kniha je to nesmírně působivá.
Když pominu to, kdy komunistické zlo využilo tohle dílo k manipulaci obyčejných lidí a k tomu, aby skryli vlastní kostlivce ve skříni, tak poměrně čtivé dílo, které ale nepovažuji za příliš autobiografické. Už jen z důvodu, že stále pochybuji v pravdivost příběhu... ale i tak mi tato kniha něco dala. Hlavně absurditu lidu a jeho směšně vytvořeném systému, kde hlavní roli hraje zničení osobnosti a psychiky jedince- jen pro potřebu "dokonalé společnosti".
Kniha se mi líbila a dost mě zasáhla. Pro lidi tehdejší doby měla jistě silný význam. Můj děda jí dostal s věnováním od babičky v roce 1948 a dokonce si do ní vlepil nákres své cely z Drážďan. To o něčem vypovídá. Zločiny páchané na lidech v jakékoliv podobě, by se prostě dít neměly.
Když jsem byla malá-tak v 6-7 třídě, tak jsme si ji ,měli přečíst a mě se tehdy moc líbila. Můj děda byl jako politický vězeň za 2. světové války v Terezíně a v Mathausenu a odmítal se do konce života bavit o zážitcích, které museli vytrpět. Vždycky na to říkal: " To se nedá vyprávět, to není pro lidské uši" a tak jsem ve Fučíkovi částečně viděla dědečka ( ještě , že to neví, ten by mi dal). Ať si říká, kdo chce co chce a ať o Fučíkovi jdou zvěsti jaké jdou, pro mě má kniha 5 hvězdiček.
Za vysoké hodnocení může hlavně precizně zpracovaná kritická část knihy (vydání Torst, Praha 1995). Co se samotného díla týče, přemýšlím nad tím, jestli není příliš nadhodnocené. Celkem souhlasím s názorem literárního historika Petera Steinera, že Reportáž, psaná na oprátce vznikla proto, že zatčení se Fučíkovi přímo skvěle hodilo do krámu, jelikož to byl dost možná tak trochu cvok milující adrenalin, ze kterého může vytěžit super text.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice reportáže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Reportáž, psaná na oprátce |
| 1932 |  V zemi, kde zítra již znamená včera |
| 1950 |  Lidé, bděte! |
| 1978 | Božena Němcová bojující |
| 1949 | Julius Fučík, revoluční novinář |
Komentář v podobě výňatku.
Seděti v pozoru, s tělem strnule vzpřímeným, s rukama přimknutýma ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu "domácího vězení" v Petschkově paláci - to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení.
Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru ?