Reportáž psaná na oprátce
Julius Fučík
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503064/bmid_reportaz-psana-na-opratce-bQk-503064.jpg
4
510
510
Psáno ve vězení Gestapa na Pankráci na jaře 1943. Vydání 5. dotisk.
Přidat komentář
Četla jsem opakovaně. V mých školních letech byla ta kniha tak známá, že jsem prostě po ní musela sáhnout. Julius Fučík se stal v mých očích hrdinou. Spolu se stovkami dalších bezejmenných, kteří prošli fašistickým peklem. V dospělosti jsem si pak knihu koupila i do vlastní knihovny. Je smutné, že Fučík byl režimem využíván a zneužíván za svého života i posmrtně. Fašistickým i komunistickým. Časem už to nebyl hrdina, ale propagandou zprofanovaný Julda Fulda. Jeho manželka Gusta Fučíková působila i v politice a také byla vnímána jaksi dvojitě.
Ať už byly skutečné okolnosti vzniku tohoto díla nebo jeho případné další úpravy jakékoliv, jádro zůstává. Režim si vždy najde cestu, jak si podrobit lid a zlomit ducha každého jednotlivce. Obdiv těm, kteří osobně zažili jeho útrapy a podařilo se jim o tom podat zprávy. Povzbudili, varovali.
"Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!"
V „Reportáži psané na oprátce“ je řada krásných a zajímavých pasáží, a pak také řada pasáží, které mě nutily ptát se: „Eh, cože?“. Chápu ty, kdo zpochybňují důvěryhodnost některých míst (v necenzurované verzi). Tak třeba hned v prvním motáku Fučík vysvětluje, že se s rozmyslem nechal zatknout gestapem, místo aby bojoval, přestože stál ozbrojený za dveřmi a komisaři ho neviděli. To má čtenář věřit, že gestapo nejen že při razii neprohledalo byt, ale ani se nepodívalo přes rameno? V téhle konkrétní věci asi přijímám spíš svědectví Rivy Friedové, která tvrdila, že policie Fučíka prostě čapla a vyvlekla.
K druhému „cože?“ mě vede fakt, že na motácích jmenovitě uvádí dosud žijící spolupracovníky a přiznává, že gestapu lhal. Copak nepočítal s možností, že se dostanou do nesprávných rukou? Na Pankráci? – A zatřetí: moji důvěru v doslovnou pravdomluvnost pramene neposilují ani biblické paralely, které sám autor zdůrazňuje (komisař Böhm ho bere na Hradčany, ukazuje mu večerní Prahu a nabízí mu svobodu – půvabná variace na Kristovo pokušení na poušti). Je to ostatně asi nejkrásnější scéna z celé „Reportáže“. Komisař gestapa v ní vystupuje jako jakýsi melancholický Mefistofeles, duchaplný a smutný; nechová k Fučíkovi nenávist a vede s ním rozhovor, zatím co ho jeho kořist zdrženlivě zkoumá. Díky té hradčanské scéně jsem nakloněna brát „Reportáž“ (i) jako beletrii.
Pak jsou tu také pasáže zaručeně autentické, protože subjektivní – jako když Fučík a jeho spoluvězeň pozorují na stěně odraz zapadajícího slunce a stíny mříží, jež jsou na několik minut vidět za krásných letních dní. A pasáže fascinující: třeba o spolupráci vězeňské komunity, masových popravách za heydrichiády, povahách jednotlivých dozorců. A – samozřejmě – pasáže ideologické: zanícená víra, že komunismus a lidství jsou totéž, víra v mravní velikost odboje a vítězství SSSR. Patos hrdinství, věrnosti, soudružství a frontového kamarádství. Fučík sice Sovětský svaz navštívil a mohl být kritičtější, ale budiž, dýchá jím duch doby… nebo alespoň části lidí, kteří v ní žili. A myslel to asi dobře, stejně jako většina historických aktérů:
„Nechtěl jsem, aby jiní umírali. Chtěl jsem, abych já žil.“ – SS-man Rössler
Dodnes mě víceméně fascinuje, jak fungoval „systém" vynášení jednotlivých motáků ven z Pankráce. Nechápu to! Samozřejmě, komáři to převzali a stala se z toho nucená propaganda. Jinako je to velmi sugestivní dílo, jednoho socialistického nadšence. Dávám 70%.
Tuto knihu musíte číst s určitým historickým ponětím. Pokud nebudete znát pozadí vzniku Reportáže psané na oprátce, budete se prokousávat pouze něčím, z čeho byla později uměle vytvořena komunistická agitka (která dokonce s obsahem knihy manipulovala). Pokud si ale něco načtete a zjistíte kolem vzniku této knihy, ne jen text samotný, dostane se vám mrazivé, syrové a skutečné zpovědi trpícího člověka jdoucího na smrt.
Z dnešního pohledu je asi jedno, jak kniha vznikla, ale jde spíš o to, jaký osud ji později potkal. Dle mého názoru Reportáž nelze číst samostatně, ale je nutné přečíst vydání s nějakým doslovem, kritickým rozborem, nebo alespoň objasněním dalšího dějinného vývoje. Samotná kniha je opravdu suchou reportáží z dob a místa, kde by asi nikdo být nechtěl a i díky ní máme možnost poznat, jak velmi pravděpodobně vypadaly výslechy gestapa a podmínky všech vězňů. Asi nelze mít pochyb o tom, že určitá autorská licence tu je a všemu nelze stoprocentně věřit a můžeme debatovat o tom, jak je možné, že Fučík dokázal Reportáž napsat a dokonce použít i poměrně náročná souvětí. Bylo by asi zajímavé sledovat, jak by se on sám vyrovnával s až opravdu trapným kultem, který z něho komunisté udělali tím, že několik pasáží záměrně vynechali a plno jeho informací nechali vyznít úplně jinak. Kompletní vydání totiž nedělá z Fučíka hrdinu, protože sám prozradí, že vypovídat nakonec musel a přiznává i několik slabostí, ve svém přesvědčení je ale po celou dobu silný. Vyčítat mu ale nadšení pro komunismus je docela nefér, protože ve své době měl málokdo skutečné informace o tom, co tahle ideologie ve skutečnosti znamená a jak upevňuje svou moc, určitá naivita, která z knihy je znát, se tak dá přijmout. Kritické vydání z nakladatelství Torst je velmi dobré a ve vysvětlivkách vskutku vysvětluje vše podstatné a navíc ještě nabídne srovnání všech verzí, které vyšly včetně upřesnění jednotlivých detailů. Jedinou výtku, kterou bych snad k němu měl, je možná až moc literárně-vědná pasáž o motácích jakožto literárním útvaru, která je dost náročná, nečtenářská a většina lidí si z ní asi neodnese to, co chtěl autor říct. Kolem a kolem vzato je Reportáž, psaná na oprátce platná a čtivá i dnes, nicméně je třeba na ni nahlížet s odstupem, rezervou a kriticky. 70 %
Krásná dojemná kniha, která popisuje strádání vězňů, které drželo v Praze gestapo. Zajímavě je zde také vylíčena odvaha Julia Fučíka, když čekal na svou popravu.
Vynikající. Po Oku žraloka Marka Tomana jsem se musela vrátit ke knize, kterou jsem kdysi v dětství našla v mámině žákovské knihovničce, která zůstala u babičky. Tehdy jsem si vydání z padesátých let četla opravdu jako kultovní záležitost, Fučík byl hrdina, komunisti národní spása a válka jen příležitost, v níž se profilovali hrdinové a zrádci... Názor na vše jmenované se časem proměňoval - ale zájem o Reportáž zůstal; ten chlap totiž uměl psát, ten lehce patetický, přitom konkrétně kotvený styl působil naléhavě a některé obrazy si pamatuji dodnes... Navíc jsem vděčná za doplněné a kritické vydání; člověk se rád dozví, co mohlo být, muselo být a skutečně bylo jinak. Takže za Motáky jako literární dílo Vladimíra Macury a Pochybnosti a jistoty (Stručně ke starým otázkám) Františka Janáčka velký dík.
Povinná četba nás dříve narozených. Kniha mistrně využita komunistickou propagandou, aniž by autor sám tušil, že se tak stane.
Už si nepamatuji kdy jsem knihu četla poprvé, ale ještě dnes cítím ten otřes z toho, co dokáže člověk udělat člověku. V prosinci jsem četla knihu podruhé, abych splnila výzvu. Přesto, že nahlíženo jinýma očima, zase jsem měla husí kůži. Když pominu dohady nad knihou i autorem, co je pravda a co ne, vidím moc dobře napsanou reportáž.
Přesto, že jsem si řekla, že víckrát už ji číst nebudu, už teď vím, že vydání z roku 2008 přečíst musím.
Výzva 2019 - 17. Kniha jejíž děj se odehrává ve vězení
U babičky jsem našla toto staré vydání Fučíkova záznamu z vězení. Jeho zpověď jsem přečetla téměř jedním dechem.
Opět další potvrzení toho,jak krutě se chovali Němci za druhé světové války ke svým vězňům. Nedávno jsem četla ,,Zamřížované zrcadlo", kde autor svůj pobyt ve vězení líčí jako dovolenou v levnějším motelu... (to byla ovšem jiná doba). Je až neuvěřitelné,že při čekání na smrt dokázal Fučík na útržcích papíru vytvořit takhle celistvé a promyšlené dílo.
Knihu jsem četla v mládí a nedávno jsem se k ní vrátila. Asi není účelem posuzovat autentičnost výpovědi o poměrech tehdejší doby. Kniha je čtivá, neuvěřitelně působivá, občas mi "běhal mráz po zádech"a také (nestydím se za to) tekly slzy.
Četl jsem vydání z roku 1950 a musím souhlasit s komentářem některých čtenářů, že mi také chyběl doslov či kritické zhodnocení a uvedení do historických souvislostí. Sám jsem po knížce sáhl v podstatě náhodou, bez přípravy a hlubší znalosti tématu.
Ale když si odmyslím některé ideologicky pojaté pasáže, považuji knihu stále za velmi čtivou a především popisy vězeňského systému či charakteristiky bachařů a vězňů považuji za autentické. Dle mého názoru byl Fučík dobrý pozorovatel a dokázal výstižně a ve zkratce tato pozorování shrnout, ideální pro reportáž a obecně novinářskou práci. Nepochybuji ani o krutostech během prodělaných výslechů. Těžká doba.
Četl jsem tu vydanou v Torstu s doslovem 2x delším než reportáž.
Člověk se musí odpoutat od kultu, který mu po válce udělala komunistická strana a jeho manželka a číst to "nezávisle".
Kniha samotná je kusovitým příběhem odbojáře zatčeného a ve vězení vyslýchaného gestapem do doby než je mu jasné, že bude konec...
Knihu jsem četla 3x a stejně jsem vždycky doufala, že bude mít šťastný konec :) Krátká a výstižná
Pokud se při čtení oprostíme od komunistické propagandy, je to kniha, která má i dnes co říci. Nalezla jsem v ní spoustu pasáží, které mě přiměly k zamyšlení nad dnešní společností a nad povahou člověka, která se ukáže v pravém světle až v těch nejtěžších situacích, což prostředí pankrácké věznice bezpochyby bylo.
Otázkou je, na kolik je výpověď Julia Fučíka věrná skutečné situaci. Byl Fučík opravdu takový hrdina, za kterého se v knize vydává, nebo i on zradil své kamarády a spolupracoval s gestapem? Posuzovat Fučíkovo počínání ale není mým cílem.
Já osobně v knize nehledala historicky věrnou skutečnost, ale spíše svědectví o dané době a o lidech, kteří v ní žili. A popravdě mě trochu děsí, že spousta věcí zůstala stejná a ve vládnoucím aparátu jsou lidé podobných, možná i totožných, povah.
Silná výpověď jednoho hrdiny z Petschkova paláce a Pankráce, kterému paradoxně nejvíce ublížila jeho přílišná glorifikace. Protože on hrdinou bezesporu byl. Nejvíc sugestivní pro mě však byla přiložená Fučíkova zpověď svému synovi Pokolení před Petrem a svědectví spoluvězně Vladimíra Kazdy. Musím pochválit vynikající, kritické vydání Ottova nakladatelství z roku 2008.
Tato reportáž byla opět skvělým pohledem do doby, kdy Česká republika byla okupovaná Německem a řádilo zde gestapo ... v tomto konkrétním případě se zaměřilo hlavně na komunistické přívržence ...
Autorovy další knížky
| 2008 |  Reportáž, psaná na oprátce |
| 1932 |  V zemi, kde zítra již znamená včera |
| 1950 |  Lidé, bděte! |
| 1978 | Božena Němcová bojující |
| 1949 | Julius Fučík, revoluční novinář |
(SPOILER) V dobách mé povinné školní docházky byla tato bible komunismu povinnou četbou. Tehdy jsem to fakt nečetl a až dnes jsem jsem to zkusil. Věc kterou na této knize musím fakt ocenit jsou pasáže popisující jednotlivé osoby v Pankrácké věžnici ať se jedená o vězně, nebo o dozorce. Tyto pasáže a dále pasáž kdy se Fučík probírá po prvním výslechu, to jsou pasáže bezpochyby velmi čtivé a jsou to nejlepší z celé knihy.
Bohužel největší problém této knihy je v tom jak oddělit pravdu od propagandy a tedy pověstné zrno od plev. Celou knihou se vine motiv, že komunisté byly jediný a výkonný odboj (což úplně neodpovídá pravdě neboť od vzniku 15. března 1939 do napadení Ruska 22. června 1941 byl komunistický odboj málo činný). Asi nejvíc mi přišla pokrytecká následující pasáž: ...."Honza Černý byl zatčen v létě 1942. V tom už nebyla náhoda, nýbrž hrubá nedisciplinovanost Jana Pokorného, který s ním byl ve spojení. Pokorný se nechoval jak bylo povinností vedoucího funkcionáře. Po několika hodinách výslechu - pravda, dosti tvrdého, ale jaký mohl očekávat? - po několika hodinách podlehl panice a prozradil byt...." Proč pokrytecká? Protože už je známo že Fučíkovo zatčení proběhlo trošku jinak než jak je uváděno v různých verzích reportáže a že Fučík při zatčení totálně selhal (viz dokument H. Třeštíkové z roku 1998 Lidé mám Vás rád). Gestapo, které vtrhlo do bytu Jelínkových si Fučíka zprvu nevšimlo měl chvíli čas, aby něco udělal. Gestapáci stáli v tu chvíli zády k němu. Jediné co udělal, bylo to že, zastlal své pistole do postele, (kde je vzápětí nalezlo Gestapo) a vzdal se. Tehdy mu bylo 39 let a jeho zdůvodnění:Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Klecan a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit – ze mě nic nedostanou, a z Klecana? Člověk, který bojoval ve Španělsku, člověk, který prožil dva roky v koncentračním táboře ve Francii a který se ilegálně uprostřed války dostal z Francie až do Prahy, – ne, ten přece nezradí. Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou. Nebo jsou to snad tři vteřiny?
Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale zato obětuji zbytečně životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano! Rozhodnuto. Vystupuji z úkrytu.
PROBOHA TOHLE MÁ BÝT HRDINA ODBOJE. Tehdy mu bylo 39 let. Jaký rozdíl mezi ním a Oldřichem Frolíkem (mimochodem byl to dělník) Tehdy 33 let. Když si pro něj přišlo v září 1942 gestapo prohlásil něco v tom smyslu Pánové nebudu klást odpor, jen si vezmu kabát a půjdu s vámi. Během následujících 30 vteřin dva těžce postřelení gestapáci a jeden lehce a ještě odjel v jejich autě. Nebo jiný příklad z 3. ledna 1945 v Ostravě. Gestapo přišlo zatknout jednoho člena výsadku Silver B, který byl v tu dobu po těžké nemoci a tudíž gestapem velmi rychle přemožen. Jeho ukryvatelka Antonie Bohatcová (tehdy 45) let využila situace a zmocnila se Zemkovy pistole a postřelila 3 gestapáky (tehdy údajně držela zbraň poprvé v ruce).
Na druhou stranu je opravdu pozoruhodné že vydržel nemluvit 7 týdnů což je dokázáno Ústavem pro studium totalitních režimů. Pokud je pravdou zmiňovaná "vysoká hra" (není doloženo ÚSTR), kterou se mu údajně podařilo zachránit několik lidí, tak je to samozřejmě dobrá věc. Jsem rád, že jsem si toto dílo přečetl a autora mohu s klidným srdcem poslat na smetiště dějin někam trochu výše než Viliama Gerika.